Léta běžela vždy nepřetržitě a rozběhla se dokonce i v rozpuku let padesátých 20. století, která jsou propletena s mnohým moc nehezkým. Na poněkud vzdáleném východě se tehdy snažily velké mocnosti pomocí válečných prostředků jedna druhé domluvit. Když lidé nemluví ústy, ale jen kanony a napalmem, tak se to ani lidem studovaným nevede a nedařilo se to nikdy, navzdory stovkám vážných varování...
Tenkrát mnohé rodiny začaly postrádat tisíce příbuzných a dodnes se neví, kam je možné položit vzpomínkovou kytičku. Za lidskou blbost se pořád ještě platí a ta, mrška jedna, si pořád nechce dát říci.
Po ukončení válečného střetu v roce 1945 tehdejší Československo přijalo stovky Korejců, z nichž mnozí poznali pobyt v zákopech a džungli z časů válečných pod vedením vojevůdce Kim Ir Sena. V Praze přebývali v internátu v Dittrichově ulici a po absolvování kurzů češtiny začali docházet do průmyslové školy v Masné ulici.
I přihodilo se, že v druhém ročníku mých čtyřletých studií (1953-1957) mi byl do lavice na čas posazen o deset let starší Korejec jménem Kim Kuk Sop, který patřil právě k osobním strážcům již zmíněného Kim Ir Sena.
Nebylo to snadné studium, všichni ho nedotáhli do konce. O absolutoriu Kimů, neboť tohle označení si u nás získali, ale nic nevím. Konfliktů bylo dost, hlavně s kantory, na které občas i něco přilétlo... Pravda, některý z Kimů byl dobrý v matematice, třeba Kim Čhol Hong, za kterým jsem si kvůli tomu došel na internát do Dittrichovky. Okusil jsem tam i rýži a nudle polévané maggi...
Kimové odešli a po létech se na školním srazu objevil jeden z nich, ale dovezl ho už řidič limuzínou z korejské ambasády. Dotyčný Kim byl však už setsakramentsky upjatý a odměřený. Moc nemluvil. Byl čas kultů a mezi ně patřil i ten Kim Ir Sena, jehož osoba při všelijakých oslavách bývala terčem kritiky rovněž v souvislostech s konáním bezpečnostních složek. Mluvívalo se třeba o zabezpečování kanálových mříží v ulicích, po kterých se on pohyboval v koloně doprovodných vozidel.
Léta se rozběhla i ve století jednadvacátém a město rozložené na březích Vltavy a postupně rozprodávané přichystalo shodná přepečlivá bezpečností opatření v souvislosti s návštěvou jiného prezidentského velikána, jehož mocnost se před více než padesáti lety v Koreji rovněž exponovala. Moc podivný je to svět, přestože nyní se už čím dál častěji mluví o svobodě. I náš prezident mluví o právech na svobodné počínání. Možná i proto se tak vehementně zajímá o klimatologii.
Z mé hlavy se již vytratila přehršel matematických zákonů, ale přesto se neustále snažím seznamovat s novými skutečnostmi. Nemyslím, že ke svobodě patří i zákaz otevírat okna, aby odstřelovači náhodou nezaznamenali nějaký podezřelý pohyb. Není to dobré, že se tak musí dít. Nějak nám ten svět zbolavěl a člověk jako by už na tu svobodu přestal mít, i když vyřvávat o ní mu jde znamenitě. Proč mu jde mu vždycky jen o získání moci?
Kimové, kteří k nám před padesátkou let přišli lecčemu se přiučit, se stali terčem kritiky díky kultu svého nejvyššího. Kult však nevymizel a přeskakuje si podle potřeby. Kamkoliv.
Nedávno se sešli, poté všelijak porůznu rozešli, prezidenti patnácti států v Brně, kde se nejprve předvedl známý stavitel Potěmkinových vesnic. Mnoho se toho neprobralo, pouze konstatovalo, svíčkovou pojedlo a toaletu vykonalo. Tu dokonce v kabinkách po osmdesáti tisícovkách s nerezovými mísami a dvojitými stěnami, aby nebyly slyšet vydávané zvuky. Jen něco málo peněz se utratilo...
Spisovatel Ladislav Mňačko sepsal kdysi drobné dílko o dlouhé bílé přerušované čáře a v něm jeden z protagonistů v časech, kdy u nás o dálnici nebylo ještě vidu ani slechu, varoval před vykálením se na vše okolo nás. Spisovatel namísto slova vykálení však použil označení jadrnější... Dneska je rozhodně výstižnější.
Máme už dost vlastních českých Kimů, co mají vždy jasno a hovoří třeba o zavedení branné povinnosti, když se v Brdech cosi nepostaví. Z těch kopců by však mělo nejdříve zmizet mnohé, co tam zůstalo z časů studenějších...
Na pražském Strahově - vedle chátrajícího největšího stadionu na světě - existují tři stadiony jiné a pražští radniční Kimové, co už vědí, že olympiáda v Praze bude, vykupují polnosti v Letňanech pro výstavbu stadionů novějších. Myslím, že za jistou halu ve Vysočanech se pořád ještě něco dluží... Kim navrátivší se z Himálají začal opět pracovat osmnáct hodin denně pro matičku Prahu a určitě proto přerušil své sny. Dejte mi pár minut a já vám dám čtyři roky, hlásal před volbami ze všech stran. Hezký sportovní výkon, ale něco času z těch let už urval... Možná se však pan primátor nalíčí za šerpu a zjistí, o kolik ho pražští taxikáři opět natáhnou. Po hraní si na Angličana převtělil se totiž také v Itala a byl moc spokojený, že ho taxikáři okradli už ne o tolik...
Žádného Kima nezajímá, že budova Národního muzea přes sto let stará drží pohromadě snad už jen díky holubímu trusu. Jinak si upřímně přeji, aby v čase olympiády žádná socha z Muzea nespadla nějakému návštěvníkovi při prohlídce města na hlavu. Vždyť socha Čechie nad kašnou viděla dole pod sebou už mnohé. Průvody i střely létající za její záda do fasády Muzea.
A léta pořád běží. To jen Kimové se proměňují. Vždycky se ale psal nějaký rok. Někdy i na náhrobky, ale už i ty pohřební služby podražily, tak nevím.
Vždy žili velcí Kimové, ale namnožili se už i ti menší. To bude asi tou svobodou...
Autor: František Dostál
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)