V knihovně mám četné svazky politiků a dalších významných osobností (většinou českých a slovenských) jak kladného, tak záporného dějinného hodnocení - ve fotografii. Pocházejí z období meziválečného - Masaryk, Beneš, Kramář. K nim se řadí i velmi početná galerie fotografických knih o církevních katolických hodnostářích. Z knih poválečných bych mohl připomenout znovuobnovená fotografická knižní vydání Masaryka, Beneše, Štefánika, Gottwalda, Zápotockého, Lenina, Stalina, Haška, Olbrachta, Fučíka, Vančury, Majerové, Švermy ve fotografii, z nejposlednějších pak především Václava Havla v mnohobarevných a snad nejpočetnějších vydáních.
Nedávno jsem objevil výpravnou hlubotiskovou knihu - Emila Háchu ve fotografii.
Tato ediční zvyklost je v české kultuře tradiční a myslím, že ji nelze zatracovat. Stejně se chovali v letech před německou okupací i sudetští Němci v ČSR, když vydali svého Konráda Henleina ve fotografii pod titulem Das ist Konrad Henlein. O Hitlerovi a fotografických sešitech jeho dvorního fotografa Hoffmanna nemluvě.
V posledních letech projevuje nejcílevědomější úsilí o shromáždění fotografických dokumentů především badatel Jaroslav Čvančara. Fotografickou retrospektivou mapuje okupační tématiku, z jeho produkce vyniká rozsáhlá fotografická kniha Heydrich. Ale do rukou se mi dostaly i publikace drobnější rozsahem, jako třeba návštěva prezidenta Václava Klause na Žďársku a jiné.
Nyní se objevila snad nejrozsáhlejší fotografická publikace o českém politikovi -autorská kniha Miloše Schmiedbergera a Hany Höschlové MINUTY S JIŘÍM PAROUBKEM, kterou vydalo nakladatelství Naše vojsko.
Žádná senzace, dokonale odevzdaná fotografická práce, v níž se autor přiznává ke svému životu. "Fotografoval jsem pány Marvana, Högra, Brodského, Vosku, Brzbohatého, Jiřinku Bohdalovou, Janu Brejchovou, ale i Mikyho Volka, Karla Svobodu, Láďu Štaidla, Karla Gotta a mnoho dalších. Ale také jsem dostal před objektiv některé politiky, jako byl Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, Michail Gorbačov, George Bush a další..."
Až se stal fotografem Úřadu vlády České republiky...
Fotografoval Jiřího Paroubka a všechny významné i méně významné osobnosti, s nimiž se předseda vlády setkával a které přijímal, z pravého i z levého břehu a nejenom řeky Vltavy. O každém je ve fotografické knize slovo nebo solidně podaná zajímavost. Žádný bulvár, žádná škvára, žádné vulgarismy. Věřím, že na nápad postupně přišli oba autoři knihy; věřím, že fotografovaný objekt nic nenamítal a otevřel oběma autorům dveře. Umožnil jim, aby byli jeho "bodyguardy".
Velmi mě zaujala kapitola S Putinem německy. Vím, jak byla návštěva prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina v Praze organizována. Sám jsem stál s českými a ruskými novináři před vchodem na pohřebiště sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech, když se rusky ozvalo spontánní "Puťka jede..."
Hřbitov byl zcela vyklizen, po střechách žižkovského nákladového nádraží běhali ostřelovači. Nad hřbitovem létaly helikoptéry. Na hřbitov mě nepustili, ale Vladimír Putin se přede mnou u vchodu zastavil a umožnil mi záběr; byl cennější než ty četné záběry zevnitř.
V uvedené kapitole si čtenář knihy přečte: "...Jaký je Putin podle Paroubka člověk? Kam si ho máme zařadit?" "Putin představuje jistý typ manažerské politiky vysoké úrovně. Velice dobře zná své řemeslo a hlavně - zná dobře svoje Rusko. Řekl bych, že je to osvícený vládce velké země. V podmínkách Ruska nelze být opravdu stoprocentním demokratem, musí si vědět rady v jeho složitých podmínkách. Prakticky každá oblast země tam plodí silnou individualitu. Pokud se má v Rusku udržet silná centrální moc, je nezbytné, aby v čele státu stál člověk, který dokáže udržet všechny lokální síly v přijatelných mezích," vyjádřil premiér Putinovi poklonu.
Kolem návštěvy Vladimíra Putina v ČR se konaly ještě jiné tanečky. Někdo na Hradě hbitě zjistil, že Jiří Paroubek nemluví dobře rusky. Sice rozumí všemu, co v ruštině slyší, ale sám tímto jazykem zkrátka aktivně nehovoří. "Na Hradě to okamžitě zařídili tak, aby nebyli přítomní žádní překladatelé. Asi abych si užil nějaký trapas. Jenže já to celkem bez problémů vyřešil tím, že jsme s panem prezidentem Putinem mluvili německy. Jenže pak nám zase nerozuměli někteří lidé z Občanské demokratické strany a obávám se, že ani paní Lívie Klausová. V jedněch či dvou novinách se novináři velice pohoršovali, že nemluvím rusky. A já si zase dělal legraci z těch, co nechodili na lekce němčiny. Zkrátka, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."
Tolik v jedné z kapitol knihy Jiří Paroubek. V žádných novinách, ani ve veřejnoprávní televizi a rozhlasu jsem nikdy nic takového o Jiřím Paroubkovi nečetl.
Přes nejrůznější kritické poznámky ze strany českých novinářů - občas zběsilých - na adresu rozsáhlé fotografické knihy nikoliv jen o jednom českém politikovi, ale o všech, a také o světových osobnostech, skládám oběma autorům knihy za jejich práci poklonu.
A ještě něco. Nedovedu si také představit, že by se třeba v nějakém dokumentárním díle, věnovaném současné české politické osobnosti, objevily i sympatické fotografie aktéra děje v rozmluvě či při setkání s předsedou KSČM!
Nebo se snad mýlím?
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |