Běžel, stále ještě mohl běžet.
Veden strachem a pudem sebezáchovy snažil se nejen zvětšovat vzdálenost od místa, ze kterého utíkal. Snažil se také, aby dráha jeho útěku nebyla smrtonosným kruhem nebo křivkou návratu. Snažil se všemi napjatými smysly vnímat okolí.
Kdyby někoho potkal, kdyby se mu někdo postavil do cesty? Nebyla žádná varianta, žádné připravené řešení. Natolik jeho mozek, rozpálený nečekanou, náhodnou událostí a vším, co ji zatím provázelo, nebyl schopen racionálního uvažování.
Chvílemi se zastavoval, vlastně ne, úprk jen vystřídalo pár desítek metrů chůze, indiánský běh se tomu říká. Pořád se nacházel v lese. Instinktem se držel vprostřed dlouhé, kilometry dlouhé zalesněné nudle, která se vychýlila z lesního masivu pokrývajícího krajinu. Zatím nespatřil žádné stavení. Jen zarostlé cesty a staré pařezy byly znameními činnosti lidských rukou.
A pak už nemohl dál.
Svalil se pod nízké husté smrky. Několik minut chytal dech. Celé jeho tělo se třáslo. Bezvládně pozoroval, jak jeho pravá noha samovolně rozrývá lesní půdu. Prudce dýchal a třásl se. Jinak bylo ticho. Začalo pršet, zprvu lehce a potom stále víc. To je dobře, řekl si v duchu, mysle na psy. To je dobře.
V silném dešti se vydal dál. Za útočištěm. Za nějakým útočištěm. Promočený na kůži běžel, potácel se k setmění. Síly mu nedocházely, ty už mu dávno došly. Byl to jen a jen pud sebezáchovy, který mu umožnil škobrtavě uběhnout ještě tak tři kilometry.
Měřil-li by někdo jeho cestu od místa útěku, řekl by mu: máš za sebou přes dvacet kilometrů. Taky by mu mohl říct: tvou stopu ztratili, motají se v kruhu a psi jim jsou k ničemu.
Ale rovněž by dodal: nemysli si, že máš vyhráno. Půjdou po tobě, dokud tě nedostanou.
Les skončil. Před ním byla rozsáhlá, k podzimu zoraná a holá pole, neskýtající sebemenší možnost úkrytu. Pouze vpravo bylo návrší s několika stromy a nevysokou skálou. Zamířil tam.
Z návrší spatřil v houstnoucím šeru domy. Ty nejbližší byly od něj vzdáleny tak půl kilometru. Další se rozkládaly přes údolí do protějšího vrchu. Nebylo jich málo. Ale ani příliš. Městečko, velká vesnice. Schoulil se pod skálou, odpočíval a snažil se přemýšlet. Nemůže ani zpátky, ani přes přehledná, holá pole. K městečku směřovala od polí cesta, po pravé straně lemovaná křovím. Vlezl mezi husté keře a jako lesní zvíře se obezřetně plazil k domkům na dohled.
Na samém konci křovisek se zastavil a zalehl. Byl dokonale schovaný a měl dobrý výhled. Šero sice houstlo, ale přesto jej nejvíce přitahoval krajní domek vpravo. Mezi tímto stavením a sousedním domem vlevo byla rozlehlá zahrada. Ovšem zatímco ve dvou domech nalevo zaregistroval známky života - z komínů se kouřilo a jeden z domků měl nedokonalé zatemnění - domek úplně vpravo působil dojmem, že je opuštěný. Opatrně, přískoky, se k němu vydal.
Byl u samého plotu.
Ležel, pozoroval a naslouchal. Stále žádné známky života. Dům byl jednoduchý, přízemní, s verandou, před kterou byla malá zahrádka, vedle domu stála nevelká kůlna. Větší okno ve střeše svědčilo o tom, že kromě půdy je tam zřejmě také mansarda. Prkna obkládající vnější zdi měla tmavozelený nátěr. Viděl na přístupovou pěšinu a průčelí domu; kromě hlavních dveří a dvou oken se těsně nad zemí nacházela dvě sklepní okénka.
Pátral po okolí, dokud mu to světlo dovolilo. Nikde živá duše, jen z dálky slyšel monotónní štěkot psa.
Ocitl se za plotem.
Plazil se ke kůlně. Pak si všiml, že na jejích dveřích je visací zámek. Opatrně se vztyčil a zkusil za něj vzít. Byl zamčený. Sesunul se k zemi a plazil se podél zdi, která byla směrem k polím a křoviskům, odkud přišel. Opatrně zatlačil na první sklepní okénko. Otevřelo se. Díval se do tmy a cítil dusný pach uhlí. Pak se vsoukal nohama do okénka, rukama se přidržoval kovového okenního rámu a opatrně došlápl. Stál na hromadě uhlí, bořilo se mu pod nohama. Rychle přivřel okénko, přikrčil se a naslouchal.
Když si jeho oči zvykly na tmu, zjistil, že je v místnosti, kde je pouze uhlí, uložené v prkny přepaženém prostoru. Proti němu byly dveře. Opatrně a potichu slezl z uhlí a vzal za kliku. Za dveřmi byla chodbička a proti další dveře. Ty byly pootevřené. V polotmě viděl, že v druhé sklepní místnosti je uskladněná zelenina, brambory, mrkev v bednách s pískem, cibule; pak zde byly regály se sklenicemi zavařeniny a bůhví čeho ještě.
Do sklepa vedly seshora úzké schody. Vlevo od nich objevil zvláštnost: pumpu na vodu s masivní železnou pákou. Majitel domu asi nebyl hloupý a studnu si pořídil přímo v obydlí.
Byl podivně vzrušený. Cítil tlak bázně pod hrudní kostí, bušilo mu srdce a silně se potil.
Kupodivu ho poněkud uklidnila myšlenka, že vlastně už nemá co ztratit. Chytnou-li jej, stejně ho čeká provaz, ať se navíc vloupal do jednoho nebo deseti domů.
Vystoupal zlehka k hlavním sklepním dveřím.
Přiložil na ně ucho. Nic, bylo naprosté ticho.
Začínal věřit , že v domě kromě něj opravdu nikdo není.
Vzal za kliku, otevřel a ocitl se v domovní chodbě. Oči zvyklé již na tmu mu prozradily, že vlevo se vinou dřevěné schody na půdu. A byly tady další dveře, dokonce čtvery.
Rozeznal bytelné dveře hlavního vchodu. Dveře přímo proti nim, nahoře prosklené, vedly asi do obytné místnosti. A ty zbývající?
Vzal opatrně za první kliku a pomalu, po centimetrech otvíral. Záchod, suchý sice, ale přesto umístěný pro pohodlí obyvatel v domě. Za dalšími dveřmi byla spíž, studená a zavánějící, na rozdíl od předchozí komůrky, tak příjemně.
Zbývalo otevřít poslední dveře. Nebo podívat se nejprve na půdu? Váhal.
Rozhodnutí za něj učinil někdo jiný. V zámku hlavních dveří zarachotil klíč.
Prudce, ale neslyšně vyběhl po schodech na půdu. Byla ve tmě nepřehledná, instinktivně se schoval za masivní komín.
Obyvatelé domu, byli dva, podle hlasů muž a žena, mezitím rozsvítili v chodbě.
Světlo zezdola padlo i na přední část půdy. Rozeznal nějaké bedny, kufry, prádelní šňůry a taky dveře do mansardy. Prkna půdní podlahy trochu vrzala, nesměl se pohnout. A když, tak jen velmi, velmi pomalu a s rozvahou.
Pak zhaslo světlo v chodbě a mnohem menší světelný pruh napověděl, že obyvatelé rozsvítili v obytné místnosti.
Komín byl ještě trochu teplý. Přitiskl se k němu a doufal, že obyvatelé si hned zatopí. Vyvstával však problém - velmi silně se mu chtělo močit.
Poblíž něj byla bedna přikrytá starými pytli. Po čtyřech, našlapuje jako kočka, se k ní vydal. Pytle byly čtyři. Pod nimi prázdné sklenice od kompotů. Vzal jednu z nich, ulevil si do ní a opatrně ji postavil zpátky. Tak to by bylo. Jako další neodbytná tělesná potřeba se však hlásila žízeň, a tady byl zatím bezradný.
Schoulil se za komín a přikryl se pytli. Zezdola k němu tlumeně, jako z velké dálky, doléhal hovor těch dvou, nerozpoznal však ani slovo. Tu a tam asi zarachotilo nádobí na kamnech. Možná, že slabě hrálo rádio, chvílemi mu připadalo, že slyší hudbu.
"Prosím, ať nejdou na půdu, ať sem nejdou, ať sem nejdou" zašeptal, než usnul.
Spal neklidně. Každou chvíli se budil, jeho spánek byl horečný a beze snů. Už bděl, s nervy opět napjatými ostražitostí a strachem, když ti dva vstávali.
Nejprve slyšel zvonit budík. Za chvíli se rozsvítilo v chodbě a šel na záchod jeden, hned po něm druhý. Komín, v noci příjemně teplý, vychládal.
Asi po půl hodině se otevřely a hned zase zavřely dveře z obytné místnosti, bouchly hlavní domovní dveře, stejně jako večer v nich zarachotil klíč a bylo ticho. Šli do práce, napadlo ho. Šli asi do práce a dělají deset dvanáct hodin, proto přišli včera tak pozdě, dedukoval dále. Der totale Krieg.
Seděl opřený zády o komín v úplné tmě a čekal. Co kdyby se někdo z nich vrátil... Čekal dost dlouho, dokud vikýře ve střeše se nezačaly prosvětlovat.
A pak držel kliku od dveří do tajuplné obytné místnosti, stiskl ji, otevřel a vstoupil do kuchyně.
Vyhlížela jako miliony jiných kuchyní ať na venkově nebo ve městě, ať v Plzni či v Drážďanech. Vlevo stála skoro přes celou stěnu kredenc, v rohu hned za dveřmi se nacházela kovová konstrukce s plechovým umyvadlem. Vpravo byla velká kamna, uprostřed stůl, kolem něj čtyři židle a pod jediným kuchyňským oknem kanape. Vedle něj, v rohu, byla skříňka a na ní rádio. A pak dveře do další místnosti. Ty ho zatím nelákaly.
Na kamnech stály dva hrnce a velký kastrol, vše s pokličkou. Vedle kamen blízko dveří, na nízkém stolku, byl kbelík přikrytý kulatým dřevěným plátem. Na plátu stál hrnek.
Kbelík byl plný vody, a on konečně pil, vypil celý hrnek, potom druhý a třetí, než měl dost.
Potom, stále ostražitě naslouchaje, zkoumal obsah nádobí na kamnech. V kastrolu bylo zadělávané zelí se špekem. Dobrá polovina kastrolu, vonělo to úžasně, až se mu zatočila hlava a ústa měl v tu ránu plná slin. V jednom hrnci bylo pár ve slupce vařených brambor, ve druhém zbytek nějaké polévky.
Nedočkavě sáhl po prvním bramboru. I se slupkou si jej cpal do úst a prsty druhé ruky nabíral zelí a podával je za bramborem tak dychtivě, až se začal dusit. V ten moment si však uvědomil: kolik toho můžu vlastně sníst, aby na to nepřišli?
Zprudka oddychoval, ale přemýšlel.
Jídla rozhodně nebylo příliš, pro dva lidi tak akorát. Takže moc se ho ztratit nemůže, jinak jim to bude divné. Úvaha další: budou mít přece nějaké zásoby, ve sklepě třeba viděl zeleninu a kompoty, jistě tam bude i nějaké ovoce, jablka.
Neprozkoumal ještě spíž, což udělá hned, protože tohle je otázka života a smrti. A vařené jídlo v kuchyni může jen trochu ochutnávat, víc nic.
Nedalo mu to však a snědl ještě jeden menší brambor a trochu zelí, snažil se přitom nabrat větší kousky slaniny, a přímo z hrnce se napil polévky. Byla sice studená, ale chutná a hustá, s kroupami. Pak vrátil poklice na svá místa a vydal se do spíže.
Její hlavní součástí byla bytelná skříň s drátěnými větracími průduchy v horní části dvířek. Otevřel je - a dýchl na něj domov.
Přihrádky ve skříni byly vyrovnány kořením, sáčky a plechovými dózami s moukou, cukrem, solí, kroupami, kávovou náhražkou, čajem a jinými poklady. Pod nimi byl chleba, půl pecnu zabaleného v plátně, mísa s vajíčky a pak různé konzervy, většina bez etiket. Ještě níž objevil sklenice se sušenými houbami, zavařeniny a kompoty.
Vedle skříně trčely ze zdi čtyři bytelné hřebíky. Na jednom z nich se "školil" již nakrojený salám, na dalších byly rozvěšeny klobásy. Venkov je přece jen venkov, napadlo jej. Počítal: klobás bylo sedmnáct. Kdepak k nim asi přišli, napadlo ho, že by nějaká černá porážka nebo šmelina? Přemýšlel, co by mohli postrádat tak, že by si toho nevšimli. Možná kousek salámu. Klobásy budou mít spočítané, konzervy taky. Krajíc chleba, ne moc silný, ten by si taky mohl tu a tam ukrojit. Trochu cukru.
Vstoupil konečně do místnosti za kuchyní.
Jak předpokládal, byl to obývací pokoj. Strohý, studený a neútulný. Ihned ho však upoutala jedna věc. Na stěně mezi dvěma okny visel krucifix souměrně obklopenými čtyřmi zarámovanými fotografiemi.
Nad krucifixem visel obraz fýrera. Na dalších třech fotografiích byli mládenci v uniformách, dva ve stejnokroji wehrmachtu, jeden v uniformě luftwaffe. Ten zřejmě pilot, usměvavý blonďák s vysedlými lícními kostmi, měl přes sebe černou pásku. Synové, nepochybně, jeden z nich už po smrti. Čili těm dvěma tady v domě bude tak kolem padesáti.
Za obývacím pokojem byla ložnice, poslední místnost v přízemí. Byla malá, téměř celou ji zaplňovaly bytelné manželské postele. V koutě kamínka, vedle nich, za plechem, chránícím před žárem, velká skříň, pod oknem pak toaletní stolek se zrcadlem.
Na stolku byly vyrovnány různé devocionálie: fotografie v rámečcích, tři plyšová zvířátka, dřevěná dóza s nějakými cetkami... Zavřel dveře do ložnice, prošel obývákem a byl opět kuchyni. Podíval se na pendlovky visící na stěně: bylo osm hodin.
Měl stále ukrutný hlad.
Nabral si prsty ještě trochu zelí a napil se polévky. Nestačilo mu to.
Vzal si z kredence nůž a odešel do spíže. Ukrojil si krajíc chleba a dva slabé plátky salámu. Úzkostlivě dbal na to, aby vše vracel správně na své místo, a aby sklon jeho řezu byl stejný jako jejich.
Pořád však měl hlad. Jeho žaludek jako by se vzpamatoval a hlásil se o to, oč jej po měsíce nedobrovolně ochuzoval. Ale dobře věděl, že musí jíst opatrně, i kvůli svému zdraví. Takže zatím dost. Šel se ještě napít a potom spořádaně na záchod.
Bylo nutné pečlivě prozkoumat půdu, jeho přechodné, jak věřil, bydliště.
Zajímala ho mansarda. Vzal za kliku, dveře se otevřely a on se ocitl v chlapeckém příbytku.
Kupodivu jen dvě lůžka, na skosených stěnách obrázky - samozřejmě Hitler, němečtí hrdinové olympiády z roku 1936, nové německé umění... Dvě malé skříně, dva noční stolky, nad každým lůžkem police s knížkami a dalšími předměty. Pod každým lůžkem byl velký kufr. Vytáhl jeden z nich a otevřel ho. Uniforma Hitlerjugend. Včetně opasku s přezkou s nápisem "Blut und Ehre" a dýkou v černé kovové pochvě. Příručky Hitlerjugend, švihadlo, pálka na stolní tenis, sportovní dres, pak školní sešity a pár učebnic. Krabička, ve které byly různé odznaky a vojenské knoflíky.
Jak se vlastně jmenují jeho hostitelé?
Školní sešity v kufru nesly na obalu jméno Gottfried Eichel. Vytáhl a otevřel kufr pod druhým lůžkem. Také v něm byly kromě jiných věcí školní sešity. Jejich majitel se jmenoval Siegfried Eichel. Takže Eichelovi, starý a jeho synové jsou Žaludové, matka paní Žaludová, napadlo ho.
Lehl si na jednu z postelí a odpočíval.
Prohlížel si své ruce, špinavé, odřené, plné šrámů. Zprudka jej posadila myšlenka: ti kluci tady přece musí mít šaty, civil!
Nedočkavě otevřel jednu ze skříní a zacloumala jím radost.
Na ramínkách zde visely dva tmavé obleky, troje samostatné kalhoty, vpravo v přihrádkách byly uloženy vyžehlené a pečlivě složené košile, spodky, trenýrky a trička, úplně nahoře viděl nějaké svetry.
Nedočkavě ze sebe svlékl koncentráčnický mundúr. Stál nahý před skříní a očima vybíral.
Jako první vytáhl modré trenýrky. Byly velké, padaly z něj. Vrátil je zpátky a otevřel druhou skříň. Její obsah byl uspořádán stejně. Trenýrky si vybral tentokrát červené. Seděly! Pak si navlékl tričko, spodky, našel i ponožky. Co dál?
Sáhl po kalhotách, nato si oblékl košili a svetr. V čistém civilním oblečení se cítil nesmírně příjemně, skvěle.
Kam s hadry z lágru? Smotal je v co nejtěsnější balík a ten pak zasunul co nejdál pod jednu z postelí, až ke stěně.
Ještě boty, naléhavě potřeboval dobré bytelné boty. A kabát přece! Taky nějakou čepici. Našel všechno, co potřeboval.
Umyl se dole, ve sklepě u studny.
Při té příležitosti si prohlédl místnost, ve které bylo uskladněné ovoce. Taky tady byly, pečlivě urovnané v dřevěném regálu, desítky sklenic se zavařeným ovocem, ale i s naloženými okurkami. V několika velkých sklenicích, ve zvláštním nálevu, plavala vajíčka.
Místnost voněla jablky. Vzal si čtyři, nacpal si je do kapes kabátu. Potom se odebral nahoru do kuchyně, veden myšlenkou, co vše si musí opatřit, než půjde dál, co mu Eichelovi musí nedobrovolně poskytnout.
Na malém trhacím kalendáři, visícím vedle kredence, si ověřil, že je úterý. Utekl v pondělí. Do neděle musí být pryč. Neděli by asi nepřečkal. Eichelovi stráví jistě celý den doma a budou se, jak to bývá, věnovat domácím pracím. Eichelová bude prát. A prádlo bude sušit na půdě.
Co by dělal, kdyby ho objevili? Zavrhl tu myšlenku, nechtěl v tomto ohledu přijímat žádné rozhodnutí. Prosil by je o pomoc? Zabil by je, aby se sám mohl zachránit? Ne, nic z toho. Prostě nenajdou ho. Nesmí ho najít! A kdyby přece jen? Nic takového, nenajdou ho!
Uvědomil si však, že chce-li se zachránit, chce-li přežít, nesmí nic ponechat náhodě a okamžitému rozhodnutí. Musí se tedy vyrovnat i s tímto možným problémem. Připravit se na tu variantu.
Tedy předně: nepokusí se zabíjet, i když jsou to Němci, nepřátelé, a hodně na dálku přeneseno, mohou i za jeho osud. Ale stejně: opravdu je tomu tak? Co o nich ví?
Prosit je taky nebude, s největší pravděpodobností by to k ničemu nebylo. Za pomoc uprchlým vězňům byl provaz, to se všeobecně vědělo. A praktikovalo. Jednoduše uteče. Zkusí utéct. Než se vzpamatují a někoho přivolají, může být už daleko. Přijal tuto variantu a už se netrápil pochybnostmi.
Když přišel opět nahoru do mansardy a podíval se z okna, strnul. Venku hustě sněžilo. Nezmizí-li sníh do soboty, bude to špatné. Stane se vězněm Eichelových bojujícím o život. Ale o ten bojuje přece den co den už pár měsíců.
Eichelovi byli přesní.
Byla sobota a březnový sníh stále ležel na šedivé krajině.
Hned co Eichelovi ráno odešli, začal s přípravou na neděli.
Zpoza komínu pečlivě odstranil jakékoli příznaky své přítomnosti. Do dvou sklenic od kompotů si načerpal pitnou vodu, jednu sklenici si připravil na moč. K jídlu měl jablka, kousek chleba a trochu cukru.
Věděl už také, kam se v neděli brzy ráno schová. Pod postel v mansardě, pod postel, která byla vpravo za dveřmi a pod níž nebylo od vchodu do místnosti vidět. Vsune se až těsně ke zdi. Mělo by to jít, měl by to vydržet. Vyzkoušel si pobyt pod postelí i manipulaci se sklenicemi.
Neděle probíhala tak, jak předpokládal.
Eichelová se dala v kuchyni do velkého prádla.
Řinčely kbelíky, jak s nimi Eichel chodil do sklepa pro vodu, pára z horké vody vonící mýdlem stoupala až na půdu. Slyšel důvěrně známý zvuk, to jak Eichelová drala prádlo o valchu.
Před polednem konečně došlo k tomu, nač stále čekal. Kdosi ztěžka stoupal na půdu a po chvíli se opět vracel dolů. Eichel přinesl mokré prádlo, napadlo ho. Teď přijde Eichelová a bude je věšet. Bylo to tak. Eichelová udělala i to, na co rovněž čekal. Otevřela dveře do mansardy (zpoza postele viděl její silná lýtka v punčochách a chodidla obutá v hnědých teplých bačkorách) a otevřela okno. Pak věšela prádlo. Polohlasem si u toho zpívala, slovům nerozuměl.
Eichel i jeho žena byli na půdě s prádlem třikrát. Po celou tu dobu bylo do mansardy otevřeno, okno mansardy též. Větrali.
Pozdě odpoledne praní skončilo. Eichelová zavřela okno i dveře mansardy a sešla dolů. Uvědomil si, že pro suché prádlo přijdou asi až v pondělí večer. Kde přespí, v mansardě? Bude mu zima, ale vem to čert. Na půdě, ve vodě kapající z prádla, by mohl zanechat stopy.
Počkal do úplné tmy a pak se opatrně vysoukal zpoza postele. Šlo to ztěžka, byl ztuhlý a celé tělo ho bolelo.
V pondělí večer se opět uložil za komín.
U Eichelových strávil už týden.
Týden u nich jedl a spal, aniž by si toho všimli.
Na zázraky nevěřil. Na své schopnosti ano. Co jiného by jeho utajený pobyt v cizím domě, v cizí domácnosti, umožnilo?
Ve středu se oteplilo a sníh zmizel.
Věděl, že nesmí váhat.
Na ještě teplých kamnech v kuchyni si hned po odchodu Eichelových ohřál trochu vody a Eichelovým náčiním se oholil. To vše ve tmě, celý postup si nacvičil ve středu dopoledne.
Když po sobě uklidil, připravil si do batohu, který našel v mansardě, věci na cestu. Jablka, tentokrát větší kus chleba, pár kostek cukru, kousek salámu. Jednu konzervu. Do litrové láhve od minerálky, s patentním uzávěrem, si natočil vodu. Potom náhradní prádlo - košili, trenýrky, ponožky a spodky. V kufru, kde měl jeden z mladých Eichelů propriety Hitlerovy mládeže, si vzal kompas. Jednoduchý, ale fungující. Vybral si taky jeden z kuchyňských nožů v zásuvce kredence, očividně málo používaný. Po temném domě se pohyboval už s jistotou člověka, který se zde vyzná. Který sem patří.
Spěchal, musel odejít ještě za tmy. Směr východ, fluoreskující střelka kompasu dodala odvahu na cestu.
Dům opustil stejně, jak do něj vnikl, sklepním okénkem. U zdi domu se schoulil a naslouchal. A pak vyrazil k temnému masivu lesa na východě, přes ještě zmrzlá pole. Střídal běh s chůzí. Indiánský běh se tomu říká. Běžel za svobodou, která už byla tak blízko. Tak blízko!
Tajná státní policie
Služebna státní policie Karlovy Vary Karlovy Vary, dne 17. března 1945
Ob. Schillerstrasse 26
Sběrné tel. číslo 4981
Č.j.: II D - 1466/45 -1
(Při odpovědích uvádějte prosím výše uvedené číslo)
Vedoucí služebně Tajné státní policie
L i b e r e c
Věc: Uprchlý vězeň KT Jindřich Dostál, nar. 19. 8. 1925 - z a d r ž e n í a související události.
Sděluji, že dne 15. března t.r. zjistil lesník Joachim G r u b e r v lese v katastru obce Rothau neznámého muže, skrývajícího se v seníku. G r u b e r neprodleně vyrozuměl v Rothau výpomocného strážníka Karla F r a n z e, se kterým se vydal k výše uvedenému seníku. F r a n z na místě vyzval neznámého, aby opustil úkryt. Neznámý muž poté opustil seník a dal se na útěk.
F r a n z použil služební pistole a několikrát po muži vystřelil, přičemž jej zasáhl jednou ranou do hlavy a jednou ranou do pravého boku. Muž na místě skonal. Na místo incidentu byl poté přivolán strážník Bruno K l e i s n e r, rovněž z policejní služebny Rothau, se služebním psem. Pes byl nasazen na stopu neznámého muže a vypracoval směr jeho postupu až k domu č. 108 v Rothau, patřícímu a obývanému manželi Philipem a Ursulou E i c h e l o v ý m i. Oba manželé byli neprodleně předvedeni z místa jejich pracoviště v Železárnách Rothau a v jejich přítomnosti byla provedena domovní prohlídka. Při prohlídce bylo zjištěno, že pod postelí v podkrovní místnosti je uschován oděv vězně koncentračního tábora s číslem 203361. Bylo zjištěno, že toto číslo patřilo vězni Jindřichu D o s t á l o v i z Prahy, který dne 5. března uprchl z pobočky koncentračního tábora Flossenbürg. Manželé E i c h e l o v i .udali, že D o s t á l se v jejich domě neskrýval, a že o jmenovaném jim není nic známo. Toto jejich sdělení bylo vyvráceno jak nálezem oděvu a bot zastřeleného D o s t á l a v jejich domě, tak věcmi, které byly u D o s t á l a nalezeny, a které, jak bylo prokázáno, pocházely z domu E i c h e l o v ý c h, či jim přímo patřily. Vzhledem k tomu, že D o s t á l byl v dobrém fyzickém stavu, oholený a umytý, lze míti za to, že jej .E i c h e l o v i skrývali v domě několik dní. Na tomto základě byli manželé E i c h e l o v i zajištěni a nato předáni k "sonderbehandlung" do koncentračního tábora Flossenbürg. D o s t á l byl pohřben do neoznačeného hrobu na hřbitově v Rothau. Lesníku G r u b e r o v i a policistům F r a n z o v i a K l e i s n e r o v i bylo vysloveno uznání za jejich bdělost a služební horlivost.
Heil Hitler!
(podepsán Schulz)
Povídka z připravované knihy Muž dvou rakví
??
??
??
??
1
Autor: Emil Hruška
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)