Je to drobná knížka, drobných čtrnáct kapitolek. BRUSELSKÁ ZASTAVENÍ se jmenuje a autorka Věra Flasarová ji vydala vlastním nákladem. Ani peníze za ni nepožaduje, knížka je totiž určena jako dárek europoslankyně spoluobčanům, přijedou-li za ní na návštěvu do Evropského parlamentu, nebo se s ní potkají při některé z besed, kterých pořádá každoročně po celé republice spoustu.
Není určitě obvyklé, aby o takovou knihu "zavadil" recenzent, natož potom - jako je tomu v mém případě - navíc i kolega-europoslanec, náležející do stejné parlamentní frakce. Ke všemu jsem ještě člověkem, kterému Brusel zrovna neučaroval, a který se o něm doposud nevyjadřoval příliš pozitivně. Spíše tak, jak Věra Flasarová z mnoha úst kolem sebe častokrát slyšela ze zklamaných konstatování o "škaredém městě".
Jenomže Věru Flasarovou to neodradilo a ve volných chvílích (hlavně o sobotách a nedělích) si vyšlápla do ulic, aby si Brusel objevila - jak tvrdí - "sama pro sebe".
Udělala tím ale kus práce i pro druhé. Autorčin styl, který si k popisu města zvolila, vyvolává v čtenáři dojem, že ji doprovází osobně. Že společně procházejí náměstími a uličkami, míjejí četné bulváry a nahlížejí do krámků s čokoládovými specialitami, nebo postávají před zajímavými pamětihodnostmi či budovami. Na náměstí Grand Place tak například stanou před domem, v němž přežíval část svého politického exilu Victor Hugo, o kousek dál pak zase objevují místo, kde byl postřelen Rimbaud Verlainem. V knížce se dostane též na Jacquese Brela, již nežijícího šansoniéra a bruselského rodáka, oblíbeného i u nás. O symbolu města, "čurajícím chlapečkovi", zvaném Manneken, se dozvíme i pár zajímavých historek.
Na sepětí Karla Marxe s Bruselem (významné a pro evropskou levici stále živé) sice Věra Flasarová nikde neupozorňuje, zato však nepřehlédla neustálé obavy bohatých a mocných elit z neprivilegovaných mas, že je začnou ohrožovat a zbavovat jejich výsad. "Bohatství Bruselu je neokázalé. Místní obyvatelé rozhodně nedávají najevo, jsou-li bohatí. Zato chudoba se ukrýt nedá," píše autorka a dodává, že jako levicová politička nemůže nemyslet na to, co s bídou. Pohled na žebráky v ulicích v ní podporuje nesmiřitelnost s kapitalistickou realitou a připomíná jí povinnost prosazovat v EP sociální model společenského soužití, zaručující všem lidem práci a důstojnost.
"Ale pojďme dál. Tady na tom místě je smutno," končí tato její kapitolka.
Je toho v zajímavě koncipované a Jiřím Krmáškem vkusně ilustrované knížce ještě dost, o čem by recenzent mohl referovat. Nejenom zmínky o mnohdy špatně chápaných "příkazech a zákazech" pocházejících z "bruselského centra" unijních institucí, ale také připomenutí rasové pestrosti bruselské komunity, z níž by našince dozajista jímala hrůza. Nebo třeba řádky o typických belgických krajkách a gobelínech i o zvláštní bruselské kuchyni a opravdu nezvyklých toaletách v restauracích, kde ženy obsazující svou kabinku běžně obcházejí močící pány u pisoárů.
Jiný kraj, jiný mrav, říká se u nás, což je vlastně výrazem tolerance našeho člověka. Věra Flasarová je k Bruselu shovívavá natolik, že si to město skoro zamilovala. A mne svou knížečkou přiměla k tomu, abych si je ještě jednou a důkladněji prozkoumal.
Autor: Daniel Strož
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |