Letošní mírná zima přála květinám.
Objevují se všude a všude jim to sluší: na travnatých stráních, v městských zahrádkách, na trávnících mezi paneláky, na březích potoků, v lukách i na kamenitých zídkách venkovských zahrádek, v puklinách skal i na takových místech, kde byste je vůbec nečekali. Jen se slunce opře teplými prsty o prochladlou zemi, všechno se k tomu jasu začne vzpínat, každý chrást se k němu začne vzpínat a probudí se k novému životu. Mezi květinami jsou jistě krasavice, jimž žádné srdce neodolá. Hýří barvami, velikostí i neobvyklou krásou. Také květiny mají své královny. Byli básníci, kteří zpívali o růžích, o mimosách nebo orchidejích či o jiných exotických květinách.
My však dnes zůstaňme u květin tak obyčejných a prostých jako jsou sedmikrásky. Jsou skromné. Krčí se v trávě a nesnaží se upoutat na sebe pozornost. Taková kvítka chudých. Snad proto jim lidé říkají také chudobky. I když je to hodně nespravedlivé. Jen se na ně podívejte zblízka! Co na nich najdete barev! Nepodaří se vám najít dvě květiny, které by byly zcela stejné. Každá má vlastní úbor, každá má své zvláštní zabarvení, okvětní lístky září pokaždé barvami v jiném složení. Jsou také nezdolné. Neobyčejně statečné. Na venkovských stráních po nich přejdou stáda dobytka, pošlapou je, přejedou přes ně kola selských vozů, traktorů, aut, drtí je náklaďáky, těžká zemědělská technika, přeženou se vichry, bouře a deště, ale sedmikrásky jako by se na chvíli skryly do země, aby až všechny hrůzy pominou, rozestřely okvětní lístky a zahleděly se do sluníčka.
Můj kamarád je nemá rád. Chtěl je vyhubit. Chtěl mít před domem čistý anglický trávník. Všechno anglické je dnes v módě. Pečlivě vyrýval jednu sedmikrásku za druhou, žena mu při tom pomáhala, zdálo se, že je všechny zničili a zahubili. Ale když přešla zima a trávník se znovu zazelenal, sedmikrásky vyrostly znovu. A bylo jich snad ještě víc než v roce minulém. Jiný můj kamarád, Slávek Smišovský, se tomu vyprávění srdečně směje. Pod okny má sedmikrásek jak naseto. A je rád, že tam jsou! Alespoň má oko čím potěšit. Pozdravuji Tě, Slávku!
Byl u nás spisovatel, který sedmikráskám věnoval dokonce celý román, tak mu ty prosté kvítky učarovaly. Jmenoval se Jaroslav Durych a jeho román má název SEDMIKRÁSKA. Vypravuje o mladém muži, který sedmkrát potká jednu dívku, aby ji teprve po sedmé získal. Ta dívka je proměnlivá jako sedmikrásky.
»Zahlédla u zdi květiny,« píše Durych, »které ji rázem upoutaly. Byly to sedmikrásky. Byly plné, pěstěné a usmívaly se ze své čisté, nevinné a tklivé bělosti tajemnou září růžovou, žlutou, zelenou a fialovou... Sedmikrásky se mrazu nebojí a spíše se mu smějí svou rozpustilou nevinností jako bosé děti, které vybíhají do sněhu...«
Statečné, nezdolné, sedmikrásné sedmikrásky...
Jsou nejobyčejnější, nejprostší ozdobou našich trávníků. Neničte je ani za cenu cizokrajných lásek. Ony se stejně nedají.
Přeji všem tu vzdornou odolnost sedmikrásek!
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |