Evropská řeka Dunaj po věky pojí hlavní město Rakouska Vídeň s hlavním městem Maďarska Budapeští. Mezi nimi místo korunovace 19 pomazaných hlav, hlavní město Slovenska, podle okolností také Poszonyi a také Pressburg, dnes Bratislava.
14. dubna roku 2007 byl krásný den. Byl nádherný den. Byl Den národa Slovenského. Slovensko na nohou, oči upřené na Bratislavu. Nejen v Bratislavě na Hlavním náměstí, ale v každém větším městě obří obrazovka. Tisíce diváků sedí před obrazovkou doma. Jednotlivé televize v pohotovosti. Od rána přenášejí radostnou sváteční náladu na celé Slovensko. Společně bude prožívat událost, jakou slovenský národ přes svou dlouhověkost ještě neprožil. Do slavnostně vyzdobené Bratislavy se sjíždějí jednotlivci, auta, autobusy i vlaky. Každý kraj posílá své zástupce také v krojích. To aby všichni věděli, že jsou tu i z Liptova, Oravy, Dětvy, Šariše i Spiše... Krojované i nekrojované kapely a soubory dospělých a dětí, pokládajících si za čest, že mohou být účastníky historické chvíle, o které budou s dojetím vyprávět svým potomkům, vystupují na různých místech Bratislavy. Na ulici, nesoucí jméno nitranského knížete Pribiny, mezi státními vlajkami, vlajkami jednotlivých krajských měst, girlandami a fábory bělostí svítí monumentální moderní budova z travertinu. Vedle státního znaku, vytesaného do mramoru, do daleka v jasném slunci zlatými písmeny září název budovy: Slovenské národné divadlo. První budova v historii Slováků, postavená za tímto účelem.
Dnes se odehrává dějinná událost, na kterou dlouho před dnem »D« upozorňovaly plakáty a billboardy po celém Slovensku, učitelé žáky, politické strany své členy a sympatizanty, veřejní činitelé veřejnost, tisk čtenáře, státní televize a rozhlas cyklem o dějinách a současnosti slovenského divadla. Podpořily je desítky mecenášů a sponzorů, zaštítil mediální i hlavní sponzor. Služba národu není obchod!
Před zraky národa se naplňuje předlouhý čas čekání...
Z historické budovy SND vychází alegorický průvod. Mapuje dějiny divadla od jeho prvopočátku, představuje postavy a hrdiny činoherního, operního a také baletního umění včetně scének z některých děl. Snaží se hudební doprovod. Za bouřlivého povzbuzování stovek diváků, kteří jej doprovázeli na cestě bratislavskými ulicemi, i těch, kdo na něj čekají před novou budovou, právě dorazil. První třpyt kapek fontány. Fanfáry. Bílo-modro-červená stuha před vchodem podléhá nůžkám prezidenta SR Ivana Gašparoviče, nejstarší slovenské herečky, stoleté Vilmy Jamnické, ministra kultury Marka Maďariče a generální ředitelky SND Sylvie Hroncové. V tu chvíli se Bratislavou rozezní zvony Dómu svatého Martina - kardinál Ján Chryzostom Korec slouží slavnostní Te Deum a žehná národní instituci.
Nekonečný jásot, pocit souznění a vítězství vítají generacemi vymodlený, vyvzdorovaný a vybojovaný znak kulturní suverenity slovenského národa.
Vejděme. Vestibul i foyer jsou vyzdobeny trvalými díly výtvarníků a pomíjivými díly aranžérů květin. Velká tabule hlásá, že architekti Peter Bauer, Martin Kusý a Pavol Paňák v roce 1980 zvítězili v mezinárodní soutěži o nejlepší projekt novostavby SND. První výkop se uskutečnil v roce 1984, se stavbou se začalo v roce 1986. Oznamuje jména ministrů kultury a ředitelů SND, kteří se ve dvou desetiletích bojů, tahanic, skandálů, trpkosti a jen velmi málo radosti o výstavbu budovy zasloužili více, méně, vůbec ne, nebo byli také proti.
Můžeme začít. Na jedné ze dvou scén třísouborového divadla, na scéně Činohry, se zvedá slavnostní opona - kopie černovské divadelní opony ochotnické scény od Jozefa Hanuly, malované kolem roku 1910. »Bez kultury žádný národ nic neznamená,« říká mimo jiné prezident I. Gašparovič, když dozní tóny slovenské hymny. Staroslovanskému Otčenáši a hymnické písni Aká si mi krásna, ty rodná zem moja, jejíž slova v roce 1842 napsal v cizině tesknící, téměř neznámý a zapomenutý básník Peter Bella Horal, zhudebněná skladatelem Eugenem Suchoněm, jsme naslouchali se sevřeným hrdlem a chvějící se bradou.
Pro existenci a identitu každého národa jsou zásadní jazyk a lidová tvorba - ovlivňují všechny aspekty jeho života. Ty slovenské, pevné jako skála starobylého Děvína, přežily nápory Avarů, Tatarů , Turků i Maďarů, obklíčení a znásilňování okolními národy a jejich jazyky, pohnuté, nepřející časy, údobí, kdy někteří tvrdili, že slovenský národ ani slovenská řeč neexistuje (podle statistiky z roku 1910 v 51,3 milionovém Rakousku-Uhersku žily 2 miliony Slováků). Po věky je udržovaly a rozvíjely tisíce bezejmenných ve svých zvycích, písních, bájích a pohádkách, při svíčkách a petrolejových lampách, sedřenýma rukama vyšívanými kroji...
První část programu, který s noblesou a důstojností uvádějí členové SND Emília Vašáryová a Michal Dočolomanský, patří tvorbě domácích autorů.
Protože každé dnes je zúročením každého včera, na začátku výlučné události nemohla chybět chlouba národa - vystoupení Slovenského ľudového umeleckého kolektívu. Potlesk ve stoje přerušoval nádheru písní a pohybu oděných do krásy lidových krojů, jaké jinde ve světě nenajdete. Básní Mor ho! Samo Chalupky, příslušníka Štúrovy básnické školy, nás do doby národního obrození vrátil herec Štefan Kvietik. Národní umělkyně Mária Kráľovičová částí své kultovní role připomněla něhu slovenské milostné lyriky koncentrované v Maríně, básni Andreje Sládkoviče. Soubor Činohry se prezentoval fragmenty Hajníkovy ženy P. O. Hviezdoslava, dramatizací Velkého štěstí Boženy Slančíkové-Timravy a Poloostrovy vánočními současného dramatika Osvalda Zahradníka. Opera ukázkami první slovenské opery J. L. Belly Kovář Wieland, částí opery Figuše-Bystrého Dětvan na slova A. Sládkoviče. Platností bez hranic zůstává myšlenka krále Svätopluka, vládce Velkomoravské říše, o soudržnosti a svornosti ze stejnojmenné opery. Ondrej z Krútňavy zavedl pozornost na slovenskou národní operu. Autorem obou je E. Suchoň. O lásce a věrnosti rodné zemi vypráví příběh z doby vpádu Turků na Slovensko, opera Beg Bajazid Jána Cikkera. Sólisté a soubor Baletu předvedli ukázky z prvního slovenského baletu skladatele Tibora Andrašovana Orfeus a Eurydika, baletní pohádky Tibora Frešu Narodil se brouček a z baletní inscenace současníků - choreografa Jána Ďurovčíka a skladatele Henricha Lešky Rasputin. Lidovými motivy zní svita Dolů Váhom tvůrce národní slovenské hudby Alexandra Moyzese.
Hluboká emocionální působivost navýsost slovenských děl první části slavnostního zahajovacího programu jednoznačně ukázala, že původní slovenská tvorba minulá i současná v části slovesné, dramatické i hudební není žádnou Popelkou, odsouzenou přinejmenším okolní Evropou přebírat hrách jen na svém slovenském dvorku.
Přestávka. Foyer se plní obecenstvem. Zdobí je kroje i toalety - zástupci širokého spektra všech vrstev slovenské země. Aby nikdo neměl pocit, že je vyloučen, ale že toto dílo patří bez výjimky každému, že je tu pro dramatika stejně jako pro lékaře, pro herce stejně jako pro prodavačku, pro výtvarníka stejně jako pro pěstitele zeleniny, pro literáta stejně jako pro zdravotní sestru, pro hudebníka stejně jako pro řidiče autobusu... Že je všech a pro všechny. Přestávky využila moderátorka STV Alena Heribanová, aby divákům, sledujícím neopakovatelný večer prostřednictvím obrazovek, přiblížila pocity těch, co měli štěstí jej prožívat osobně. Přes různorodost dotázaných reakce a odpovědi byly stejné - jsme hrdí, dojatí, šťastní, přejeme úspěch a zdar. Však také - bylo by vůbec možné v takové chvíli cítit a přát něco jiného?
Druhá část programu se soustředila na cizí svět. Otevřeli ji činoherci verši ze sbírky Stébla trávy amerického básníka 19. století W. Whitmana a Parabolou Rusa A. Vozněsenského. Romeo a Julie velkého Alžbětince se vyznávali ze své tragické lásky, Moliérův Lakomec počítal penze, Shawova Svatá Jana odevzdává život svému národu. Dojemný Kde domov můj z Tylovy a Škroupovy Fidlovačky zvedá obecenstvo ze sedadel - mnozí se přidávají svým hlasem - ještě nezapomněli část kdysi společné hymny. Sólisté, sbor a orchestr opery se prezentovali ukázkami z Verdiho Aidy a pohádkového světa A. N. Rimského-Korsakova Sadko. Na místě je optimistické Proč bychom se netěšili Smetanovy Prodané nevěsty, Gershwinův Porgy vyzpíval svoji nezlomnou naději a princ Homburský H. W. Henze ještě před bitvou sní o vítězství, slávě a vavřínovém věnci. Čajkovského bílá labuť Odetta naříká nad svým osudem, upoutal moderně laděný balet B. Bartóka Dřevěný princ. G. Mahlera při návštěvě Slovenska ohromila krása jeho přírody - stala se jedním z podnětů ke zkomponování Písně o zemi, jejíž část zní prostorem nového svatostánku Thálie.
Jak dostatečně vyjádřit posvátnost chvíle dokončeného díla, jež bude přinášet pocit národní sounáležitosti, hrdosti a radosti těm kdysi bědným »slovenským halenám«? Jásá Beethovenova Óda na radost. První scéna Slovenska začíná plnit své kulturní a umělecké poslání. Něco tiše zašumělo. Že by, zatím sice jen po špičkách a nesměle, vstupoval genius loci?
V ztemnělých vodách Dunaje se odráží roje barevných hvězd velkolepého ohňostroje a na dně fontány s živou vodou se třpytí mince věřících, že se vrátí...
Co říci? Nesmírné díky paří všem, kteří se kdykoliv a jakkoliv zasloužili o chvíli, v níž můžeme říci, že plníme odkaz básně slovenského romantického a vlasteneckého lyrika 19. století Jána Bottu: »My sme u nás doma, my sme tuná páni! My, slovenský národ...«
Snít můžeme vždycky.
Skutečnost
Denně v němčině, angličtině, francouzštině, italštině, češtině ba i ve slovenštině: »Co je to za budovu, nevíš?« »Nevím, ale vypadá docela zajímavě«. »Snad nějaké centrum. Třeba byznysu, kongresové, obchodní... bůhví...« »Takže jsme sem šlapali úplně zbytečně!«
Na břehu Dunaje stojí bílá budova. Beze jména. Beze znaku. Nezasvěcený netuší, komu patří, co se v ní skrývá, nevede k ní žádná veřejná doprava.
14. duben roku 2007 nebyl krásný den. Nebyl nádherný den. Že to měl být Den národa slovenského podle průzkumu společnosti TNS SK netuší větší polovina země. Není se co divit, téměř žádná propagace, nezájem médií, lhostejnost společnosti. Proč také, vždyť jednu budovu SND už v Bratislavě máme. Jenže historickou budovu SND na Hviezdoslavově náměstí postavili podle projektu Vídeňanů H. Helmera a F. Fellnera a v roce 1886 otevřeli coby městské divadlo. Název budovy na průčelí to oznamoval pouze německy a maďarsky. Teprve po vzniku Československé republiky byla budova instalována jako první slovenská profesionální scéna - Slovenské národné divadlo (1. 3. 1920). Měla však svého předchůdce. V roce 1830 bylo v Liptovském Svätém Mikuláši významným lidovýchovným pracovníkem, knihkupcem a propagátorem slovenské a české knihy Gašparem Féjerpatakym-Bélopotockým založeno první »Divadlo slovenské«. Jinak ani nemohlo být, než že bylo scénou ochotnickou. Šíření veškeré, tedy i dramatické a operní kultury až do vzniku profesionální scény bylo dílem ochotníků - podporovali slovenský jazyk, sbližovali a stmelovali slovenský národ, ovlivňovali jeho cítění a myšlení. Kultura byla jedinou zbraní, kterou Slováci mohli bojovat za svou svébytnost.
Dnešní nepochopitelná ignorace rovná se historie novodobé slovenské kultury bez dne »D«. Nekoná se žádná sláva, delegace, alegorický průvod, Te Deum, obrazovky na náměstích. Kdo by se také díval, když veřejnoprávní televize pokládala za důležitější na svém prvním programu v inkriminovaném čase uvést Poštu pro tebe a thriller USA, a historickou událost zařazením na druhý kanál degradovala na událost druhořadou. Ani ostatní televize neměly dojem, že by se dělo něco mimořádného. Krátké šoty ve večerních zprávách a dost. Vždyť zajímavější je akční krimi USA a Celebrity Camp live (slovenštino, kde jsi?). Fanfárám, spuštění fontány, přestřižení pásky prezidentem, ministrem kultury a generální ředitelkou SND přihlíželo jen pár desítek náhodných kolemjdoucích.
Vejděme. Vestibul a foyer zdobí pomíjivá díla aranžérů květin. Toť vše. Nic nenaznačuje, že vstupujeme do chrámu umění.
Můžeme začít. V hledišti sálu Opery několik neobsazených míst. Na jevišti se nezvedá slavnostní opona. Zní hymna. Slova prezidenta I. Gašparoviče, že žádný národ bez kultury nic neznamená. Sbor Židů z opery Nabucco - chystá se snad slovenský národ odejít ze své země? Musí snad do zajetí? Aspoň že zaznívá staroslovanský Otčenáš.
A potom už se při lámání rádoby slovenského chleba dostávají na Slováky jen drobky. V záplavě cizích děl - je to totiž galakoncert operních árií (»masterpieces« světové klasiky přece nikdy nezklamou) a italštiny - zaznělo slovenské slovo jen ve dvou případech z osmnácti. Dramaturgie vzala na milost árii Ondreje z Krútňavy a monolog krále Svätopluka. Eugen Suchoň byl jediný slovenský autor prvního večera v Slovenském národním divadle! Paradoxně otevíráme domov cizími klíči. Aktéry programu byli sólisté, orchestr a sbor Opery SND, hosty našinci, žijící mimo Slovenska a mající angažmá v zahraničních operních domech, a z cizinců jediný host - Eva Urbanová, sopranistka ze »Zlaté kapličky«. Večer uváděli členové činohry SND Diana Mórová a Richard Stanke. Rádoby poučný výklad o dějinách slovenského divadla nezapadl do celkové koncepce večera (vzhledem ke skladbě programu by asi byly vhodnější dějiny italské opery), navíc nemístně doplňovaný politickými frázemi a poznámkami. Jejich výkon neoslovil. Chybělo mu kouzlo osobnosti, vřelost i pokora před jedinečností okamžiku.
Přestávka. Foyer se plní obecenstvem v předepsaném gala. Elita. Snobové, co se zapnutím knoflíku na saku od Versaceho mění na milovníky umění. Kde jsou ostatní? Ostatní nejsou. Co na tom, že každý plátce daní do stavby SND vložil svých devět set korun slovenských! Elita a snobové rozmlouvají při podávaném občerstvení. Přestávku využije moderátorka STV A. Heribanová, aby divákům, sledujícím neopakovatelný večer prostřednictvím obrazovky, přiblížila pocity a dojmy přísně vybraného obecenstva. Obecenstvo odpovídá jednotně, nadšení projevují i ti, kteří byli proti dostavbě nové budovy SND, kteří ji haněli a zatracovali, ba dokonce prodávali cizincům - Slovákům musí stačit, že budou jen platícími podnájemníky. V ten večer převlékli kabáty svých názorů.
Druhá část programu. Bez gradace - více než hodina únavy z jednotvárnosti.
Konec. Slovenský národ dosáhl mety vysněné generacemi. Měla to být výjimečná část historie. Nebyla. Ministerstvo kultury, vedení divadla a dramaturgii tří souborů nespojil odkaz krále Svätopluka. Slováky nejímal úžas, nepojila hrdost, srdce většiny národa netlouklo o nic vzrušeněji než jindy. Nevzplál ohňostroj euforie.
Po skončení galakoncertu se koná recepce. Někteří odcházejí za časného rána. Přivezli se i odvezli v limuzínách a taxících. Tak tomu bude i jindy. Stanice MHD není potřebná. Prosťáčkové nechť noří své kroky do prachu a louží.
Pro každou událost jsou určitá kritéria.
Co říci? Nejlépe se hodí slova slovenské herecké legendy, Mistra Ladislava Chudíka: »'Národ sobě' majú iba bratia Česi«.
Co mají Slováci?
Autor: Ivanka Džiubová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |