Jak jsme zhrubli, jak jsme zlhostejněli... napsala Jaromíra Kolárová koncem osmdesátých let. Tehdy vydala knížku Krutá láska. Mám ji z celého díla Jaromíry Kolárové nejraději. (Ano, Holky z porcelánu, Léto s kovbojem, Náš malý, maličký svět, Jen o rodinných záležitostech, Psala jsem pro tebe, Voda! Chtěla bych ten strom, Démantová spona... Láska hory nepřenáší...) Proč je mi právě knížka Krutá láska tak milá? Protože jsem se z ní dovídala o člověku, kterého si vážím? Protože zachytila cosi, co i já ještě pamatuju a co jsem, díky ní, dodatečně pochopila? Po čem jsem toužila a toužím?
Nedávno vyšly posmrtné paměti Jaromíry Kolárové Divný čas, divná láska. Zdá se mi, že souvisejí s Krutou láskou, že se doplňují. Četla jsem je se stejnou ostýchavou lačností jako čteme dávné dopisy.
Hle, prsten paměti! Jak bez tíhy by byl,
vyplouvá k hladině a v šeru mihotá se.
A léta, zapadlá do koloběhu žil,
jak jiskry srší tmou vstříc osudné své kráse.
Josef Hora
Básníkovo slovo předznamenává paměti.
"S rukou psanými stránkami této knihy jsem se poprvé setkal na samém počátku nového tisíciletí. Mamince bylo tehdy už přes osmdesát, zdravotně na tom nebyla vůbec dobře... Artróza už jí neumožňovala psát na stroji, tak jsem se toho rád ujal..." říká v úvodu syn Vladimír.
Paměti Jaromíry Kolárové se čtou jako román. Mluví o sobě, o rodině, ve které se narodila, o rodině, kterou vytvořila.
"Jsem ve své společnosti vychována k údělu ženy a připadá mi to normální. Jsem šťastná víc tím, co dávám, než tím, co dostávám. Taky mě to někdy štve. Kdybych se aspoň jednou v životě nemusela na nikoho ohlížet a jít si tvrdě po svém," tak uvažuje mladičká studentka v době první lásky, která se ukáže osudovou.
Milenci jsou děti první republiky. Mají rádi svoji zem a mají silné sociální cítění, obdivují zemi sovětů.
"...Vzpomínám si jak jdeme opuštěnou cestou kolem nádraží Praha-Bubny a přeme se o závěr Optimistické tragédie. Franta hájí stanovisko, že pro myšlenku je třeba obětovat i nejbližšího člověka, ale já jsem pragmatická a trochu bezzásadová (jsem uštknuta krásou světa a stavím estetiku nad etiku) a tak se právě na prasečí lávce nad kolejemi, kudy jezdí vlaky se živými zvířaty do jatek, zeptám, jestli by pro velkou myšlenku zastřelil i mne. A on na té prasečí lávce stojí, zaťatý jak býk, a pak tiše přizná, že by mi dal přece jen před každou vznešenou myšlenkou přednost... Veliká diskuse probíhá i v levicových kruzích... v devětadvacátém roce vystoupili ze strany významní umělci... dělníci nechápou kubismus ani surrealismus ani abstrakci a kromě toho mají jiné starosti. Umění pro ně neznamená sám život jako pro umělce, tím ovšem nechci tvrdit, že avantgardní směry chápou rolníci nebo úředníci či velcí pracháči. Ale najednou jsou umělci usměrňováni k tvrdé realitě, zřejmě pod vlivem Sovětského svazu, kde avantgarda před pár roky vzkvétala... Umělec by neměl být nikdy členem žádné strany, může sloužit obecné myšlence, ale nikdy se dát spoutat stranickou ideologií..."
Válka a rasistické zákony oddělí milence na mnoho let. Jejich nejbližší umírají. Válka skončila, milenci se setkávají, narodí se jim vytoužené děti. V románě by to mohl být happyend. Paměti končí narozením dětí.
Zvedat se znovu a znovu, nepřestat toužit po kráse, toužit psát, ale neopouštět všední dny, starat se o svěřené lidi, držet rodinu a nebýt lhostejná ke světu. Psát a psát a současně vytvářet to nejtěžší z lidských děl: celoživotní dílo rodiny. Tolik lásky, tolik milosti. Tolik usilovné práce pro sociální spravedlnost, aby se už nikdy neopakovalo to zlé. Tolik úsilí o naplnění snu o krásných lidech. Tolik odříkání, tolik dřiny.
V knize jsou rodinné fotografie. Rodiče. Bráška, který umřel malý po dlouhé nemoci. Milenec jako příslušník anglické armády, po dlouhém útěku před rasistickými zákony. Svatební fotografie s milovaným mužem. Fotografie jejich malých dětí. Spisovatelčina tvář v proměnách času. Jsou to obvyklé dobové fotografie. I ta, na které se tři malé děti spolu s maminkou usmívají. "S Alenkou, Míšou a Vláďou na fotografii, poslané manželovi do vězení (Ostrava 1953)."
Doba manželova věznění už v pamětech zachycena není.
Je několikrát naznačena jako předtucha, jako zahřmění v dálce, je zahrnuta v úvahách o společnosti a jejích organizacích, o snech a realitě.
Úvahy o lásce v měnících se podobách jednoho lidského života. Úvahy o přírodě, měnící se před očima jednoho lidského života. Úvahy o kráse: květin, stromů, mužů a žen, básní, vzpomínek, trvání a míjení...
Když zas hrábla smrt a vybrala si nejstarší dítě, Alenu, byla by se matka musela vracet k padesátým létům.
Stručné úvodní slovo syna Vladimíra si čtu opakovaně. Tak se vzpomíná na matku, tak se vzpomíná na rodiče, za které se člověk nemusí stydět.
Milovala a byla milována. Zvána a vyháněna. Odměňována a trestána. Spolu s manželem. Vyháněn a oslavován, podezírán a obviňován, vězněn a rehabilitován. Spolu s rodiči byla vláčena celá rodina.
Jsou příkladem, jak žít se má. Ale kdo má sílu žít bez ohledu na to, zůstane-li živ?
Jak jsme zhrubli, jak jsme zlhostejněli...
Píše máma? ptal se Vladimír své mladší sestry Mileny... Ne... prý si to nakonec můžeš dopsat sám...
Co by přidal syn k matčiným úvahám o divném čase? O mladých lidech, kteří umřeli proto, že nebyli árijci?
"...poplivali je až po smrti, a my si stíráme s tváře sliny celý život. Jednou zprava, jednou zleva, jak jde vítr... Nejúděsnější na německých koncentračních táborech bylo to, že se tam sešli všichni. Komunisté i fašisté, legionáři i policajti, sokolové i vlajkaři, šmelináři i důstojníci, praví, leví, poctiví i podvodníci, udavači, vrahové, židé i křesťané, bohatí i chudí, tak dlouho bojovali proti sobě navzájem, až po nich chňapla obrovská ruka a pozvedla je k šíleným očím, které pozorovaly, jak nám zároveň s životem dohasínají žabomyší vojny."
Co řekne syn matčiným slovům o lásce?
"Mnoho jsem o lásce přečetla, mnoho prožila, mnoho promyslila a mnoho napsala, ale stejně jsem neodhalila její tajemství. Dosud mě děsí, že tu najednou je, a najednou není, není přece možné, aby z velkého citu nezbylo nic, někdy ani ta nenávist, lidé, kteří si byli nejbližší, jsou mávnutím proutku cizí... Namlouvám si, že láska se nemůže rozptýlit v nic, že někde bloudí vesmírem a zrodí se z ní nový život."
Směla jsem se přiblížit Jaromíře Kolárové. Přiblížit se k ní znamenalo přiblížit se k její rodině.
A tak si dovoluju říct: Vladimíre, dědičný prsten paměti je Váš.
Autor: Eva Bernardinová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |