Filmovou adaptaci knihy Bohumila Hrabala jen za první dva měsíce promítání shlédlo skoro 500 000 diváků, což je na český film a v dnešní době více než úctyhodné. Co je vlastně příčinou takového úspěchu? Zcela jistě je to díky samotnému režisérovi a scénáristovi Jiřímu Menzelovi a spisovateli Bohumilu Hrabalovi, podle jehož předlohy z r. 1971 byl stejnojmenný film natočen. Již knihu samu v době pololegálního vydání Jazzovou sekcí v r. 1982 provázel pořádný poprask. Mezi lidmi navíc kolovala zvěst, že jde o jakési první české porno. V sídle Jazzové sekce jsme stáli dlouhatánskou frontu jak o tehdejších knižních čtvrtcích, každý z nás členů mohl odebrat jen dva výtisky, aby se na všechny zájemce vůbec dostalo. Popřevratové vydání již takovou pozornost nevzbudilo, spíš informace, že podle knihy chce film natočit mezi jinými i Jiří Menzel. A již tehdy začaly problémy. Bohumil Hrabal trochu zmatečně ještě před svou smrtí podepsal dvě smlouvy na zfilmování knihy s různými producenty. A tak místo natáčení začala nechutná tahanice o natáčecí práva, bulvárem radostně servírovaná lidu obecnému, který se nestačil divit. Vše vyvrcholilo na karlovarském filmovém festivalu, kde Jiří Menzel napadl producenta Emila Syrotka a seřezal ho prutem. Lid obecný si chrochtal a netrpělivě očekával, jak se vše vyvine dál. Nakonec po 10 letech sporů dopadla kauza v Menzelův prospěch a po peripetiích s financováním mohl přikročit k natáčení. Poprvé režíroval film bez spolupráce s autorem předlohy, který již nebyl mezi živými. Při pobytu v nemocnici v r. 1997 se zřejmě chtěl po krmení svých oblíbených holoubků s nimi i proletět, ale zradila ho zemská přitažlivost a pád z 5. patra nepřežil. O natáčení filmu jsme díky vstupu televize NOVA do projektu byli zevrubně informováni, a následné televizní upoutávky způsobily další zájem ze strany médií i diváků. První odezvy se pohybovaly od pohanění filmu až po jeho vychválení, což ještě zvýšilo zájem.
   Film pojednává o našem soužití se západním sousedem, respektive s německým živlem vůbec. Je nebo měl být stejnou měrou i o české povaze. Je nebo měl být o statečnosti, vlastenectví a odvaze hraničící s mučednictvím a na druhé straně o zbabělosti, naivitě a kolaborantství některých příslušníků malého slovanského národa, který se nadlouho ocitl pod nelítostnou okupací mocného souseda, a chtěl a musel přežít. V postavě pikolíka Jana Dítěte sledujeme nejen jeho vlastní osud, ale osudy českého národa od 30. let přes Protektorát Böhmen und Mären až po začátek 60. let socialistického Československa. Dítě se postupně vypracovává od mazaného prodavače párků u vlaku na vrchního v luxusní pražské restauraci, aby se po válce přece jen stal majitelem hotelu, ale posléze i muklem a nakonec po propuštění z vězení cestářem v pohraničí, v bývalých Sudetech. Děj sledujeme prostřednictvím vyprávění zmoudřelého a zestárlého Jana Dítěte. Je to sled minihistorek ze zvláštního hrabalovského světa, v němž se půvabná prostitutka zamiluje do maličkého pikolíka, připraví ho o poctivost a navrch mu přijde do restaurace vrátit peníze, které jí za to dal. Znervóznělý Dítě jí nechtěně polije šaty limonádou, ale oběť se ho zastane před běsnícím vrchním a demonstrativně se polije malinovkou celá. A obletována vosami nonšalantně odchází, sledována mlsnými pohledy zjihlých štamgastů. Dítě postupně mění místa a v hotelu Tichota konečně zblízka poznává ty, jimž se tak touží vyrovnat - továrníky, bankéře, obchodníky, milionáře. Je to zvláštní svět: milionáři se honí po zahradě za krásnými prodejnými děvami a radují se jako děti. A hlavně se tu pořád jí, pije a souloží. Ale nelekejte se, nebo se naopak netěšte, oproti knize je film velice decentní a poetický, pracuje se tu spíše s náznaky. Například scénka s "vizitací" slečen staršími pracháči: co je v knize lechtivě popsáno, je ve filmové adaptaci jen cudně naznačeno. Ale vytýkat Jiřímu Menzelovi jistou nedotaženost scének a v tomto případě i cudnost by nebylo spravedlivé. Scénář vzhledem k rozsahu předlohy nemohl ani vše obsáhnout a i jednotlivé scénky musely být zredukovány. Hlavně zůstává přítomen po celý film Menzelův laskavý pohled na svět a lidi.
   Doba relativního klidu a prosperity první republiky končí. Hitlerovské Německo obrátí pozornost na Československo. Chystá se uloupení pohraničních oblastí spolu s vyhnáním Čechů. Tehdy mladí čeští vlastenci proháněli německé vrstevníky a brali jim bílé ponožky, které sudeťáci provokativně nosili spolu se zelenými kamizolami, připomínajícími vojenské uniformy. Jan Dítě se zastane mladé Němky a popere se s vlastními kvůli jejím bílým punčochám. Plačící děvče se nechá Dítětem utěšovat. Vůdce to tak jistě nenechá. A nenechal. Seznámení je však na světě. Jan se do Lízy zamiluje, ale ta ho vzápětí zpraží. Německá ušlechtilá a čistá rasa se nesmí za žádnou cenu smísit s rasou méněcennou. Když ale Líza zjistí, že jeho dědeček byl vlastně podkoní Ditie, má Dítě "vyhráno". Lízu jako ostatní Němce v okleštěné republice Češi nemají rádi, v restauraci Paříž jí odmítnou obsloužit a Dítě, který zde tehdy pracuje, se jí sice zastane, ale hned dostane padáka. Odejdou z restaurace symbolicky spolu. Přichází okupace zbytku republiky. Kvůli plánovanému sňatku musí Dítě podstoupit ponižující prohlídku a prověření mužnosti a poté i kvality svého semene a tedy schopnosti oplodnit čistokrevnou árijskou ženu. Vše pro něho dobře (nebo vlastně špatně?) dopadá. Z Jana Dítěte se stává Herr Ditie. Němci ho nijak nemilují, spíš ho jen nechávají na pokoji, ale má zase práci. Naopak jeho bývalý vrchní Skřivánek, který obsluhoval anglického krále, takové štěstí nemá, přijde si pro něj gestapo. Jeho velký vzor - bankéř Walden - končí v koncentračním táboře. Jan ho náhodou zahlédne na nádraží větracím okénkem dobytčáku, vlak se ale rozjede a on ho s chlebem v natažené ruce už nedoběhne. Takhle podobně se vlastně s Waldenem seznámil: prodal mu párek a nevrátil zpět značný obnos, neboť jakoby nedoběhl rozjíždějící se vlak. Menzel v těchto scénkách prostě neodolal a pro inspiraci sáhl ke groteskám Charlie Chaplina.
   Pro Čechy je ale Dítě/Ditie kolaborant, kterým hluboce opovrhují. Líza se s ním miluje před velkým barevným obrazem Adolfa Hitlera, přičemž z Vůdce nespouští ani na chvíli oči. Na rozdíl od knihy ve filmu nejsou úspěšní v zplození potomka (v knize mají imbecilního syna Sigfrieda). Líza pak jako zdravotní sestra odchází na frontu. Po čase se vrací a přináší kufřík drahocenných známek, které sebrala bohatým židům v Polsku a v Rusku. Sama však zahyne v hořícím hotelu Tichota, zabaveném Němci hoteliérovi Tichotovi. (Mimochodem scénka vystěhování českého majitele, usmívajícího se invalidy na vozíčku, není zrovna věrohodná. Takhle pozorní a ohleduplní by vojáci wehrmachtu rozhodně nebyli.) Plemenná stanice chovu čistokrevných árijců končí a stejně tak i 2. světová válka a německá okupace a s ní i celý Protentokrát Böhmen und Mähren.
   Druhá polovina filmu již postrádá nápaditost a dějovost první části. Po válce Jan Dítě prodává známky a splní si svůj sen, stane se milionářem ve svobodném Československu. Koupí a opraví hotel Tichota a stane se hoteliérem. Má zajímavého koníčka, tapetuje stěny hotelu bankovkami cizích měn z celého světa. Ale přichází Únor 1948 a jeho hotel je znárodněn, a on sám se zde může stát správcem. Jan Dítě ale protestuje, že není zatčen jako ostatní milionáři. Připadá mu to nespravedlivé, chce být ve všem jako jeho velké vzory, nemůže takovou nespravedlnost přenést přes srdce. Vyhledá svou vkladní knížku, aby dokázal, že je také milionářem a může být proto také zatčen. Což se mu nakonec úspěšně zdaří. Oproti knize vyfasuje 15 let (nejen tady jsem důvody změn provedených Jiřím Menzelem vůči předloze nepochopil), za každý milion 1 rok. Kolegové milionáři ho však mezi sebe coby bývalého kolaboranta nepřijmou. Trest je mu zkrácen, z vězení vychází zmoudřelý a uvyklý samotě. Pošlou ho do pohraničí jako cestáře, což mu vyhovuje. Záběry pracujícího Dítěte jsou spíše úsměvné, pokud ovšem neměla být úmyslem jakási karikatura. Spíše však tvůrci už asi dlouho neviděli cestáře nebo alespoň pracujícího člověka. Zápas s kolečkem, krumpáčem a lopatou Oldřich Kaiser v roli Jana Dítěte rozhodně nevyhrává. Ale jinak je jeho herecký výkon působivý. Naivního mladého Jana ztvárňuje bulharský herec Ivan Barnev, který kvalit Oldřicha Kaisera nedosahuje. Jiří Menzel prý ale pro tuto roli v Česku vhodného adepta prostě nenašel. Fanatickou nacistku Lízu hraje opravdu přesvědčivě (někdy snad až příliš) německá herečka Julia Jentschová. Dítětův velký vzor, bankéře Waldena, ztělesnil Marián Labuda. Další Menzelův oblíbenec Rudolf Hrušínský ml. hraje hoteliéra Tichotu. Pavel Nový ztvárnil impozantní postavu divokého generála, nadevše milujícího ženy a dobré pití. Vrchního Skřivánka zahrál mistrovsky a se zjevnou chutí Martin Huba. Dále ve filmu hrají Milan Lasica, Jiří Lábus, v epizodních rolích se objeví třeba i Pavel Čtvrtníček či Rudolf Jelínek...
   Filmová adaptace stála 83 milionů a zařadila se tak k nejdražším českým filmům vůbec. Na filmu samém to však není vůbec znát. Tak nevím. Jiří Menzel ve svých hrabalovských adaptacích dosáhl zřejmě vrcholu v Ostře sledovaných vlacích a ve Skřiváncích na niti. Film Obsluhoval jsem anglického krále se ale více než důstojně zařadí k Postřižinám a Slavnostem sněženek, které myslím i předčí. Přece jen to není film, kde se jen hodně jí, pije a souloží. Má více vrstev a významů. Ale Hrabalovy povídky měly i silněji protiválečný a antifašistický charakter, který z filmové adaptace není zdaleka tak znatelný. Laskavý pohled Jiřího Menzela tady není příliš namístě, zfanatizovaní Němci nám tehdy připravovali strašlivý osud, měli jsme z tohoto prostoru zmizet. Likvidace Židů a Slovanů nacisty běžela na plné obrátky, ve filmu jsou jen náznaky (například čeští vlastenci seskakující na střelnici se zaplachtovaného náklaďáku u německé popravčí čety a hromady hrubě sbitých rakví). Epizoda s Lidicemi je úplně vynechána atd. Přesto měl Jiří Menzel evidentně obavy z přijetí filmu samotnými Němci. Proto také jako prvním promítl film svým německým přátelům, kteří ho uklidnili, že podle jejich názoru není nijak protiněmecký. Menzel prostě obrousil všechny hrany někdy krutých a děsivých momentů předlohy. Myslím, že tady měl být naopak nemilosrdně pravdivý, respektive držet se věrně Hrabalových povídek. Ať se to Němcům líbí, nebo ne. Vím, vyhráli spolu s USA a dalšími studenou válku, ekonomicky nás obsadili, patří jim tady kde co, ale točit filmy s ohledem na jejich ekonomickou sílu a moc, či s ohledem na filmový festival v Berlíně, to je pro mne příliš silné kafe. Ale přesto je to jeden z nejlepších filmů, které byly u nás natočeny po převratu 1989. A možná dokonce vůbec nejlepší. Nic na tom nemění ani to, že na zmíněném mezinárodním filmovém festivalu Berlinale se na něj nedostalo s žádnou z hlavních cen, vyjma té filmových kritiků. Úspěch, jaký tu měl v r. 1990 Jiří Menzel se Skřivánky na niti, se tedy již nezopakoval. Tehdy si odnesl hlavní cenu, Zlatého medvěda. Po návratu z letošního Berlinale byl doma v Čechách s filmem Obsluhoval jsem anglického krále naopak velmi úspěšný. Cenu Český lev dostal například i za režii či za nejlepší film roku 2006. Ale možná víc než nějaké výroční filmové ceny České filmové a televizní akademie či umístění z filmových festivalů a přehlídek je důležité, že lidi na ten film prostě chodí. A pokud jste ho ještě neviděli, určitě si na něj do kina zajděte i vy. Nebudou to dvě hodiny ztraceného času. My jsme z kina odcházeli s příjemným pocitem. A vůbec nás netrápilo, že se v USA asi nebude promítat, protože by ho tam prý nepochopili.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]