Slovenský Literárny (dvoj)týždennik (čtrnáctidenně vychází až od roku 2004), časopis Spolku slovenských spisovateľov, dospěje k dvacátému výročí svého založení až na samém konci příštího léta a svůj dvacátý ročník dovrší na konci letošního roku. Ale je dobře, že bilanční sborník k tomuto výročí, nazvaný LETOKRUHY LITERÁRNÉHO TÝŽDENNÍKA, uspořádaný prozaikem, scenáristou a literárním kritikem Jozefem Bobem, od roku 1999 až posud šéfredaktorem LT, a vydaný CCW v Bratislavě, vyšel v nezvyklém předstihu před výročím časopisu i před chystanou konferencí k tomuto výročí. Nejde o nějakou nedočkavost, ale o prostou nutnost: i na Slovensku bezohledně (bezohledně zejména vůči literatuře) vládne trh, na němž slovesné hodnoty dusí nejenom přemíra často brakového čtiva, ale i - ne-li hlavně - systematické odvádění potenciálních čtenářů od četby k ohlupující audiovizuální zábavě od rána do pozdní noci.
Má-li literatura malého národa (jak víme i ze své zkušenosti) přežít tuto ničivou vlnu "ubavování až k smrti", musí pomoci stát; musí literaturu chránit, tak jako musí chránit čistotu vod a ovzduší (před průmyslem příliš bezohledně podnikavým), lesů (před škůdci včetně bezohledné turistiky) a společenského života (před zločinci). Neboť národní literatura není pro život a samu existenci národa ničím nahraditelná. A to je třeba připomínat vždy znova, nyní zejména: Literárnímu týždenníku hrozí zánik, nedostane-li se mu brzy jiné než dosavadní symbolické státní podpory; což by byla špatná odplata za to, co tento literární časopis už vykonal a stále koná, špatná odplata za trvalou a soustavnou podporu a obranu slovenských národních zájmů, nota bene za obranu v plném souladu s tím, co dnešní slovenská vláda deklaruje jako svůj program.
(Jen do závorky patří povzdech, že nutná suma pro další práci LT, pro návrat k týdenní periodicitě a k honorování autorů - není to skandál, že ve společnosti, kde se za vše platí, není už dlouho prostředků na honoráře za literární práci? - je de facto zanedbatelná až směšná ve srovnání s výdaji na nejrůznější národní reprezentaci neslovesnou, s výdaji bez návratnosti, jakou představuje dílo často trvalé slovesné hodnoty.)
První číslo LT, tehdy časopisu Zväzu slovenských spisovateľov, vyšlo 21. září 1988 s úvodní statí Jána Soloviče, nazvanou Nezostať v závetrí, v níž tehdejší předseda ZSS časopis zavázal "od samého začiatku sa snažiť nepodlahnúť tlakem jednotlivcov či skupinek" a "nájsť v sebe toľko síl, energie, trpezlivosti a tolerantnosti, aby zvládl aj náročnejšie úlohy (...)." Literárny týždenník čtu, pravda někdy málo pozorně, od podzimu 1988, až na pár bůhvíkam zatoulaných čísel mám všecky ročníky a uprostřed tohoto dvacátého myslím, že jde o vzácný případ časopisu, který se během dvaceti let dokázal nezpronevěřit své zásadě maximální, a proto podnětné tolerance, takže představuje vlastně svéráznou kroniku tvůrčích snah, činů, problémů posledních dvaceti let, a to nejen v literatuře, ale ve slovenské kultuře a životě vůbec (od začátku podnes sleduje dění i v hudbě, umění, divadle, ve filozofii, historiografii atd.). Vskutku nikdy nevegetoval v závětří.
Letokruhy Literárního týždenníku mají 225 úsporně sázených stran v sedmi kapitolách o celkovém počtu 94 textů (z LT i o LT nově napsaných pro tuto knihu). Přináší minikapitolky memoárové, vyznavačské, polemické, ukázky rozhovorů, tvorby, přísný výběr z kritik, anket, diskusí i holdy k výročím a nekrology. Kromě bezmála všech velkých i skromnějších osobností slovenských, které v LT tiskly a jež nelze v recenzi vyjmenovat, jsou ve sborníku z LT i zásadní texty autorů z jiných literatur (Pinter, Márquez; žel nikdo z českých, ač LT přinesl pozoruhodný rozhovor s Jiřím Kuběnou ještě předtím, než se s jeho dílem začali seznamovat mnozí čeští čtenáři, a ač LT tiskne např. vynikající verše a esejistiku Karla Sýse). A přece tyto Letokruhy, které snad pomohou zjednat Literárnímu týždenníku pozornost a podporu, kniha textů nejzásadnějšího významu literárního, kulturního a též koneckonců politického (LT nezapomíná na slovanskou solidaritu a vytrvale pranýřuje vše, co ve světě zvyšuje napětí a "řeší" problémy zbraněmi), přináší jen zlomek slovesného, intelektuálního, názorového bohatství, uloženého na stránkách dosud necelých dvaceti ročníků LT.
Vím, o čem mluvím: bezmála týden jsem si teď listoval už žloutnoucími čísly a často smekal. Jeden příklad za všechny. Nobelovou cenou byla roku 1996 poctěna za literaturu polská básnířka Wis?awa Szymborská. Literárny týždennik nečekal na stockholmské potvrzení významu básnířky, ale už 2/12 1988 (!) uveřejnil téměř celou stranu jejích veršů v překladu Vlastimila Kovalčíka, který o autorce napsal i zasvěcený perex. (Tu si ovšem přihřeju českou polívčičku: také česká literatura si Szymborskou "objevila" dávno před její nobelizaci - překládal z ní Jan Pilař).
Zkrátka řečeno: LT byl, je a bude - bude-li - ne na chvostu světového literárního dění, ale uměl, umí a bohdá i nadále bude s to nalézat hodnoty dřív, než se jim dostane té či jiné víceméně oficiální pocty a mezinárodního uznání.
Už proto by neměl, nesmí nadále pracovat v existenčním ohrožení.
Autor: Milan Blahyka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |