Paměť je nejcennější statek, který člověk má. Může přijít o všechno, ale ztratí-li paměť, ztratí nejen minulost, ale i budoucnost.
   Proto je třeba poklonit se hluboko každému, kdo podstoupí zápas se svým vědomím i svědomím a zaznamená po paměti svůj životaběh.
   Proč zápas? A proč se svědomím?
   Začněme vědomím. Jsou lidé, kteří se neupamatují na státní převrat, dokud si nevybaví chuť smaženého řízku konzumovaného onoho dne v Černém pivovaru. Takovou fenomenálně mlsnou paměť měl například profesor Vladimír Vondráček, autor právem proslulých třídílných vzpomínek lékaře - psychiatra.
   Někomu postačí rozmarná vzpomínka chuťového pohárku, aby mu kuchyně dějin vydala svá zasutá tajemství, jiný propátrává rozsáhlou spíž deníku, někdo se nikdy nevymanil z minulosti, jiný zahodí vše, co bylo, v zájmu toho, co bude.
   A svědomí? Jsme jen lidé a nic lidského nám není cizí. Tedy ani přirozená touha se krášlit. Stojíme denně před zrcadlem a ptáme se spoře postříbřeného kousku skla, kdo je na celém světě nejkrásnější a potměšile očekáváme odpověď, jež by ukojila naši ješitnost. Aniž cokoli vědomě zkreslujeme, nahlížíme svůj život okulárem Stvořitele - jaký by byl mohl být, kdybychom byli mocní jako on.
   A řekl bych, že paradoxně právě tohle je na paměti nejcennější.
   Letopočty, fakta a souvislosti nalezneme v encyklopediích, statistikách, adresářích, sumářích, seznamech, v bezedných skladištích zaprášeného haraburdí. Ale teprve subjektivní stvořitelské gesto proměňuje lihuprosté memorování v opojnou tvorbu.
   Paměti Jindřicha Jandy HUDBA - DIVADLO - ŽIVOT (nakladatelství OREGO) proto nečtu jako revizor, který kontroluje, na které lince autor zaplatil a kde jel případně načerno. Čtu ji jako knihu, jež mne - nepamětníka - nikoli poučí, nýbrž uvolní v mé duši lavinu vlastní zamrzlé paměti.
   A abych byl zcela osobní - vzrušuje mne, že Jindřich Janda několikrát vytvořil na jevišti postavu doktora Bartola z Rossiniho Lazebníka sevillského. Postavu krajně komickou, sklízející smích i posměch jeviště i hlediště. Postavu nesmírně důležitou, protože umožňuje Figarovi, aby zazářil. Doktor Bartolo snáší nesčetné špílce, ba urážky, musí tedy mít úžasný smysl pro humor - on i jeho představitel. A Jindřich Janda smysl pro humor má, ale z jeho knihy navíc vyplývá, že slovům Bartolovy překrásné árie dokázal dodat ještě hlubší, nanejvýš aktuální smysl:
   "Doktora tak zkušeného
   neošálíš výmluvami!
   Kdo chce hráti sobě s námi,
   musí umět lépe lhát..."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]