Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Opravdu, evangelisto? V něčem se určitě nemýlil: umění slova je neopakovatelným, tvůrčím (= tvořivým, kreativním) odrazem skutečnosti literární i mimoliterární, jak píší marxisté. Možnost této tvorby je dána vyjadřovacími schopnostmi jazyka, stylu: i malé dítě ví, že jedno a totéž lze vyjádřit různým způsobem, s velkou variabilitou. A že onen "způsob", "forma", podstatně rozhoduje o výsledném dojmu a efektu - třeba jestli dostane hračku nebo ne. Tu prostinkou pravdu si ukážeme na jednom příkladě, dejme tomu na prostém sdělení, že ten či onen, tomu či onomu, tehdy a tehdy... zalhal.
   Tak především si řekneme: Kecá! Tahá nás za fusekli (za nos). To víš, že jo, povídali, že mu hráli... Blafuje! Lidový jazyk zná nejrůznější frazeologismy, nové a nové vymýšlí, vesměs obrazné a občas i peprné.
   V psané podobě, nebo v oficiálním prostředí, by mělo prosté sdělení asi jinou podobu: Lze důvodně předpokládat, že uvádí vědomě nepravdivé informace. O hodnověrnosti a upřímnosti uváděných údajů můžeme (lze, je možno...) úspěšně pochybovat.
   Kdo si dává aristokraticky záležet na DOJMU, ten by napsal třeba toto: I bez podrobné analýzy je zřejmé, že autorem prezentované výroky a údaje, tedy i závěry z nich derivované, nejsou v souladu se skutečností, její strukturou a bazální podstatou. Lze usuzovat na intencionální (snadno) doložitelnou a verifikovatelnou nepravdu. UFF...
   Co by napsal básník - klasik? Jeho licoměrná slova měla váhu písku vhozeného do náruče větru. Jeho slova se podobala úsměvu hladové šelmy. A básník ne-klasik? Práší se mu i od zadku...
   A novinář, třeba bulvární, by se vůbec nerozpakoval: Oklamal i vás? S pravdou si XY netyká. Kdopak by mu dnes věřil?
   Jedno a totéž... A ono to není jedno a totéž! To první je nám nejbližší, hovorové, obrazně expresivní, druhé trochu zde-úřední, ale možná i saturninovsky diplomatické, pod třetím příkladem se skrývá studený, kožený akademismus, čtvrtý typ je spojen s konvencí (a antikonvencí) poetickou, obraznou, snad orientálně uměleckou, a konečně poslední připomíná novinový titulek nebo rétorické cvičení. Cosi podstatného se proměňuje, jakkoli pouhý holý fakt se nemění - stále je to LEŽ jako věž. Inu, není oděv jako oděv, není kabát jako kabát, šaty jako džíny, ofina jako kokrhel. Proto může existovat kultura slova.
   Nebo jiný příklad, ne tak banální. Dejme tomu: Zemřel vám blízký přítel. Byl jste mu na pohřbu. Bylo krásné počasí. Zase jakási holá informace, a jen styl z ní udělá cosi určitého, tvarovaného, konkrétního, živoucího.
   Tu je hovorové vyprávění nebo zlomek dialogu:
   Tak sem ti byl včera na jedný moc smutný sešlosti. Ehm, můj známej, tys ho neznal, ale já ho znal vod dětství, dobrých padesát let, von pořád nic, ani nezastonal, a najednou zhasnul, a není. Byl jsem mu na pohřbu, to víš, jak to asi vypadalo, no, ale přišlo mu hodně lidí. Některý jsem ani nepoznal, jak zestárli. Dlouho jsem se nezdržel, jen mě napadlo, že je děsně hloupý mít funus za tak hříšně krásnýho počasí. Ale dost funusu, na ten máme času dost. Pane vrchní, ještě jedno, kurva fix!
   A takto může vypadat zpráva úředníka, ekonoma, nebo pracovníka agentury, pana "akurátního":
   Moji neúčast na pracovní poradě jest možno omluvit vážnými osobními i profesními důvody. Včera jsem měl vážnou společenskou povinnost účastnit se pohřbu svého - resp. i našeho - dlouholetého kolegy, jehož pracovní úspěchy, píle i nasazení byly vedením nejednou oceněny. Pohřeb měl důstojný průběh, jeho atmosféru podtrhovalo i slunečné, na roční dobu nebývale teplé počasí, vhodné k navazování neformálních obchodních styků a později využitelných kontaktů. Při kondolenci jsem rovněž neopomenul zdůraznit, jak mne i řadu bývalých kolegů velmi tíží jeho předčasný odchod ze života. Lze konstatovat, že účast zástupce naší organizace na smutečním aktu tak bohatě navštíveném přispěla k pozitivní reprezentaci naší firmy.
   A co takhle dát si žurnalistické krasobruslení a horlení?
   Člověk míní, osud mění... Nebo osud míní a člověk mění? Neznám smutnější námět pro zamyšlení, než je smrt, navíc blízkého přítele, ale snad se mnou budete souhlasit, že se v každém z nás cosi pohne a my si musíme uvědomit, že tu nejsme navěky, že existuje cosi, co je silnějšího než my všichni. Jen komunisti si mysleli, že jsou tu s jejich Sovětským svazem navěky... Včera jsem si to znovu uvědomil, když jsem byl na pohřbu jednoho dlouholetého známého, vlastně dlouholetého přítele, říkejme mu třeba Karel. Skvělý člověk, také se s ním přišlo rozloučit hodně lidí. A přece se mi na pohřbu něco nelíbilo. Byla to neupřímná slova při posledním rozloučení? Byly tu nějak moc hlasité nářky příbuzných, kteří k němu chovali stěží povinnou úctu? Bylo to krásné slunečné počasí, neschopné vzít do úvahy, že se jaksi nehodí ke dni tak plačtivému, dušičkovému? A když cvakaly fotoaparáty, pronášely se kondolence a tak vůbec, napadlo mě, jak pokrytecká je naše společnost. 17 let po 17. listopadu, kdy jsem svrhli pokrytecký komunismus!
   "Prizma" odborného stylu bude jiné, věcné a studeně mrazivé:
   I letmý pohled na tělesné ostatky, vystavené v krematoriu, prozrazoval, že mrtvý trpěl anginou pectoris, dlouhodobě neléčenou. Při plném slunečním svitu bylo rovněž možné zaznamenat zduření mízních uzlin a patologické deformace v oblasti dentální, snad i vegetativní, s chorobou patrně související. Správná životospráva i léky, kardiologické i gastritické, by mohly tomuto muži, jehož jsme soukromě dobře znali a účast na pohřbu pokládali za morální povinnost, patrně prodloužit život. Pitevní zprávu jsme přirozeně k dispozici neměli, naše poznámky mají proto jen orientační, marginální charakter.
   A takto si většina z nás představuje poetický, březinovsky patetický, umělecký styl:
   Všechno kvetlo, havrani krákali o závod a sluníčko se činilo, aby svými paprsky zahřálo studené kouty pohřební místnosti. Ovšem cosi bylo silnějšího než jasné zvuky a barvy. Duch černé smrti se vznášel v éteru, čehosi majestátního a strašného. Síla jasu malovala ostré obrazce, hudba, kovově znějící, ve mně rozněcovala dávné vzpomínky. Kdosi mne navždy opustil, vzdálil se, uprchl do nebytí, a já tu zůstávám s vědomím, že jeho smrtí je i mne o něco méně. Sursum corda!
   Co je tedy literatura? Určitě ne holé sdělení, ale rozhodně ji nevyčerpává ani poslední vymyšlená (jako všechny) ukázka. Všechny styly a formy mohou být využity v literatuře, kterou nedělá jeden styl, konvenčně nazývaný jako "umělecký". Ten může být málo nápaditý, zato pohled novináře nebo úředníka může být parodovat (udělal to Franz Kafka v Proměně), rozehráván, roztavován, promění-li se v literární fakt. Literatura je model, pohled, fikce skrze Slovo do světa vržené...
   Nezapomínejte na to, Mistři Slova!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]