Přemýšlel jsem, zda být osobní, nebo nadosobní?
Rozhodl jsem se pro to první! Když se koncem osmdesátých let hroutil svět a nastala doba, které jsme v blahém nadšení říkali "glasnosť", zveřejnil jsem ve Světě v obrazech v roce 1988 celostránkovou autorskou černobílou fotografii pod názvem: Čtenář Pravdy.
Byl na ní starší muž v ušance a v kožíšku, se síťovkou s chlebem a půllitrem mléka, a četl si v zasklené vývěsní skříňce Pravdu, noviny vycházející - po Komsomolské pravdě - v největším denním nákladu na světě, asi 10 milionů výtisků.
Už před zařazením fotografie do čísla mě redakční kolegové varovali, abych si nezahrával. Nedbal jsem na ně a fotografie vyšla, působivá a myslím i technicky dokonalá.
Když jsem pak zanedlouho přijel do Moskvy, kde panovala atmosféra jako před velkou bouří, dostalo se mi na velvyslanectví ČSSR v SSSR napomenutí od samotného československého velvyslance: že prý poškozuji dobré jméno SSSR ve své zemi, když zveřejňuji "mužíka", ošuntělého člověka jako vystřiženého z carského samoděržaví. Bránil jsem se, že jde v daném případě o vášnivého milovníka novin, tedy milovníka politiky.
Zčista jasna jsem se záhy ocitl v novém věku planety. Letecké perutě NATO začaly bombardovat Jugoslávii, Bělehrad. Armády USA a Anglie a postupně i dalších zemí vtrhly do Iráku!
Zveřejnil jsem tehdy návrh (v době, kdy nebyl ještě mrtev ani jeden americký voják), aby se k mému protestu připojili čeští novináři a spisovatelé. Napsal jsem předsedovi Klubu autorů literatury faktu, plk. v. v. a vojenskému historikovi Karlu Richterovi, aby mne podpořili. A že v opačném případě ze společenství KALF, jehož jsem byl dlouhá desetiletí členem, vystupuji. K této výzvě se veřejně připojil bezmála jen bývalý emigrant, organizátor exilové literatury a současný europoslanec Daniel Strož.
Mezi čtyřma očima mě však podpořily desítky kolegů a někteří si v běhu příštích let dodali a dodávají odvahy a zločiny tvrdě a veřejně odmítají.
Pořád si však kladu otázku, proč se novinářští souputníci báli včera a proč jim znovu spadla odvaha do kalhot i v nynější době? Zpravidla se z nich stali odhodlaní bojovníci proti komunismu, který jsme však přece nikdy a nikdo z nás nepoznal. Včera byl pro většinu těchto lidí nedotknutelný Sovětský svaz (SSSR), dnes jsou pro ně stejně nedotknutelné Spojené státy (USA). Často vyslovují ožehavý argument: v daném případě jde o občanskou společnost, o kolébku demokracie (snad dokonalejší než byla v Řecku za Démokrita). USA prý nejsou tím semeništěm zločinnosti jako byl totalitní SSSR a jeho vazalové. To tvrdí nahlas a přede všemi.
Uvědomují si, že kdyby otevřeně vyjadřovali své novinářské a občanské názory na agresi a rozpínavost Spojených států ve válečných konfliktech 20. a 21. století, ztratili by zcela určitě naději na cestu do USA. A kdyby se otírali o nelidské skutky ve věznici Guantánamo, dopadlo by to s nimi ještě o poznání hůř. Takovým "ptáčkům" se totiž víza do USA nevydávají.
Je zajímavé, že takto smýšlejí i lidé, které jsem považoval za velice inteligentní a přemýšlivé. Často jejich jména říkám i nahlas.
Obětují ideály, kterým byli věrni po celý život a vůbec si nekladou otázku, proč se časem změnili? Změnili si životopisy, už nikde neuvádějí, jak byli rudí a agresivní, když bojovali za čistotu strany a společnosti.
Do svých životopisů a do slovníkových hesel už nepíší, že po "sametovém převratu" (ani náhodou revoluci!) odhodlaně šířili nenávist, že se dali do služeb nejprimitivnějšího bulváru. Stydí se za celý svůj život a přesto rozdávají úsměvy, když jim kladou k piedestalu jejich nového pomníku věnce rudých růží a karafiátů.
Prozřeli: jsou pro radary a jsou pro rakety.
Nestydí se připojit ke kamarile, která odletěla do USA, jako kdysi jela skupina veřejných činitelů, spisovatelů a novinářů na Ukrajinu a později do Katyně.
Jenže oni se tehdy nejeli podívat na rakety a radary za velkou louží, ale na zločiny v "bolševickém ráji".
Jednoho s opačným názorem, dokonce poslance, který očividně zastupuje značnou část mínění občanů České republiky, velvyslanectví USA v ČR vyřadilo z "formálních" důvodů a vízum mu neudělilo!
Co si mohu myslet o takové občanské společnosti, která navzdory všem proklamacím brání skutečnému poznání?
Není to konečně poprvé, vždyť v banánovém protektorátu je přece možné úplně všechno.
Kolikrát jsme jím v naší československé a české historii už byli?
A s radarem v těle budeme ještě ohebnější...
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |