Botanička a kamarádka Věra mně věnovala knížku, ve které má pár krásných fotek. Napsal ji Miloslav Nevrlý a jmenuje se KARPATSKÉ HRY. A tak čtu a už přemítám, co odpovím... Je to knížka hašiš, knížka sen, kdy se vracím ke svým cestám chodníčky Vyšného Kelčova, kdy vzpomínám strmé střechy dřevěných kelčovských chalup. Pod lepenkou zahnívají stoleté šindele. Kdy marně počítám ovečky pod svatojánskou nocí a ze zahrad posledních stavení ke Kelčovskému sedlu stoupá jednohlasý zpěv. Je to knížka, která probouzí vzpomínky. Znovu přemýšlím o svém chlapectví, jestli bylo stejné jako Magalhaesova plavba...
   Je to knížka, která mi říká, že už dávno jsem se měl toulat rumunskými horami. Která se mě ptá, proč jsem nejel s kamarády mladšími o jednu generaci do Číny za třináct a půl tisíce Emilovi na svatbu. Proč?...
   Je to knížka, od níž pořád odbíhám ke svým maličkým Karpatům na dohled Ostravy, k loveckému chodníčku od chaty Salašky na kněhyňskou louku. Tam si lehnu, nade mnou starý les prales a ještě výše zvědavý krkavec. A ještě dál odbíhám... Je mi devatenáct let, Tomečkovy knížky mě vyhánějí na Podkarpatskou Rus. S kamarádem tam jedeme vlakem z Ostravy, ale dojedeme do haličské děrevně Vinniki k jeho příbuzným. Nedaleko je zcela dřevěná dědinka, červotoč tiká ve starých trámech. Pastviny protkané melioračními kanály a všude koně. Pak výlet k řece Prutu do Karpat - výletní místo: divoká horská řeka, štěrkové náplavy, lidé v plavkách, piknik u řeky, čisto.
   Knížka je i jinak inspirativní: Píšu. Jak na posledním dvoudenním vandru John vzal s sebou nakládaná kuřecí prsíčka. Bylo vedro a druhý den jsme nedůvěřivě čichali k syrovým kouskům masa. Osmahli jsme je na pánvi, ale nechutnaly nám. Na Hluchance jsme většinu řízečků nechali liškám.
   A zas říkám: Je to tak. Má pravdu. - Ve sněhem zavátém lese jsem hledal chodníček. Mohl by být kdekoliv, ale bude nade mnou, myslím si. A tak se drápu prudce do kopce přes rysí houštiny, chodidla jak Chaplin. Funím a funím. Pak jsem na Kněhyni a ne tam, kam mám namířeno. Směji se nahlas, jak mě slastně propoceného zaplavují endorfiny. Jako bych hulil marihuanu.
   Někdy se mě jen dotkne cosi z dětství. Jenom se vynoří jakýsi obrázek. Něco, co už teď nenajdu.
   To všechno jsou Karpatské hry, přestože čtu o něčem jiném. Ale je to i hra se slovy, které si všimnu, třeba rouhání lesních rohů. A vůbec je tu hodně poezie. Přitom jsou tak upřímné, jak jen mohou být upřímné poznámky z dovolených, které si píšeme sami pro sebe bez ctižádosti být tištěn. Právě v té opravdovosti a až neliterárnosti je jejich síla. Proč by se pak autor nenechal na chvilku unést svými vášněmi?!...
   V symbióze s textem v knížce žijí ilustrační a dokumentární barevné fotografie. Tohle že je v Rumunsku? říkám si. - Úžasné!...
   Karpatské hry jsou určeny tulákům po hvězdách i v zaprášených botách, ale ne žebráčkům, veležebráčkům a arcižebráčkům. Škoda.
   Karpatské hry Miloslava Nevrlého ve sličné grafické úpravě Miloslava Fulína v roce 2006 vydalo liberecké nakladatelství Vestri.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]