Pokaždé, když mu Vladimír četl z deníku, Bondy dupal podrážkami svých malých střevíců a křičel: Kurva fix! Než já najdu jeden takovej vobraz, tak prstíčkem musím překopat celý náměstí! A von jich celý stovky sype takhle z rukávu! Vladimíre, proboha, pište básně!
A po Hrázi věčnosti se blížil básník Bondy a už zdaleka nám hrozil, obracel oči k nebi a pak se procházel kolem dokola mezi kandelábrem a vztyčenou Vladimírovou nohou opřenou o poslední šprycl žebříku, a křičel nadšením: Kurva fix! To jste narafičili na mě! To je ouplný cirkusový numero! Vo tomhle až budu večer vypravovat svýmu dvojníkovi, ten mi vynadá, že jsem na to už dávno nepřišel já!
U Přemysla, jak přinesli první sklenici piva, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali si obličeje a vlasy, tak jako ortodoxní židé si mažou pejzy cukrovou vodou... A básník Bondy stál ve veřejích a křičel: Kurva fix! Jak si to dovolujete beze mě! Já, kterej teď píšu traktát vo tom, jak Dionýsos se zrodil z pivní pěny, abych dneska na noc sežral celou sadu dorminalů! Vy ten můj elaborát takhle zesměšňujete! Tfůj, to mě zase bude zejtra bolet hlava!
Básník Bondy, když se to dozvěděl, zanaříkal: Kurva fix! Ten Vladimírek! Dyk je to ouplnej typ dharmovskýho vandráka. To je hipsterský anděl! Dean Moryathy, autor a režisér pozemskýho filmu, kterej je financovanej špionážní centrálou nebes! Blahoslavenej, kterej obdržel dědictví na zemi! Kam chci jít já, tak Vladimírek mne vždycky předejde! No tohle až se dozví můj dvojník, ten mi zase vynadá, že takovou reklamu si nedělám já!
"Básník Bondy, který si potrpěl na svoji malou nohu a nosil elegantní botičky, a který si v zimě nechal ušít speciální kožešinovou čepici, když ji sebevědomě nesl ukázat na Hráz věčnosti, potkal na rohu dílny, kde se vyráběly urny a náhrobní svítilny, Vladimíra, který kráčel v té své čepici přešité z maminčina kožešinového rukávníku. Bondy hned zmalomyslněl, strhl tu svou čepici, kopancem ji zakopl přes modrý plot a křičel: Kurva fix! Ať mi nastydne mozek, ať mrazem zešílím! Ať zhebnu, já nechci bejt na světě, po kterým chodí taková bestie jako Vladimír, kterýmu sluší i ten rabínskej štucl! A opřel hlavu o modrý plot a předstíral, že usedavě pláče.
Básník Bondy se držel za srdce a křičel: Kurva fix, to je narafičený na mě! Skutečnost předbíhá ty moje nejfantastičtější vobrazy. Ale to všechno Vladimír! A já kvůli němu abych změnil celou svoji poetiku? Platím! A jdu domů, trucovat v koutě!
Když se to dozvěděl básník Bondy, dlouho si prohlížel svoje dlaně a pak řekl: Já už se s vámi zlobit nebudu. Já teďka musím vylízt po žebříku do takový vejšky, že budu nezranitelnej. A protože Vladimír je schopnej všeho, odkopnu i ten žebřík, abyste za mnou nemohli.
A na Žertvách kráčel básník Bondy, nesl nám ukázat novou skotskou šálu, kterou měl kolem krku, a když uviděl Vladimíra s vánočkou a když mu Vladimír vypravoval všechno o paní Šulcové, hlavně o tom, jak z darovaného kabátu vystřihl záda, kudy pronikl smrtelný nůž do zad zavražděného a nalepil tu tkaninu s otvorem uprostřed na dekl a to plátno domaloval, když tohle slyšel básník Bondy, pomalu složil tu nádhernou skotskou šálu a dal ji pod kabát... Básník Bondy strčil hlavu do hustého křoviska kustovnice, jen mu koukaly nohy, a křičel: Nechci vidět svět! Hnedka jdu domů, hnedka rozestelu a hnedka si musím lehnout, a hnedka mě musejí zahřívat dekama z velbloudí srsti, jako kdybych přežil hroznou srážku vlaků! A hned se se svým dvojníkem vožereme, jestli to bude co platný!
Když se to dozvěděl u Slovanské lípy ve Vysočanech básník Bondy, řekl ztrápeně a hrál si při tom s kulatým papírovým táckem: Kurva fix, kam ten psychopat Vladimír na to chodí, kocouři že buzarem se dostávají rovnou do nebe! Kurva fix! Já už nedojdu domů, abych sebou mrsknul na kanape, já sebou praštím před hospodou, ať mě vodveze sanitka, ale ne ta vobyčejná! Rovnou do Bohnic! Ať na mě ukážou psychiatři, co umějí. Kurva fix...
Bondy zakřičel: Kurva fix! Vy mi chcete zošlivět moje psaní. Ale sem s tím lakýrem! Ten Vladimír, proč to všechno nepíše! Tak jako Božena Němcová, jak Jirásek. S tím lakýrem mě musíte seznámit, dyk to může bejt přestrojenej mučedník! Vo to de! Pak řekne papež: Už nepotřebujeme mučedníky! Potřebujeme je víc než kdy jindy, sem s tím lakýrníkem! Kurva fix! A básník Bondy si ohmatal tep a za chvilku řekl: Už je to tady. Mám horečku...
Pak vešel opálený básník Bondy, svalil se na kanape, boty od bláta, a řval: Kurva fix! Hrom do blázince, radši jsem zdravej! Zavedli tam nový metody, že nejlepší je na diskordanty prací. A já tam mám motyčku a denně jsem chodil okopávat řípu! A to největší neštěstí, já jsem čím dál zdravější! A zdraví je na poezii učiněnej hrob, kurva fix! A básník Bondy se natáhl, a když se prospal tři hodinky, řekl: Doktore, nebylo by tam mlíko, nebyl by tam samožitnej chleba? Ty mě tam zřídili, co?..."
"Básník Bondy řekl: Tak dětičky, budu jezdit asi na bicyklu taky, udělalo mi to dobře. Ale hele, hrdina moderní doby, aby to dotáhl na hranici svýho charakteru, musí bejt sakra psychopat...
Básník Bondy ve velikém obraze se otáčel, div si nevyvrátil hlavu přes rameno, zda si neumazal ty béžové lázeňské kalhoty, ale pohledu se v zrcadle nedobral. Tak si vysvlékl ty kalhoty, pak stál u okna a oddychnul si, když shledal, že kalhoty jsou čisté. Pak poskakoval na jedné noze, oblékal se a s dětským úsměvem řekl: Dětičky, dobře, že jsem tohle viděl! Já vám za to vypracuji studii o zen buddhismu. Teď vám jenom řeknu, že starý Rusko, to není Dostojevskij, ale Gogol!
Když se o té události dozvěděl básník Bondy, kterému vytrhli omylem sedm zubů, zajásal: Konečně poetické nadskutečno opustilo Vladimíra, konečně uzavřelo svoje kohoutky! Ta událost s Vladimírkem stojícím s napřaženou rukou, to jsou vstupní tympány do Vladimírovy osudové symfonie, to jsou ale vítězné bubny a pozouny do mé ronivé melancholie. S Vladimírem to jde už s kopce! volal věštecky básník Bondy, seděl v hospodě, vztyčil se a jedním rycnutím na důkaz smutku i radosti si roztrhnul kabát a utrhl všechny knoflíky, a pak si nasypal na hlavu celý popelník i s vajgly ještě doutnajícími, takže mu chytily ty jeho krásné, pomádou a olejem napojené vlasy, hostinský nalil na básníka Bondyho kbelík vody, aby nechytila celá hospoda. Básník křičel: Kurva fix! To všechno ten klučina Vladimír!
Na dvůr se sesmeklo slunce a do toho slunce vběhl básník Bondy, díval se nepřátelsky na okna a dveře, pak taky vzal za kliku, tloukl na výplně a tabulky, naslouchal tichu. Doběhl do prostředka dvorečku, otočil se, rozpřáhl svoje něžné ruce, nabídnul své dlaně a tepny slunci, zvrátil vousatou a vlasatou hlavu nazad, hlavu vonící a sršící prazdrojem a volal plný vytržení: Panje Wladimirze! Mein gusterer Herr Wladimir! Teď už je odzvoněno tvým stressům, teď už je ámen s adaptací, teď už tě nezajímají ani existence, ani imaginace, ani transcendence! Mister Vladimir! Teď letíš rovnou tam, kde žije podstata nelidských, ale přeci tak lidstvu potřebných věcí! Loučím se s tebou jen na chvilku, protože mojí útěchou jsou nejen poslední lidské věci, ale vesmír, neviditelné, a přece skutečné království, do kterého jsi vstoupil a tím jsi mne předešel. Nepotřebuješ se už nechat vynést na oběžnou dráhu raketou Apollo, ty rovnou letíš bez přestupního lístku, cestou milosti. Monsieur Wladimir! Teď tě vidím, jak letíš naznak, zapnut do poklopce vesmírných mocností, rovnou do středu rovnostranného trojúhelníku, rovnou do centrály bytí! Panje Wladimirze! Panje Wladimirze! Panje Wladimirze!
Autor: Bohumil Hrabal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |