"Nasloucháme svému zrození, / ale slyšíme jen / kradmé kroky smrti" - těmito verši začíná báseň Hadí krev Michaela Lorence (1943) z jeho předposlední, páté vydané sbírky veršů Bezdomovci duše (nakladatelství Alfa-Omega 2006, 71 str.).
Sugestivním názvem HADÍ KREV (s podtitulem Sedm podob lásky) pojmenovali jihočeští autoři Michael Lorenc a Alžběta Lída Tichá čili Vlasta Dušková svůj společný poetický pořad, s nímž se v březnu představili v Brně, ve známém klubu na Leitnerově ulici. Na poslední chvíli došlo ke šťastnému rozhodnutí realizovat tuto komorní krátkou inscenaci nikoliv v sále, nýbrž v intimním prostředí klubového, diváky takřka zcela zaplněného baru, kam se Hadí krev svým tématem a atmosférou dokonale hodila.
Nad sklenkou vína se zde u kavárenského stolku sešla zralá žena (Vlasta Dušková) se zralým mužem (Michael Lorenc), aby se názorově spojili i střetli, aby souzněli i odporovali si v hořce milostném dialogu, často vedeném jako dvojí paralelní monolog. Jejich rozhovor, převážně volně veršovaný, pečlivě komponovaný, a přesto díky drobným improvizacím působící až překvapivě spontánně, byl protkaný vyznáními a výčitkami, touhami a zklamáními, vzpomínkami a úvahami. Proud vzkypělých a opět se zklidňujících emocí ústrojně rozčleňovaly hudební vstupy flétnistky Šárky Havlíkové a okořeňovaly sardonické glosy a povzdechy "obsluhujícího číšníka" (Pavel Brožek).
Dominantnímu, herecky přesvědčivému projevu Vlasty Duškové coby ženy v partnerském vztahu zraňované i zraňující citlivě sekundoval Michael Lorenc v roli muže zdánlivě s věkem rezignujícího, nicméně ve své podstatě setrvale romantického. Rafinovanou dvouhlasou stavbu Hadí krve, žánrově nejbližší milostné poémě, jak ji klasicky reprezentují např. díla Mariny Cvetajevy, oba protagonisté umně skloubili v kompaktní celek vzájemným opakováním a variováním veršů, jejich proměňováním z konstatování v otázky a naopak. Právě v těchto ožehavých "nýtech", pomáhajících udržet relativně složitou konstrukci pohromadě, oba s přehledem ukázali jak své improvizační schopnosti, tak mnohovýznamovou vrstevnatost textu. Jeho individuálně milostná poloha byla jakoby neustále prostoupena všudypřítomným vědomím hlubších - přírodních, dějinných a všelidských souvislostí: "Jak žít bez objetí... / Jak sejmout otisky / pravěkých rostlin / ze rtů vlastních dětí...?" (z básně Sama ze sbírky Bezdomovci duše).
Pro Lorencovu básnickou kontemplaci o hledání smyslu života a nacházení bolesti, o vznešenosti i ubohosti, pomíjivosti i věčnosti... je typické srůstání lyriky přírodní, milostné a filozofické. Mýticky zabarvené prolínání přírody, jedince, společnosti a kosmu v homogenně pojatém obrazu veškerého bytí výrazně vyvrcholilo v jeho šesté, zatím poslední vydané sbírce Urousaný orel (nakladatelství BALT-EAST, Praha 2007, 77 str.). První oddíl, básnická skladba, jež dala zároveň název celé knížce, nese podtitul Kánon pro dva hlasy a potvrzuje jak autorovo směřování k již zmíněnému náročnému žánru poémy, tak i stupňující se naléhání existenciálních otázek, otázek tu přímo kladených, tu v kontextu jen naznačených; otázek, které v jeho verších čím dál důrazněji převládají nad pouze hodnotící reflexí. Lorenc však především zůstává bedlivě pozorným poetou pozemským, a tudíž vedle nahlížení ostatních i sebe sama z vesmírného úhlu: "Zachytil se ve mně / drápkem svět? / Jak tichá je země... / Chtěl bych jí rozumět." (z básně Urousaný orel ze stejnojmenné sbírky), dokáže se sarkasticky zašklebit rovnou do očí naší bezprostřední odpudivé současnosti: "Prchavou vůní z kempů / vábíš pěvce bez talentu. / Uspíš vládu v Kolodějích / hracím strojkem dějin? / Vzbudíš Godzillu, / jež nás hnala od Stvoření / k vaudevillu!" (z básně Prchavá vůně ze sbírky Urousaný orel). Právě posledně citovaná báseň zazněla i v rámci představení Hadí krev, aniž by nějak tematicky narušila zdánlivě ryze soukromý milostný rozhovor, neboť s nemilosrdenstvími doby a života se člověku vždy lépe bojuje s láskou po boku.
Autor: Ivana Blahutová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |