Tak jako spánek si nás rozděluje na skřivánky a sovy, jsou autoři, kterým to píše lépe po vydatném obědě - s jídlem si hrají, sousta nábožně polykají. A jsou autoři, které napadne verš nebo začátek románu jen nad talířem, jenž neobíhá jejich život jako jedna z planet. K těm druhým patří Věra Klontza-Jaklová. K jídlu nemá vyhraněný citový vztah, ani není žádná valná hospodyně - domácí práce provádí hlavně proto, že jsou nutností. Přesto jsou Věřini strávníci spokojeni, i když Věře někdy vytrhne trn z paty tchýně nebo pizza z nedaleké pizzerie. Povoláním je archeoložka a tak spíš vyhledává vhodné suroviny do archeologického hrnce, aby z ingrediencí na první pohled nesourodých umíchala polévku Chronologie pozdní doby bronzové ve východním Středomoří, krájí oblohu k bifteku nazvanému Archeologický výzkum Priniatikos Pyrgos 2007, na literární plotýnce smaží překlad Pludkovy České pře, zatímco se marinuje Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Postupně dusí, vaří, smaží a posílá k ochutnání básně Karla Sýse, Hrabalovy Postřižiny - ty se v řečtině ještě nedávno dopékaly v tiskárně...
Nechme ale vyprávět básnířku a překladatelku:
"Snažila jsem se vybavit si svou nejstarší vzpomínku spojenou s kuchyní a jídlem. Jako ti, kdo v hypnóze cestují do minulých životů, jsem se vrátila do mateřské školy. Paní učitelka mě držela mezi koleny, vší silou mi páčila hlavu do záklonu a doslova do mne pěchovala játrové knedlíčky. Pamatuji si chuť těch knedlíčků s rozvařenou mrkví a slzami. Nebyla jsem na takové zacházení zvyklá. Babička, která mě do té doby hlídala, doslova vyvařovala. A moje maminka zastává názor, že se nikdo nemá do ničeho nutit a teta Růženka obvykle přešla velikost mých porcí a vybíravost slovy: Naše Věruška je strašný paškrt. Dnes jsem matkou podobného paškrta a celkem chápu snahu paní učitelky něco do mne dostat. Někdy mě popadají podobné choutky - do syna jídlo napumpovat. Když nechce jíst, nepřesvědčí ho ani řecká babička, která by svedla na šikmou plochu i mnichy v období předvelikonočního půstu.
Ale u nás doma, v Nymburce, se vařilo a vaří dobře už po několik generací. Obejde se to celkem bez stresu, čímž přicházíme o veselé historky. Babička s dědečkem z maminčiny strany zemřeli, když jsem byla malá, ale množství nejrůznější příhod se stalo součástí rodinných rituálů a pomalu přecházejí do genetického kódu. Jako třeba pazvyk, který jsme zdědily po dědečkovi Brožovi - maminka, já i sestra (ta se tomu ale ubrání, protože je velmi kultivovaná) - otírat si ruce od mouky o vlastní pozadí. Babička Brožová vařila výborně a dědeček si rozhodně nemohl stěžovat. Babička však byla velmi společenská. Doběhnu k Mařence. Musím jí něco nutně říct. Za pět minut jsem zpátky. Já vím, odpovídal děda, a každou půlhodinu to mám zamíchat.
Od babičky se naučila vařit maminka - českou klasiku, ale úspěšně zkouší i různé nové recepty. Je specialistkou na vánoční cukroví, které peče s krejčovským metrem kolem krku. Mikulášem počínaje se musí každý den udělat jeden druh, abychom stihli na Štědrý den servírovat na úrovni. Pravidelně mezi 22. a 23. prosincem se kvůli cukroví pohádáme, protože už toho máme všichni dost a unavenou obětavou matku se sestrou obvykle usadíme tvrzením, že ponocování u cukroví nás rozhodně nebaví a že se obětováváme kvůli ní. Maminka se obvykle rozzuří a praví, že ji také to cukroví vůbec nebaví, ale že to dělá kvůli nám. Stejně to nikdo nejí, odpovídáme. Ale to není pravda, protože naše cukroví je opravdu bomba a rozdáváme ho ne z dobrého srdce, ale protože se chceme vytáhnout... Naší specialitou jsou také perníčky. Pamatuji doby, kdy jsme zdobily na 500 kusů, abychom mohli podělit praneteře a prasynovce tety Růženky, abychom měli na stromeček a ještě nám zbylo na rozdávání. Díky bohu děti rostou a s pubertou je přestanou perníčky zajímat. Celý proces také komplikovala moje zcestná filozofie, že každý perníček musí mít jinou výzdobu. Děti pak zasedly nad perníčky a během chvíle nebylo po uměleckých dílech ze třech kil mouky ani památky...
Můj tatínek vařit neumí a naštěstí se k plotně moc nežene. Ještě tak si něco ohřát (párek mu obvykle praskne). Maminka vždycky dbala na to, abychom se sestrou lokaly dostatek čerstvého horského vzduchu. Jednou nás vyslala pod tatínkovým dozorem na hory. Vybavila nás balíkem proviantu. Tatínek se pečlivě staral - jednou jsme měly k večeři mramorovou bábovku se sekanou...
To jiný kabrňák je moje tchýně. Zážitky s její kuchyní by stačily na celou knihu. Vaří výborně, vaří pořád a vše v takovém množství, jež by zachránilo osadníky utečeneckého tábora v Somálsku. Nakládá strašné porce a nikdo si nesmí nandat sám. Když jsem přijela do Řecka poprvé, přesvědčená, že se mám chovat zdvořile a co mi dají mám ochutnat a pochválit, přibrala jsem za měsíc čtyři kila. Mamince jsem líčila počínání tchýně, co se stravy týče, ale ta tomu nevěřila, připisujíc tato vyprávění mým literárním sklonům. Ale na každého jednou dojde... Když byly v Řecku poprvé maminka s tetou Růženkou, milá tchýně jim nosila každý den něco na ochutnání. Nejdříve se to snažily zdvořile konzumovat. Po pár dnech začaly stávkovat a s nimi i fenka Dášenka. Samozřejmě jídlo nechtěly vyhazovat, a tak mi kladly na srdce, že mám tchýni vysvětlit, že to nemohou sníst, ale kdepak ta! Když viděly, že nic nezabírá, začaly jídlo nosit na pláž k zlosti okolních restauratérů, protože jim přebíraly klientelu rozdávajíce (hlavně českým turistům) domácí stravu.
Moje tchýně je opravdu vzorná hospodyně a za to by si zasloužila nejméně doktorát. Nikam nejezdí, nikam nechodí. Považuje to za nešetrnost. Jednou ji tchán přesvědčil, aby se s ním vydala na jednodenní výlet klubu důchodců. Do noci pak balila věci a vařila. Ráno vyrazila se dvěma ohromnými cestovními kabelami, ve kterých měla papiňák plný závitků z vinných listů s rýží, pečlivě zabalené grilované vepřové plátky tak ze čtvrtky prasete, bochník černého chleba, kus sýra, plechovou krabici sladkých preclíčků, kanystřík s vodou ze studánky, porcelánové talíře, termosku s kávou, příbory, ubrousky... S výletem totiž souhlasila pouze v případě, že nebude muset jíst v restauracích, protože jsou špinavé, nehygienické a stojí peníze. Ostatní se ptali, co to vleče. Popravdě odpověděla: Něco na zub! Spoluvýletníci jí ochotně odebrali tašky, rozdělali hrnce a všechno na místě spořádali, ještě než autobus nastartoval. Mysleli si, že je to taková pozornost. Nikoho nenapadlo, že by si snad někdo táhl na výlet takovou výbavu pro vlastní potřebu. A tak s mastnými pusami tchýni vychvalovali: Ty jsi tak hodná, to jsi opravdu nemusela. Vždyť zastavíme na kafe a na oběd. Od té doby nechce milá tchýně o výletech ani slyšet.
Já jsem s jídlem opravdu hrozná. Mám z domova zafixováno, že se nikdo nesmí do ničeho nutit a tak vyrábím i tři jídla - pro mého vybíravého synka, pro masožravého muže Manolise a pro sebe (maso nejím). To mám po mamince. Ta nám také takhle špendýruje. Někdy máme na nedělním stole až čtyři různé polévky. Když jsem sama doma, jím suchý chleba. Jenom si představím, že jinak umažu talíř a vidličku... To mám taky po mamince.
Manolis občas vaří. Nikdy neví, co to bude, nemá žádné recepty. Prostě co ho napadne. Dělá výborné těstoviny s nejrůznějšími omáčkami, obvykle tak pálivými, že máš po jedné lžíci sílu přeplavat Atlantik. Řekové vůbec rádi jedí. Když tě chce někdo poctít, pozve tě na jídlo, do restaurace nebo domů a dokud ti neuletí knoflík od kalhot, nepustí tě od stolu.
Já jídlo nepovažuji za největší požitek. Mám pár oblíbených jídel (třeba šunkofleky od maminky), saláty z čerstvé zeleniny, čokoládu, pár oblíbených hospůdek a restaurací, ale spíš mě zajímá atmosféra u stolu než samotné jídlo. Ale kdyby nestálo za nic, vadilo by mi to. Když mám rozepsaný článek nebo knížku (což je prakticky pořád), jsem ochotná jíst třeba piliny nebo si uhnat žaludeční vředy, jen abych neztrácela čas. Mám-li nějakou opravdu vzrušující práci, jako třeba tzv. čtení keramiky, vystačím si s krabičkou celozrných sušenek a termoskou zeleného čaje od rána do večera. Samozřejmě, že pak večer dokonale vyluxuji lednici...
S Manolisem jsme spolu od studentských let. Bydleli jsme na koleji, kde byly společné kuchyně a lednice. Pamatuji na studenta Archimeda, který dostat stipendium v Praze, aby se ukryl před pronásledováním venezuelským režimem. Bylo mu 38, když začal studovat, doma měl ženu a tři děti, v Praze 800 kaček stýpko. Sedával v mezaninu koleje, hrál na kytaru a zpíval. Sledoval, jak si studenti nosí skromné nákupy a ukládají je do lednice (z mezaninu opticky obsáhl dvě kuchyně). Když utichly tóny Rio Grande, věděli jsme, že Archimedes se šel najíst...
Když už píšu o stravování na koleji, nemohu zapomenout na kamarádku Anu z Uruguaye, velkou milovnici zvířat. Měla na koleji dva papoušky, kteří za pohnutých okolností skonali (Anin přítel Stavros postavil klec s umělohmotným dnem na rozžhavené akumulačky a nechal je bez dozoru...). Takového milovaného papouška je třeba pohřbít. Ana uložila mrtvé papoušky do mrazáku a začala hledat vhodné místo k poslednímu odpočinku cizokrajného ptactva. Jednou jela výtahem s kamarádkou, Řekyní Stavrulou ve věžáku, kde si Stavrula pronajímala byt. Do výtahu přistoupili další nájemníci, ale Ana se Stavrulou pokračovaly nerušeně v započatém hovoru:
- Anýcko, jak dlouho más ty mértvoly v lednyce? - Estavrulko, uš asi deset dný. Musim je njékde zakopat, nebo budou esmrdet. - Chudaci. Urcite trpjéli, kdyz umreli, e? - Estavros je blbec, miamor. On je umrel, viš. - Ale nechtél...
Je ten guláš veselej?, ptává se maminka u stolu. Na tenhle výrok má autorská práva. Manolis, kterému před lety jeho budoucí tchýně naservírovala guláš z prvotřídních surovin, leč téměř dietní a ptala se ho, zda mu chutná, odpověděl, že je moc dobrý, ale v hospodě je lepší, tam je z něj veselej. Pak se naučil lépe česky a už s ním zase není tak veselo.
Manolis hodně čte - hlavně historii, politiku, noviny. Literaturu donedávna s opovržením přehlížel. Občas, když narazím na něco, co by se mu mohlo líbit, předčítám mu. Tak jsem ho například seznámila s řeckou klasickou prózou a poezií! Trochu se orientuje v Čapkovi. Dokonce přečetl dvě moje knihy a líbily se mu. Měla jsem snahu zapojit ho do překladatelské činnosti, ale na to nemá trpělivost. Opravovat nemůže, protože hrubky nevidí (leda by někdo vymyslel nějaký hrubkohled) a nemá vůbec literární střevo. Manolis je jako Hugo Haas v jednom starém filmu, když psal telegram z lázní své ženě, že dobře dojel...Když potřebuje něco souvislejšího napsat, musím mu to udělat já. Je na mě dost přísný a když mi nějaký text zkritizuje, má obvykle pravdu. Dávám mu číst skoro všechno. Přečetl si rukopis Hrabalových Postřižin v řečtině a pravil, že jsem paní Hrabalové dost podobná, což ho děsí.
Celkem s Manolisem souhlasím. To jediné, co z paní Hrabalové nemám, je takový požitek z jídla. Prasátka, budou z vás krásné šunčičky, je pro mne výrok hodný trestu. Přeložit popis zabíjačky bylo pro mne utrpením. Pivo nepiju, protože je hořké. Maso nejím, protože je mi sympatičtější kráva živá. Prostě jsem zůstala tím paškrtem..."
Rozhodně nabízím recepty od maminky:
Farářské kotlety
6 kotlet, 6 cibulí, máslo, asi 250 g "žlutého" sýra (eidam, gouda, čedar...), pořádná hrst strouhanky
Velký pekáč řádně vymažeme máslem a vyložíme na kolečka nakrájenou cibulkou. Narovnáme mírně naklepané, osolené a opepřené kotlety, pokryjeme opět kolečky cibule, posypeme strouhaným sýrem a zasypeme strouhankou. Na každou kotletu hodíme kousek másla a necháme hodinu v troubě vyhřáté na 200 stupňů. Nepodlévá se. (Napadá mě, jak jsou teď v módě různé magazíny v televizi, kde se vaří a smaží... V Řecku vysílají pořad, kde výtvory diváků hodnotí dietologové. Nejlepší známkou je desítka, na kterou mají nárok tak maximálně mírně napařené otruby. Tenhle recept by ani nehodnotili, protože nedostali kartičky se znaménkem "mínus".)
Cikánský řízek
600 g kuřecího nebo vepřové kýty nakrájené na nudličky, 6 cibulí nakrájených na kolečka, 4 vejce, 3 lžičky solamylu, 3 lžičky papriky, 1 a půl lžičky pepře, 3 lžíce oleje
Všechny ingredience dobře promícháme, vložíme do porcelánové mísy, přikryjeme talířem a uložíme do lednice na nejméně 48 hodin.
Zvolna smažíme na rozpáleném oleji.
... a něco málo z Řecka
Spanakópita aneb Jak dostat do dětí a masožravých manželů špenát
Zapomeňte na mražený špenát. Pořiďte si asi kilo čerstvého. Můžete přidat i špičky kopřiv, mladé pampeliškové listy, řeřichu a jiné byliny. Určitě nevynechejte čerstvý kopr a mladou cibulku.
Dále budete potřebovat balíček listového těsta (500-600 g) a asi 300-400 g řeckého sýru "feta", nebo balkánského sýru (ten je obvykle slanější než feta, což je třeba brát v potaz, až budete solit špenát).
Špenát (a další zeleninu) dobře opereme a pokrájíme na proužky asi 1,5 -2 cm široké, cibulku nakrájíme na kolečka. Do velkého hrnce nalijeme olej (nejlépe olivový), aby pokryl dno. Když je horký, ale ještě ne na smažení, šoupneme do hrnce "zelené lupení" a promícháme s olejem, osolíme a opepříme. Zelené listy pustí vodu. Nemusí se to vařit, nechte zeleninu jenom v horku povadnout. Mezitím rozválejte půl balíčku listového těsta, rozprostřete opatrně na plech (použijte plech s vyššími okraji, takový ten na lité buchty), můžete ho vyložit papírem na pečení. Velmi mírně těsto posypejte strouhankou. Pečlivě sceďte zelenou vodu (nemačkejte listy, nepoužívejte žádné násilí). Zelenou směs rozdělte na těsto, navrch nastrouhejte sýr a pravidelně ho nasypejte na špenátovou vrstvu. Přikryjte druhým plátem listového těsta. Nožem nakrojte koláč tak, jak jej budete hotový krájet na porce. Těsto klidně prořízněte. Bude lépe utíkat vzduch a koláč pak snáze nakrájíte, těsto se nebude lámat ani odchlipovat od náplně. Na několika místech koláč vidličkou propíchejte. Můžete ho potřít mlékem. Dejte péci do trouby vyhřáté na 180 =C. Peče se asi půl hodiny.
Může se podávat teplý i studený.
Pravé tzatziki
Potřebujete jogurt, salátovou okurku, česnek, sůl, olivový olej - na 150 g bílého plnotučného jogurtu asi 15 cm dlouhou okurku a 1 stroužek česneku.
Okurku oloupejte a nastrouhejte na hrubém struhadle. Pokud je okurka pozdní a má hodně zrníček, odstraňte je. Vymačkejte přebytečnou vodu. Udělejte to pečlivě, protože naše jogurty jsou na rozdíl od řeckých řídké a celé by to bylo příliš vodnaté. Utřete česnek se špetkou soli a spolu se lžičkou oleje všechno smíchejte s jogurtem. Nechte pár hodin v lednici rozležet.
Tzatziki se hodí k bílému chlebu, ke grilovaným masům...
Plněná rajčata
Na 6 rajčat normálního vzrůstu vezměte 10 lžic rýže, hrst velmi jemně nakrájené petrželky, sůl, pepř, šafrán (ten můžete vynechat), dvě jarní cibulky, trochu bazalky. Jsou-li rajčata ze skleníku, pak přidejte pár lžiček cukru (nejlépe fruktózy). Dále 2-3 brambory nakrájené na plátky, olej (nejlépe olivový), sklenku bílého suchého vína.
Rozpalte pánev a na lžíci oleje trochu osmažte rýži, podlijte vodou (kolik rýže, tolik vody) a nechte vodu odvařit (asi tak 5 minut). Rýže by měla být dopoloměkka.
Zatímco se bude rýže vařit, připravte pekáček, zapékací misku či něco podobného. Dno potřete olejem, poklaďte plátky brambor (ty můžete také vynechat, ale je to taková pojistka, aby se rajčata nespálila a nebo se nepřichytila ke dnu). Rajčatům skrojte špičku a vydlabejte dužinu. Rajčata musí stát na "stopce". Jsou-li rajčata kyselá, zimní, skleníková, přidejte do každého malou lžičku fruktózy.
Na pekáček (případně na vrstvu brambor) postavte rajčata. Mezi nimi by neměly být velké mezery.
Do rýže vmíchejte na kousíčky pokrájenou dužinu z rajčat, petrželku, bazalku, jemně nakrájenou cibulku, přidejte sůl, pepř, šafrán (dodá rýži krásnou barvu, ale hlavně je velmi zdravý, bohatý na antioxidanty).
Každé rajče naplňte do tří čtvrtin rýžovou směsí (rýže se navaří). Přiklopte odkrojenou špičkou. Pokud vám směs zbude, můžete jí vyplnit případné mezery mezi rajčaty. Zalijte sklenkou bílého vína. Přiklopte poklicí a bez podlévání zapékejte necelou hodinu ve 180 =C.
Podávejte jako hlavní jídlo, nebo přílohu. Stejným způsobem můžete plnit papriky, cuketky, lilky, brambory...
A teď recept od mé americké kolegyně Peggy:
Zeleninové špízy
Tvrdší rajčata, papriky, cibule nakrájíme na osminky. Střídavě napícháme na špízové jehly nebo špejle, osolíme, opepříme a potřeme trochou olivového oleje. Opatrně opečeme na roštu (jde to i v troubě).
Je to jedna dvě. Uvidíte, jak to zpestří vaše grilování.
Nakonec sladkosti:
Jogurtový chlebíček podle Natálie
Tenhle "cake" nemá rád nikdo kromě mne a bratrance Jorgose, který trpí cukrovkou. Já ho dělám ráda, protože nepotřebuji mixér, šlehač, váhu - nic, není v něm máslo ani olej, ani polysacharidy. Jorgos proto, že je to jedna z mála sladkostí, které občas může.
Vezmeme velký kelímek jogurtu (200 g), 2 vejce, půl kelímku od jogurtu medu (je-li vám líto pravého medu, použijte buď pampeliškový nebo 3/4 kelímku jogurtu hnědého cukru), 1 a půl kelímku od jogurtu hladké mouky, prášek do pečiva, kelímek od jogurtu nasekaných oříšků (úplně nejlepší jsou pistáciové, ale vlašské, lískové nebo madle jsou také dobré a špatná není ani jejich směs).
Dobře promícháme jogurt, med a vejce. Přidáme mouku promíchanou s práškem do pečiva. Formu (třeba na srnčí hřbet) vyložíme papírem na pečení. (Pokud papír nepoužíváte, musí se forma vymazat tukem a vysypat hrubou moukou). Formu naplníme těstem a posypeme oříšky.
Pečeme v troubě vyhřáté na 180 =C po dobu 30-45 minut.
Cukroví ke kávě z vína nebo pomerančové šťávy
(tradiční řecká zimní svačinka)
Hrnek vína (podle chuti a možnosti, červené je efektnější a výraznější chuti), hrnek oleje, hrnek hnědého cukru, hrnek nasekaných vlašských ořechů, 2 lžíce sezamových semínek (můžete vynechat), lžička skořice, prášek do pečiva, půl lžičky sody, hladká mouka na zadělání (něco přes půl kila)
Postupně smíchejte. Mouku s práškem do pečiva vmíchejte naposledy a postupně. Hustotu musíte odhadnout. Záleží totiž na druhu vína a oleje. Těsto by mělo být vláčné, nemělo by se lepit. Buď prožeňte těsto strojkem na cukroví, pokrájejte je na asi 5-7 cm dlouhé "hovňousky", nebo uválejte ručně válečkem.
Peče se na plechu s mírnými rozestupy (plech nevymazávejte) asi 15 minut při 170 =C.
Recept je možné obměnit - místo vína dáme šťávu z čerstvých pomerančů, místo oříšků mandle, místo sezamových semínek trochu kandovaného ovoce nakrájeného na prťavé kousíčky.
Cukroví se při jídle namáčí v černé kávě nebo v mléce.
Dlouho vydrží v dobře těsnící krabici.
Samozřejmě by bylo možné udělat různé rohlíčky, kolečka a podobně, ale tvar tyčinek je praktický.
Čokoládové suflé
Tenhle recept je Manolisův "top hit" letošní zimy. Naučila mne ho moje nejlepší řecká kamarádka Iríny, která také moc dobře vaří, hlavně nejrůznější řeckou klasiku a často s ní konzultuji (úplně všechno).
5 vajec, 100 g másla (nebo Hery), 250 g hořké čokolády, 150 g hladké mouky, lžička prášku do pečiva, vanilková zmrzlina (množství odhadnete podle "kapacity" jedlíků)
V horké lázni rozpusťte čokoládu a máslo. Vmíchejte vejce a mouku s práškem do pečiva. Naplňte srnčí hřbet, který jste předtím vyložili papírem na pečení. Utrhněte ho věší kus, aby okraje přečnívaly ven z formy- suflé se vám bude lépe vytahovat. Peče se při 180 =C přesně 8 minut. Ne víc, ne míň.
Horké vyjměte z formy, opatrně překlopte a krájejte na porce asi 3-4 cm široké. Suflé by mělo na první pohled vypadat jako obyčejná buchta, ale uvnitř by mělo být tekuté. Ke každému horkému kousku přidejte kopeček vanilkové zmrzliny...
(Manolis a Irínin manžel Vasilis servírují následujícím způsobem: suflé opatrně vyjmou z formy na tác, vedle postaví půlkilovou krabici zmrzliny, každý si vezme do ruky velkou lžíci, sednou si proti sobě a... s nikým se nedělí.)
Bomba z vína
Sedmička sladkého vína (úplně nejlepší je mavrodafne), 7 plátků želatiny, ovoce kompotované i čerstvé dle nálady, chuti a možností
Nechte nabobtnat želatinu a mezitím nalijte do kastrolku víno a zahřejte jej. Pokud použijete nějaké moravské víno, třeba frankovku, myslím, že by snesla lžíci cukru. Abyste neměli výčitky svědomí, použijte třeba hroznový cukr. Víno musí být horké, aby se v něm želatina rozpustila, ale nesmí se vařit, protože by "nepřežila" nejen želatina, ale ani alkohol. Pečlivě želatinu rozpusťte. Stáhněte z plotny a vmíchejte na kousky pokrájené ovoce. Hodí se kompotované citrusy (ale pomeranč může být docela dobře i čerstvý), jahody, banán, jablko (než ho do vína přidáte, posypejte ho skořicí), hruška, papája. Já ráda používám kombinaci čerstvý pomeranč a granátové jablíčko, což vypadá zvlášť noblesně, nebo skořicové jablko a pomeranč. Směs přelijte do nějaké pěkné formy anebo nalijte do několika menších misek a nechte v lednici několik hodin ztuhnout.
Pozor! Požívat v omezeném množství. Tímhle lahodným rosolem se můžete pěkně zlinkovat, ani nebudete vědět jak...
Autor: Eva Frantinová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |