Vladislav Vančura byl zatčen 12. května 1942 v pět hodin ráno a 1. června zastřelen v Praze-Kobylisích. Spolu s ním Němci zavraždili sedmnáct českých vlastenců, mezi nimi i otce se synem.
Jednalo se o promyšlený akt - pomstu na české budoucnosti. Národu mělo po válce, ať už dopadne jakkoli, chybět básnické slovo. Tehdy Němci ještě netušili, že po prohrané válce - historicky vzato zanedlouho - ovládnou už Bismarckem vytoužený klíč k Evropě hospodářsky. Čech sice v tomto prostoru bude mít co pohledávat, ovšem leda jako poslušný přívěšek běžícího pásu.
Vančura svůj osud tušil. Vítězslav Nezval v kronice z Mého života líčí poslední dny Vančurova života: "Cestou k tramvaji vypravoval mně podivnou příhodu, která se mu udála. Ve výklenku slepého okna Vančurovy vily ležela Zbraslavská kronika, těžká kniha, která tam měla jaksi trvalý svůj azyl. Jednou v noci probudil Vančuru úder. Vyběhl ze svého pokojíka a potkal se na schodišti se svou ženou, která byla také probuzena tímto úderem. Na schodech, jako by ji někdo vzal do ruky a mrštil jí na schodiště, ležela otevřená Zbraslavská kronika. Ptal jsem se Vančury, zdali si povšiml textu na otevřených listech. Nezajímal se o tento text, kroniku uložil na její místo, příhoda ho však poděsila.
A nyní nechť je mi dovoleno vypravovat jinou příhodu," pokračuje Nezval, "která se stala mně snad právě ve chvíli, kdy Vladislav Vančura umíral. V době, kdy se udál atentát na Heydricha, byl jsem právě v Brně na návštěvě u rodičů. Dopoledne téhož dne jsem měl jet do Prahy, avšak náhlá nevolnost, která přepadla mého otce a byla srdečního původu, mě zdržela od návratu do Prahy. Odpoledne přišla zpráva o atentátu a já jsem se rozhodl, že zůstanu v Brně. Cesta parným dnem na popisný úřad do Králova Pole přivodila mně chřipkové onemocnění, spojené s dosti velkou horečkou. Během několika dní jsem se uzdravil, byl jsem však zesláblý, a když jsem zaměnil jednoho dne křesílko za lůžko, stala se mi tato příhoda. Bylo ještě časné odpoledne a já jsem, sedě v křesle, na zlomek vteřiny usnul. Zdál se mi sen tak živý, že dodnes si ho vybavuji se všemi jeho podrobnostmi. Spatřil jsem Vančuru a povídám mu s radostným vytržením: Láďo, ty jsi zde, ty jsi tady? Usmál se a přikývl. Povídám, vždyť ty jsi byl zatčen, ty jsi byl ve vězení... Na to mi odpověděl Vladislav Vančura s úsměvem: To byla bajka, to byla bajka. - Vidím jeho leb, jak se sklání ke mně, a neubráním se, abych na ni nevtiskl lehký polibek. Poté se mi Vančura jaksi vymanil, řekl bych jeho slovem 'stoudně' vymanil a rozplynul se mi. Procitl jsem a vypravoval svým rodičům tento sen. Večer jsem zapnul rádio, abych poslouchal s hrůzou zprávy. První člověk, o němž hlásili, že byl popraven, byl dr. Vladislav Vančura, lékař ze Zbraslavi."
Vladislav Vančura miloval léto, a především měsíc červen. V knize Luk královny Dorotky, v povídce Konec vše napraví, v idylickém líčení probouzející se lásky, Vančura přesně sděluje nejen místo, nýbrž také čas děje: "Na počátku června, v pátek, kdy na děkanství vyzváněli menšími zvony..."
A proslulé Rozmarné léto začíná těmito slovy: "Mnozí odvážlivci, když se ocitli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným. Hle, větvoví a vysoký sloupec rtuti, jež se zdvíhá a opět klesá, připomínajíc oddech spáče..." A o pár stránek dále přijde ona slavná věta plavčího mistra Antonína Důry, kterou zná každý Čech, aniž by z Vančury cokoli četl, stejně jako Švejkovu maximu "To chce klid", jež ve skutečnosti v Haškově knize není: "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným." A Vančura neúprosně pokračuje v přivolávání kvačícího osudu: "Je chladno a můj dech, jakkoli jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?"
Je třeba přijít do kobyliské střelnice, na místo popravy, právě počátkem června, kdy příroda dělá co může, aby zahladila stopy po kulkách a přikryla vůni krve klamavým pachem květin. Na co asi myslel básník léta, vyznavač června, když jako první v řadě byl vyvolán před ústí hlavně? Je hrozné zemřít v mlhách podzimu, ale je nesnesitelné přijít o život v čase, kdy život nejsilněji kypí, kdy se zdá nepřemožitelný, kdy i slabounká tráva trhá asfalt těchto prokletých jatek.
Lze jen doufat, že ho alespoň poezie nezradila, že tam kdesi nahoře, je-li jaké "nahoře", vysoko nad Kobylisy, nad Zbraslaví, nad zmučenou českou zemí, už chystali uvítací větu, vstupenku do ráje mučedníků, jíž s laskavou ironií obmyslil svou bezvlasou, nesmrtelnou hlavu: "Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým."
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |