Po ulici jde matka a vleče za sebou holčičku. Musí jít pomalu, aby jí holčička stačila, a vraští vytrhané obočí. Přemýšlí, co nakoupit. Už ji omrzelo vymýšlet nová a nová jídla. Taky by mohli někdy zajít do restaurace..
Holčička, která doslova visí na matčině ruce, si může ukroutit hlavičku. Svět zatím nemá žádnou barvu, ale ona víc cítí, než ze zkušenosti ví, že se střádá na něco nového. Na nový kytičky a broučky. Najednou se matce vytrhne a skloní se k chodníku.
"Mami, beruška!"
"Ano, ale my teď jdeme na nákup."
Mladá žena se zastaví. Nerozčílí se, že dítě zdržuje, ale taky se nejde podívat na jeho objev. V poslední době je to tak pořád - stav mezi nadšením a zlostí. Lhostejnost, otupělost nebo nespokojenost - od každého něco. Jako kdybych pořád spala - dokonce i při milování...! Láska prostě nějak vyrudla, ztratila barvy. Kdybych ji mohla přirovnat k šatům, řeklo by se - kvalitní materiál - pořád drží tvar a hřeje. Svou funkci plní, ale ty zářivý barvy, na který jsem kdysi naletěla jako poblázněný motýl, jsou tytam. Asi je to normální, ale já si nemůžu pomoct - mám barvy ráda.
"Jééé, vlezla mi na prst."
Matce pere sluníčko do hladkého účesu. Nabarvené vlasy se lesknou jako měď. Když byla dneska pro Táňu ve školce, spravoval údržbář v šatničce zářivku. Stál na štaflích a ona nemohla přehlédnout jeho silná, jako vysoustružená lýtka.
"Já si ji vezmu domů."
"Radši ne, Táničko, pojď už."
Řekla ne, ale nemyslela to tak, uvažuje holčička. Zase mě nevnímá a to je dobře. Možná si tý berušky nevšimne. Zatím si ji dám do kapsy a pak ji budu chovat v krabičce od sýra. Máma nemá moc ráda zvířata. Když vidí pavouka, ječí a táta říká, že je hysterka. Já teda hysterka nejsem. Pavouci nejsou špatný, ale beruška je hezčí.
Dojdou před samoobsluhu.
"Počkej tady, zlatíčko, ano? Nehlaď cizí psy a s nikým neodcházej. Maminka ti něco dobrýho donese."
Kdyby to tak byl jemnej růžovej salámek s rohlíkem... Škoda, že není ošklivo, to bych mohla jít dovnitř s ní. V poslední uličce mezi regály to sladce voní - mají tam různý bonbóny. Dala bych si pocukrovaný želé citrónky a pomerančíky v lesklý krabičce. Nebo šumavský jahůdky. Rozplynou se na jazyku jako když vás obklopí růžová mlha..
Před sámoškou jsou tři veliký kameny (prý na ozdobu), schodiště k restauraci a kus dál hračkářství. Šla bych se podívat na hračky, ale je to dost daleko. Máma by se mohla vrátit. Zbývají tedy schody a kameny. Holčička párkrát vyběhne až ke dveřím restaurace a sveze se po zábradlí. Pak se nahoře objeví číšník a holčička se tam už neodváží. Pozoruje ho zdola. Stojí tam jen v bílé košili a natahuje z cigarety. Že mu není zima...
Holčička přilepí nos na skleněnou stěnu samoobsluhy. Máma ještě nestojí frontu k pokladně - je teprve u zeleniny. Možná bych se přece jen stihla aspoň mrknout k hračkářství.
Ve výloze stojí v otevřené, potištěné krabici krásná panna - černoška. Je jako z čokolády, červená pusa a vlasy černé s modrým leskem. Má fialové kalhotky s laclem a oranžový klobouček. A jak by jí teprv slušely šatičky po mých pannách! Je krásná, škoda, že musím jít.
Holčička míří ke kamenům, ale pak si všimne, že se kolem nich ochomýtá nějaký kluk. O jeden kámen je opřené kolo. Radši půjdu jinam. Teď je to jeho území.
"Ahoj," řekne nečekaně ten cizí kluk.
"Ahoj..." odpoví holčička a váhá, jestli má odejít,nebo zůstat. Neznámým klukům je lepší se vyhnout. Bývají hrubí, hned vyhrožujou nebo se pošklebujou holčičím způsobům.
"Čekáš tu na mamku?" zeptá se ten kluk docela kamarádsky.
Nenechá se odradit holčičím zdráháním. Je na holky zvyklý - má doma hned dvě.
Jeho věcnost a klid holčičku přitahují. Určitě už chodí do školy.
"Znáš Černýho korzára?" zeptá se zase.
Holčička vrtí hlavou.
"Nevadí. Koukni - tohle budou lodě."
Mezi kameny vyznačí obchodní a pirátskou loď. Holčička se nechá poslušně nalodit. Zatím mlčí, protože o životě na moři nic neví a nechce vypadat hloupě. Pak si ale vzpomene na obrázek v jedné knížce. Na palubě veliké plachetnice stojí dívka v modrých šatech s kloboučkem a mává někomu kapesníkem.
"Jako že mám bleděmodrý šaty a klobouk s mašlí, jo?"
Najednou přesně ví, jak by měla vypadat. Šaty a klobouk překlenuly všechnu její nejistotu. Už stojí na lodním můstku a mává příbuzným na souši. Chystá se na dlouhou plavbu. Brzy je napadnou piráti. Kapitán vykřikuje povely, dívka v bleděmodrých šatech omdlévá. Probere se až v rukou pirátů, uvázaná ke stožáru jejich lodi. Vzápětí se rozpoutá mořská bouře. Velitel pirátů dívku rozváže a skočí spolu do vln. Plují k ostrovu, kde jsou ukryté všechny uloupené poklady. Než tam ale dorazí, objeví se ve dveřích samoobsluhy matka s plnými taškami.
"Táňóó!" Rozhlédne se a zamíří k dětem.
"To je máma."
"Tak ahoj," řekne kluk a ustoupí o krok.
"Ty jsi celá rozpálená. Žes lítala?"
Holčička vrtí hlavou a kluk se provinile dívá stranou. Jasně, že lítali - u pirátů to jinak nejde.
Holčička dostane tvarohový šáteček a matka ji odvádí pryč. To je doba, než se prokoušu k tvarohu a rozinkám. Lízátko by bylo lepší. Proč musím pořád jíst a dělat, co chce máma?
"Chtěla bych tu ještě zůstat," škemrá holčička.
"Co bys tu dělala, prosím tě? Musím žehlit a na tebe čeká miminko - nezapomnělas?"
Zapomněla. Dostala od babičky panáčka, který doopravdy čurá, když se do něho nalije voda. A dokonce má čím! Holčička zvažuje, jestli je lepší než černoška, kterou dnes viděla. Připomínka nové hračky ji částečně smíří s tím, že musela opustit Černého korzára.
Kluk zůstal opřený o kamennou plastiku. Lodě zmizely a zůstaly jen tři smutné kameny oblezlé zelenou plísní. Ta holka byla docela dobrá. Skoro nic sice neznala, ale takový jsou všechny. Důležitý věci se jim musí vysvětlit. A tahle rychle chápala, neurážela se a neprosazovala hloupý holčičí hry na maminku a tatínka.
Kluk se dívá za odcházejícími postavami. Proč každej, s kým je mi dobře, nakonec odejde? Babička umřela, táta se odstěhoval, a i tuhle holku mi někam odvádějí.
Matka s holčičkou se zastaví před křižovatkou. Holčička se ohlédne. Zamává a kluk taky. Potom si kluk sáhne pod svetr, jestli neztratil klíče, sedne na kolo a jako o závod ujíždí pryč. Matka táhne holčičku přes silnici. Ta zamyšleně dožvýkává svůj šáteček. Černý korzár zvedl plachty a odplouvá za obzor a dívka v bleděmodrých šatech se musí vrátit do domu svých rodičů.
Autor: Eliška Koppová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |