Jaroslav Foglar má další jubileum - sto let od narození a opět se vyrojilo nepřeberné množství článků vesměs adoračních, jejichž autoři se spíše než ve Foglarovi zhlížejí sami v sobě.
   Vladimír Holan kdesi říká: Jsi bez rozporů - jsi bez možností. A Jaroslav Foglar byl plný rozporů mezi Wahrheit a Dichtung.
   "Tati, vždyť on nežije podle 'modrého života'," divil se můj syn, když jsme Jestřába navštívili v Křišťanově 18. V bytě jako by vybuchla puma. Mně se tam však líbilo, zejména kanape se sešitkem a tužtičkou na provázku - pro noční inspiraci.
   A všude fotografie stoleté maminky, "Pumíka". Z jakého koutu by asi začala uklízet?
   Mnozí oklamaní tvrdili: Jestřáb se nikoho nezastane - dělá vše pro to, aby mohl uskutečnit svůj sen. A tím je hníst mládež podle svého gusta. Bylo a je mu jedno, v jakém režimu žije, hlavně když může pořádat tábory.
   A v jakém duchu vychovával - jistě v užitečném, ale často neskonale primitivně (leč možná právě proto účinně), viz třeba jeho agitky proti kouření nebo pití.
   Podporoval spolupráci s autoritami - ani ne tak s rodiči, jako spíš s panující mocí, s úřady, s policií - prvorepublikovou, protektorátní i SNB.
   A opravdu. Ve vzpomínkách zanevře na svého kreslíře Dr. Jana Fischera, nejméně spoluotce Rychlých šípů, i na pozdějšího pokračovatele Marka Čermáka. Nenajde slůvko pro šéfredaktora ABC Vlastislava Tomana, který tolik udělal pro Jestřábovo publikační znovuzrození. Zaútočí i na Daniela Strože, který jeho knihy resuscituje v Mnichově. I já jsem to po převratu zažil. A nejen od Jestřába, ale i od jeho náhle se vyrojivších adorantů.
   Kdo zmínil můj text na záložce Foglarových sebraných spisů v nakladatelství Olympia (1987, 88): "...Na stránkách jeho románů se odehrávají zázraky kamarádství, příroda se skví v panenské čistotě, městské ulice se zahalují tajemstvím - a tomu všemu lze věřit, neboť je to vysněno čistým srdcem..." Pouze nakladatel Jiří Stegbauer.
   A kdo kromě Jiřího Stegbauera veřejně poděkoval Alexeji Pludkovi za předmluvu k Hochům od Bobří řeky (1987): "Možná i vy půjdete v namodralém stmívání časného jara ulicemi a parčíky, abyste potkali někoho čestného a moudrého, kdo by vás uvedl na polozavátou stopu statečného života. Ale nepotkáte-li ho, nebuďte nešťastní. Neboť je tu s vámi vždycky, jakmile jste vstoupili na tu pradávnou stezku, po které desítky let před vámi vykročili ti, kteří se stali hrdiny tohoto příběhu. Jděte tedy s nimi a čtěte v něm víc než pouhá slova. Máte-li čisté srdce a velkou touhu po opravdovém životě, určitě se dočkáte, neboť hlas mládí nikdy nekončí. Ano, najdete ho. Protože je ve vás."
   Foglar byl individualista, zřejmě nesnesitelný. Z novin ho vystrnadili vlastní lidé, junáci, ne svazáci, ti ho naopak zprvu přijali. Jenže on hned všude zavedl svoje kluby, svoje Bobří hráze, já, já, já Jestřáb. Nesnesl své kreslíře, natož spolupracovníky, vše muselo být po jeho. Takhle pracuje básník nad prázdným papírem, ale nefunguje to v novinách ani v organizacích. Doba individuálních časopisů skončila (ostatně i Šaldův Zápisník byl i za první republiky ojedinělým zjevem), všude se pracovalo kolektivně - ne jako v Sovětském svazu, ale jako v Americe.
   Já ale chci vzpomínat na doby plné důvěry.
   V Kmenu č. 25 - tehdy byl Kmen ještě přílohou Tvorby - jsem otiskl rozhovor s příznačným názvem Chlapci, slibme si...
   A jak byl Jestřáb nadšen, když jsem mu posílal z dobříšské pošty telegram, že se stal členem Svazu českých spisovatelů!
   Navrhoval jsem ho na šéfa celé československé mládeže a on živě souhlasil. Sehnal jsem několik mocných sympatizantů, například tehdejšího předsedu Českého literárního fondu Otakara Lance, dokonce i ministra kultury - ten ho nakonec alespoň vyznamenal. Nikdy nezapomenu, jak mi Jestřáb líčil onen den (3. červenec 1987 - tedy tři dny před jeho 80. narozeninami). Kvůli poruše nejely tramvaje z Vinohrad, šel tedy na ministerstvo na Malou Stranu indiánským krokem, samozřejmě v kraťasech. Byl tam kulatý stůl s občerstvením, ministr mu předal nejvyšší možné vyznamenání svého resortu.
   Můj návrh se zarazil o ředitelku Mladé fronty, která mimochodem skvěle přežila pád režimu a teprve nedávno šla do penze. S revolucionáři se skvěle shodla, když nechci říci dohodla, zatímco před převratem přímo šílela: Foglar že by měl vést československou mládež, mládež Gottwaldovu, případně Husákovu! Jedině přes její mrtvolu!
   Kde tenkrát byli všichni ti Medvědi, Vlci, Bobani, Pařezové? Plantážníci, co chrlili a chrlí jednu publikaci za druhou, když už se "to smí"? A hlavně: pod jakou hráz se, himbajs, schoval Rikitan?





Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)