Ota Pavel měl rád titulky svých knih, které nepřesáhly tři slova. Tuto metodu jsem si oblíbil; pamatujete Smrt krásných srnců, Plná bedna šampaňského, Jak jsem potkal ryby? Byl to geniální tvůrce, nenahraditelný. I ilustrátoři si jej oblíbili, stejně jej měli rádi ti, kdo psali k jeho knihám doslovy, které se přestaly v českých knihách nosit. Většinou k jejich vlastní škodě.
Dneska je všechno jiné, hodně knih má v titulku slovo "život" nebo "smrt", ještě častěji "záhadu". Kdysi si v titulku vystačilo krásné české pojmenování: "Babička" nebo "Psohlavci".
Dnes je všechno úplně jiné, důležité je, kde a jak knihu pokřtít, vybrat kmotry a také sponzory. Abych to mohl dokazovat, položil jsem si vedle sebe dvě nové a zajímavé knihy. Ta první je od bystré autorky, novinářky Vendy Dezortové a jmenuje se ŠLO JIM O ŽIVOT (Mladá fronta, 2007) a ta druhá je od zkušeného publicisty Miroslava Sígla CO VÍME O SMRTI (Epocha 2007).
První kniha je dílem autorské dvojice Věnceslavy Dezortové a jejího životního druha - významného českého fotografa Jovana Dezorta, přesvědčivého ve fotografickém portrétu.
Autorka si vybrala téma ohroženého života populárních osobností - jmenujme několik: Karel Vágner, Marta Taberyová, Arnošt Lustig, Zdeněk Podskalský jun., Dáša Cortésová, Pavel Šmok, Miloslav Stingl, Miroslav Moravec, Zdeněk Vágner, syn Josefa Vágnera další. Dezortová se vyhnula profláknutým, neustálým se vystavujícím V.I.P. českého rautového bahna. Přímo prorocky vystupují z řádek knihy myšlenky lovce zvěře Zdeňka Vágnera: "...V buši člověk nikdy neví. Přesto pravil, že už se těší nazpět do Afriky. Česká nervózní atmosféra, podmračenost a nedůvěřivost lidí k sobě navzájem mu nevyhovují. Pozitivní přístup Afričanů k životu, kteří žijí pro přítomnost a umí se radovat z každé maličkosti, jsou mu přece jenom už bližší." (Vydání knihy se autor těchto slov již nedožil.)
Aniž bych se chtěl dotknout dramatických osudů jednotlivých respondentů obou autorů, jistě jim značně blízkých, zdá se mi, že jména Arnošta Lustiga a Ladislava Kerndla to přes tisíceré omílání v bulvárních a nebulvárních médiích vůbec nepotřebují. Vyjímala by se tu docela jiná jména, možná jména i méně známých osobností.
Zcela neobvyklé téma si vybral pro novou knihu Miroslav Sígl. Sestavil rozsáhlý dějinný a literární sborník od bible až po soudní štaláře o smrti, která je stejně věčná jako zrození. Dokumentace problematiky svědčí o autorově mnohaletém zájmu o problém smrti a jejího odrazu téměř ve všem. Poněkud všeobsáhlé uchopení dané problematiky působí velmi rušivě zejména v kapitole nazvané Literatura a událostí 21. století, včetně uvádění novinových titulků z roku 2003, charakterizujících vývoj války v Iráku. Čtenáře dokonale rozhodí v myšlenkovém sledu, a je škoda těchto, podle mého, zbytečných řádek. Shrnutí do jedné myšlenky by bylo rozhodně lepší. Ani motto Václava Havla v úvodu Síglovy knihy o smrti na mne nezapůsobilo, spíše odradilo od čtení příštích stránek. Lidská přítomnost má mnohem silnější věrozvěsty, než je právě tento rádobymesiáš. Mnohé v knize mne však i přes tyto výhrady zaujalo.
Soudím, že na vině problematických částí Sígrovy knihy Co víme o smrti jsou spíše v tiráži uvedení nakladatelští redaktoři Epochy než autor sám.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |