Přiznám se, že nejsem ctitelem románových životopisů (parazitujících dost často na slávě známých osobností), a tak jsem druhý díl LUŽANSKÉ MŠE, nazvaný ARS LONGA (Šulc a Švarc, 2006), bral do rukou s mírným údivem; což má Valja Stýblová, o jejíž fabulistické invenci i umění stvořit živoucí postavy nemůže být pochyb, zapotřebí psát o mecenáši české vědy a umění, i když je to jistě muž dnes až pikantně aktuální jako bezděčná výčitka mazané ubohosti a kulturní omezenosti dnešních sponzorů? Ale už první letmé čtení mě přimělo sáhnout i po prvním dílu Lužanské mše, nazvaném Vita brevis. Můj údiv se změnil v obdiv. Příběh Josefa Hlávky, byť dovedený zatím jenom do poloviny (žil 1831-1908, Ars longa končí 1869 po "slávě" otevření vídeňské Dvorní opery, kterou Hlávka postavil podle architektonického plánu svých učitelů), stal se v podání Stýblové hlubinnou a čtenářsky poutavou sondou do života české společnosti v čase její rychlé a všestranné emancipace.
   V prvním díle rýsující se ságy dovedla autorka Hlávku od narození po přelom 50. a 60. let, kdy Hlávka má už svou vlastní stavitelskou firmu a množství zakázek, mezi nimi i na projekt a stavbu velkolepého klášterního komplexu v Bukovině, má se ženit a právě mu zemřel otec. Druhý díl vypráví o jeho až hektickém pracovním nasazení i rodinném životě během šedesátých let, zlatých co do pracovních úspěchů i poct, těžkých problémy rodinnými i válkou prusko-rakouskou a nevůlí dvora a vlády dopřát českému národu, aby se mohl svobodně rozvíjet. "Čechy jsou co do výkonnosti ducha 'zlaté doly' Rakouska," řekl prý absolutistický ministr Bach, ale jak poznamenává bratr Hlávkův, zprvu národně probudilejší, "chytré české mozky nejsou žádoucí", natož mozky nezávislé. Hlávka během šedesátých let spěje přes výnosnou a oceňovanou, většinou však jen námezdní práci ve službách monarchie právě k rozhodnutí pro maximální možnou nezávislost: přesídlit do Prahy, obrátit list, začít znovu. V tom je živým zosobněním zrání svého národa.
   V Hlávkovi, jehož jako později Vančuru přímo fascinovala slovanská kultura východní Evropy, našla si Valja Stýblová svého člověka (připomeňme si její román Ondinino prokletí, vzhlížející ke kultuře východoslovenského života), blížence také svého vlastního celoživotního dvojjediného tvůrčího úsilí: nikoli náhodou přechází vyprávění o Hlávkovi místy (a jsou to místa nejzávažnější) v Hlávkovu přímou monologickou výpověď, od "hledal odezvu v tisku" plynule k "byl jsem rád - aspoň v tisku se objevilo..." To spolu s přímo hudebním rozvíjením motivů umožňuje Stýblové ukázat Hlávku v tom, čím přesahuje běžný rozměr veleúspěšného podnikatele a bezděky zahanbuje dnešní prázdné, národně a ke kultuře lhostejné dravé podnikatele.
   Kéž se Stýblové v bezděčné soutěži s Neffovou pentalogií o Bornech a Nedobylech podaří už konečně zlomit sklon českých románových ság, končících nikoli na úrovni skvostných začátků. Už ohlášený třetí díl Lužanské mše si Stýblová mnoha pasážemi připravila velice slibně.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)