Fór globalizátorů je v tom, že jim už člověk neprodává pouze svoji pracovní sílu, ale svou tvář, charakter, sama sebe, celou svoji osobnost, takže nakonec mu nezbývá vůbec nic. Zbožím už není pracovní síla, ale on sám. A pokud už on sám není těm nahoře k užitku, tak ho nemilosrdně odepíšou.
Jaká je pracovní síla Michaela Jacksona? Je to jeho image. Prodává image. Od člověka, který není takové hovado jako Michael Jackson, chtějí jeho osobnost.
Velcí umělci v minulosti dávali svoji osobnost, nejen jméno, ale skutečně vlastní projev sami, dobrovolně. Dnes už je to nařízené.
Ještě v 50. letech jsem se na pražské univerzitě setkal v přednáškách s kritikou Marxe, že se zmýlil in puncto své předpovědi o absolutním zbídačování proletariátu. Tehdy jsem se pousmál... Dnes už tuto tezi může vyslovit buď idiot, nebo placený poskok masmédií, nebo člověk hluboce nevzdělaný. K absolutnímu zbídačení vykořisťovaných totiž skutečně došlo... Nejenom že těch, kteří jsou pod hranicí bídy, je na samém začátku 21. století kvantitativně i percentuálně nezměrně více, než jich bylo v době Marxově, také i jejich životní úroveň je nižší, než byla v době Marxově. To, že dnes má každý Bangladéšan televizor, to neznamená, že má vyšší životní úroveň. Televizor nečiní ještě člověka bohatým.
Jestliže nadnárodní monopoly dennodenně uzavírají finanční operace ve výši 1 500 miliard dolarů (to je údaj z roku 1998), jenom zlomek procenta z tohoto objemu jsou peníze té slavné dnešní vyšší střední třídy. Jenom podotknu, že tyto finanční operace jsou skutečně fiktivní, protože to, co leží cash ve světových bankách, kryje 650 miliard dolarů k okamžitému proplacení, ostatní se vznáší v luftě a lítá po informačních sítích. Četl jsem podrobné ekonomické analýzy tohoto jevu, který je na Západě nazýván kasinovým kapitalismem. Zisky plynoucí z těchto operací jsou naprosto enormní, ovšem jsou to zisky typicky na papíře.
Diktatura, která není o nic opřená, než o dobrou vůli nebo fanatismus nebo třeba i vysoké vzdělání nějaké skupiny revolucionářů, taková diktatura nemůže obstát. Vydržela by s největší pravděpodobností desetkrát méně než diktatura sovětská...
Bez diktatury se toto přechodné období neobejde. Ideální by byla ovšem diktatura plně podporovaná, s entuziasmem, zanícením, plným sebenasazením těch zbídačených lidí, vůči nimž je uplatňována v jejich budoucí prospěch.
Pokud ale nelze počítat s tímto konsensem, protože nemáme před sebou třídu, ale masu, která není schopna rozumné rozvahy, tak ta diktatura musí mít jinou formu...
V podstatě jde o otázku diktatury nového typu, tak jako kdysi Lenin hovořil o straně nového typu. Strana je organizace. I když on hovořil o tom, že ta strana má být organizace profesionálních revolucionářů, tak ta organizace byla předvoj proletariátu, dělnické třídy - o něco se opírala. Ale my jsme v situaci, že taková organizace by visela v luftě! I když by byla složena z profesionálních revolucionářů.
A nyní nám jde o to, jak asi by mohla taková diktatura vzniknout? Neříkám, jak by vypadala, nejsem Nostradamus, ale v tom vzniku už by se přeci jen dalo vysledovat, jak by eventuálně vypadat mohla. Je to jeden z možných scénářů, jistě ne jediný...
Dnešní příslušník střední vrstvy nechce vidět, že v evropských, nemluvě o amerických, velkoměstech má přes ulici tu nejtvrdší bídu. Nemusí za ní cestovat do Bangladéše, má ji tady. Masmédia v rukou oligarchie vytvářejí neustále růžový obraz současnosti, popřípadě maximálně sentimentálními reportážemi ze sociálních ghett rozcitlivují svíčkové báby v sobotních přílohách novin. Nemluvě o bohulibé produkci Hollywoodu. Jde o přirozenou konsekvenci celého společenského systému, a tudíž tento osud může bezprostředně během několika málo let postihnout kohokoli z nás i naše potomky. Pokud ještě naši potomci v dnešních podmínkách dalších 30 až 50 let přežijí.
Lze ukázat současným vládnoucím teze, prohlášení, programy a hesla, s nimiž kdysi buržoazie vstoupila do dějin, a zřetelně poukázat na to, že 99 procent těchto slibů není splněno a že pouhé lpění na dodržení těchto příslibů by mohlo zabránit katastrofě.
I tzv. střední třídy ztratily nezávislost v tom smyslu, že jejich drtivá většina je nucena prodávat svoji pracovní sílu. Učitelé, lékaři atd. ztrácejí status samostatných "podnikatelů" a stávají se zaměstnanci buď státními, nebo velkých společností.
Dnes je vládnoucím lhostejná větší či menší míra nespokojenosti či demonstrací, neboť i to zakalkulují do demagogie svých "svobodných" masmédií. A to po celém světě!
Je možno předložit statistiky, že kdyby každý obyvatel planety, kdy je nás šest miliard, konzumoval hyperkonzumním a plýtvavým způsobem jako Američan, počínaje spotřebou energie až k nedojedeným hamburgerům, tak by planeta vydržela pouze dvacet let... Aby si Američané mohli dovolit tímto způsobem konzumovat, dostávají prakticky 50 procent planety na úroveň, kde už i termín absolutní bída je eufemismus.
Na jednu hyperkonzumující americkou, ale i francouzskou či německou rodinu musí umírat hladem sto jiných rodin.
Ve staročínské filozofii byla známa teze, že když někdo nepracuje, tak to znamená, že někde někdo druhý nejí. Když nějaká žena netká, tak někde někdo chodí bez šatů. To si musejí uvědomit ti, kteří jsou dnes navyklí na hyperkonzum.
Nelze vyloučit, že i při nejdokonalejší technologii hromadného ničení dojde na boj muže proti muži. A jakmile k tomu dojde, ukáže se, že společnost, která je základnou světové oligarchie, je morálně tak slabá, že nevydrží.
Autor: Egon Bondy
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |