Divadelní hra francouzského dramatika, prozaika a diplomata Jeana Giraudouxe BLÁZNIVÁ ZE CHAILLOT vznikala na samém konci druhé světové války; autor, který zemřel v lednu 1944, už jí nestihl dát definitivní podobu.
Hra je další z Giraudouxových děl, kterými chtěl dokumentovat možnosti skloubení umělecké tradice, avantgardní dramatiky a divadla, jež chce bezprostředně a sdělně promlouvat k aktuálním problémům doby, jak si to koneckonců vyžadovala tehdejší situace "vykloubeného" světa, kdy se načas zhroutily principy humanity, svobody a rovnosti.
Bláznivá ze Chaillot měla francouzskou premiéru už roku 1945, u nás byla poprvé - a s velkým úspěchem - provedena v květnu 1948 brněnským Národním divadlem.
K jen výjimečně u nás uváděné Giraudouxově hře se po letech (tentokrát v překladu Karla Krause) vrátilo pražské Divadlo na Vinohradech. Režie se ujal hostující Karel Kříž, který v 80. letech již hru inscenoval v Divadle Rokoko. Tehdy stejně jako dnes obsadil Ladislava Freje a Martina Stropnického. Hlavní roli před dvacítkou let vytvořila Jaroslava Adamová, v současném uvedení byl tento nesnadný úkol svěřen Daniele Kolářové, a to i jako pocta jejímu hereckému umění u příležitosti nedávných šedesátých narozenin. A je třeba říci, že její výkon patří k nejsvětlejším stránkám inscenace, které se jinak nepříliš daří posunout dobové vyjadřovací postupy, jazyk hry více k dnešku.
Kolářová své Bláznivé, zdánlivě se pohybující ve snovém a představovém světě, dodává reálnost a věcnost, její ironizující přístup je i klíčem ke smyslu hry, jímž bezpochyby je vyjádření odporu ke třídě vykořisťovatelů, kteří ničí hodnoty přírody i lidského života, k diktatuře majetku a peněz, jež jedněm dodávají přemíru svobody, zatímco jiné o ni zcela připravují. Jak to skvěle dramatik vyjádřil ve scéně, kdy Hadrář, vlastně tlumočník Giraudouxových názorových postojů, předvádí vrcholné číslo "obhájce" kapitalistů v improvizovaném procesu, který má rozhodnout o jejich vině. Ironické vystoupení na obhajobu bohatství a majetku v působivém podání Ladislava Freje přinejmenším připomene, jak lidé vnímali dobu, kdy po dehumanizující zkušenosti války a tehdejší krize kapitalismu nastupovala léta nadějí na nové uspořádání světa. I rozsudek tribunálu chudých v Giraudouxově hře nad těmi, kteří v bezohledné honbě za ziskem devastují nejen okolní svět, ale i samého člověka, jeho vnitřní hodnoty, jeho lidství, odpovídá - samozřejmě v metaforickém smyslu - duchu těsně poválečné doby: zahnat všechny bezohledné bankéře, vykořisťovatele a podvodníky do podzemních katakomb, odkud ze společenství krys už není návratu.
Dnes je jistě jiná doba než v roce 1945, ale hrozba totalitarismu (nemusejícího mít zrovna podobu ideologie, ale třeba peněz, neohrozitelné moci nadnárodních koncernů, globalismu) je stále aktuální. Reprezentanti tohoto nebezpečí nejsou jen nějaká neživotná schémata, přehnané karikatury, jak je nepříliš zdařile podávají jejich herečtí představitelé v Divadle na Vinohradech.
Zdá se, že větší působivosti hry by prospěl větší kontakt se současnou dobou: výraznější snaha prostřednictvím Giraudouxova dramatu odkrýt i její problémy, nezavírat před nimi oči, by mohla lépe oslovit publikum, které, žel, zůstává vůči představení chladné.
Autor: Vladimír Kolár
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |