Tuším, že to byl Lichtenberg, kdo prohlásil, že by si od některých autorů radši přečetl, co nenapsali, než to, co se jim podařilo vydat. Tuto hypotézu nelichotivé klasifikace rozvinul ve své knize španělský prozaik Enrique Vila-Matas (1948) a nazval ji BARTLEBY A SPOL. (Garamond 2006, přeložila Lada Hazalová, str. 186).
Pro svůj záměr si vybral postavu hrbatého úředníka, který nespílá osudu za své znetvoření; ba naopak, cítí se šťastný, neboť 8. července 1999 začíná psát deník, který je současně zápisníkem poznámek pod čarou, komentujících neviditelný text. Postava tělesného postižení, jejímiž ústy autor promlouvá, je synchronní s hrdinou širší Melvillovy povídky Písař Bartleby. Navzdory tomu, že Melvillův písař netrpí žádnou tělesnou ani duševní újmou, vyjadřuje svůj vztah ke světu negativní formulací Já bych prosím raděj ne. Tato klauzule stojí na počátku pozvolné sebedestrukce a nakonec vede k smrti. Melville napsal svého Bartlebyho v polovině 19. století; otázka, proč vybavil svého hrdinu syndromem negace, dodneška nebyla zodpovězena. Ba naopak; krize moderního věku další otázky vyvolává.
Enrique Vila-Matas učinil ze svého hrbáče stopaře bartlebyů. S neutuchajícím nasazením a nezbytnou erudicí shromažďuje důkazy o těch, kteří dali přednost nepsaní před tvorbou. Také udát se to mohlo z různých příčin. Defilírka osobností, které o sobě daly vědět jednou knihou, se střídá s těmi, co nepřekročily dobrý úmysl. Závěr patří gigantům jako byl Bruno Traven, Guy de Maupassant a Lev Nikolajevič Tolstoj. I oni, i když každý po svém, na sklonku života vystoupili z vlaku zvaného psaní.
Matasův hrbatý písař portréty jednotlivých autorů glosuje; k srdci mu přirostli především evropští prozaici Robert Walser, Franz Kafka a Robert Musil, blýskne se i znalostí Pynchona a Salingera. V jejich případě jako by zůstával ve stínu, skryt. Když obrátí pozornost ke své persóně, činí tak s triumfální gestací: Dnes ráno jsem listoval ve slovníku slavných španělských spisovatelů a náhodou jsem narazil na kuriózní případ zřeknutí se literatury - na věhlasného Gregoria Martineze Sierru.
A tady aby se měl čtenář na pozoru; i dobrý znalec národních literatur může totiž znejistět nad množstvím valících se jmen. Takže mu zbývá a) ověřit, b) uvěřit, c) přijmout jako možnost, že se stal obětí autorovy mystifikace. A mystifikace přece do literatury patří. Ostatně, mohl by ortodoxní vyznavač literární negace napsat toto?
Všichni toužíme zachránit prostřednictvím paměti každý kousek života, který se k nám náhle vrací, jakkoli nepříjemný, jakkoli bolestivý. A jediný způsob, jak to udělat, je zachytit ho psaním.
Literatura, třebaže ji tak vášnivě negujeme, dovoluje vyrvat ze zapomnění všechno, po čem současný den za dnem nemravnější pohled klouže s absolutní lhostejností.
Říká se, že účelnost a smysluplnost takového psaní prověří čas. Ale co se mezitím může udát s publikem?
Špatné knihy jsou intelektuálním jedem ničícím ducha. A jelikož většina osob nečte to nejlepší, co vznikalo v různých epochách, ale věnuje se výhradně četbě posledních novinek, spisovatelé se omezují na úzký okruh módních myšlenek a publikum se potápí stále hlouběji do vlastního bahna.
Matasův brevíř šestaosmdesáti číslovaných poznámek, které spřádá hrbáč Marcelo, lze číst jako živou literární studii, jako průběžný kurz tvůrčího psaní, i jako komentář k některým reliktům moderního písemnictví (Robbe-Grilletova bezsyžetová technologie). Přijmout společenství bartlebyů znamená nespokojit se s trojí četbou, ale číst pořád dokola s úžasem a v očekávání dalších překvapení.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |