K stému výročí Foglarových narozenin přicházejí na knižní trh rozličná díla "zasvěcenců", kteří o spisovatelově životě a díle vyprávějí náhle tolik, že nad tím rozum zůstává stát. Protože na rozdíl od takových o Milošovi Zapletalovi alespoň vím, že skutečně patřil k lidem Jestřábovi (takovou měl spisovatel skautskou přezdívku) hodně blízkým, vybral jsem si z početnější nabídky Záhady a tajemství Jaroslava Foglara, což je právě jeho titul. Chuť knihu recenzovat mě však přešla definitivně na konci jejího prvního oddílu, při čtení kapitolky Foglarovky v zahraničí, která se mne osobně velmi nemile dotkla. Namísto zamýšlené recenze vznikla tedy nakonec tato poznámka, v níž se po čase znovu cítím povinen vysvětlit, za jakých okolností se do programu mého mnichovského nakladatelství, nezabývajícího se do té doby literaturou pro mládež, nýbrž téměř výhradně českou poezií, Foglarova díla dostala.
V úvodu své knihy Zapletal píše, že chce "popsat život a dílo Jaroslava Foglara co nejpravdivěji, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí". Dodává pak také, že tento autor "nepotřebuje, abychom o něm vytvářeli další legendy, ale spíš objektivně zhodnotili jeho život a dílo". Zapletalovi se však hned v následujících stránkách tato předsevzetí postupně vytrácejí a během dalšího psaní se mu už nejspíš rovnou vykouřila z hlavy.
Obsahově je jeho text silně zpolitizovaný a v duchu dnešního pokřiveného pohledu na nedávnou minulost dokonce i přímo vylhaný tam, kde popisuje, jak se k Foglarovi zachoval předpřevratový režim. S tím si ovšem - domnívám se - čtenář knihy poradí. Svitne mu při pozorném čtení mezi řádky, že k onomu střídavému vydávání i nevydávání Foglarových knih docházelo pořád za stejného politického systému, kterému byl prostě z měnících se ideologických důvodů jednou autorem vyhovujícím, jindy nevyhovujícím. A svitne mu též bezpochyby, že Foglar začal být opětně publikován již více než dva roky před "sametovou revolucí", kdy opravdu ještě nikdo netušil, jaké na naši společnost čekají zvraty.
Podstatně hůře je tomu s kapitolkou Foglarovky v zahraničí, obsahující nehoráznosti, které si čtenář Zapletalovy knihy nemůže nikde ověřit. Podle Zapletala přetrvává prý "jedna dosud plně nevysvětlená záhada - jak se dostal do mnichovského nakladatelství Obrys/Kontur rukopis Tajemství Velkého Vonta", tehdy ještě u nás knižně nevydaný. "Kdopak by si troufl riskovat a vyvézt do Německa knihu zakázaného autora, když sám z toho nemohl mít žádný užitek?", ptá se Zapletal naoko naivně, přestože o kus dál nastiňuje, že se tím chlubil jeden jím jménem neuváděný člověk, o kterém se tenkrát ještě "nevědělo, že je agentem StB". Foglar prý "údajně" (!) nikoho nepověřil vyvezením rukopisu do ciziny a ani netušil, že tam jeho knihy vycházely, tvrdí dále Zapletal, ačkoliv přece musí chápat, že tato autorem šířená výmluva byla předem domluvena, aby ho chránila před případným postihem. Také na knižní obálce bylo po vzájemné dohodě uvedeno, že je kniha "pořízena podle kolujících strojopisných opisů", což mělo tentýž účel.
Nebylo tomu tedy tak, jak si bůhví z jakých příčin Miloš Zapletal lživě vydedukoval, že "Bezpečnost chtěla Foglara stisknout, přinutit ho k prohlášení, že do nepřátelské ciziny rukopis neposlal, a donutit ho, aby proti emigrantskému nakladatelství podnikl právní kroky". Pak by prý StB zabila dvě mouchy jednou ranou. Foglar by se zdiskreditoval u odpůrců režimu (počítá se k nim snad také Zapletal?) a i mnichovské nakladatelství by tím bylo zničeno. - Všechno se naštěstí odehrálo mnohem prozaičtěji: Foglar zkrátka jen toužil být vydáván a bylo mu prakticky jedno kde, ale nakonec podlehl strachu z následků svého konání a udal se sám raději předem, a to snad všude, kde se dalo. Nestalo se tak v jeho dlouhém životě poprvé a odpovídalo to jeho labilní povaze. Zapletalovy ubohosti jdou však ještě o krůček dál, když končí rádoby tajemně: "Ale třeba to bylo úplně jinak. Nakladatel, který ty knihy v Mnichově vydal, se vrátil z emigrace a dnes spolupracuje s KSČM." V těchto dvou větách se skrývá tak velká porce úlisného denunciantství, až se z nich dělá špatně.
Pochybuji, že by mělo vůbec cenu v současném českém společenském marasmu postupovat proti Milošovi Zapletalovi soudně. Připomenu proto veřejnosti alespoň jaksi "na oplátku" jeho vědomé styky s tím agentem StB, o kterém se v inkriminované kapitole vyjadřuje opovržlivě a neoznačuje ho jménem. Jedná se o Milana Svobodu, již těsně před převratem pro exil odhaleného "vždy dobře informovaným" Pavlem Tigridem. Svoboda hrál pravděpodobně jakousi "dvojí hru" s StB, která mu umožňovala dovážet do země exilovou literaturu ve velkém. Dost možná, že tím i vydělával nějaké peníze. Pak si někdy v roce 1991 v Praze založil nakladatelství Leprez, specializující se na knihy s dobrodružným námětem. V době, kdy o Svobodově agentství cvrlikali už i vrabci na střeše, přátelil se s ním Zapletal velmi úzce a vydal u něho několik svých knížek. Bylo těch Zapletalových románků nejméně pět.
Svoboda byl skutečně tím, kdo rukopis Tajemství Velkého Vonta do Mnichova vyvezl, a to v originále s Foglarovým přípisem, v němž si přeje výslovně, aby vyšel knižně. Originál k nahlédnutí, který jsem si vymínil jako podmínku, musel být kvůli utajení okopírován a vrácen zpět. Opakuji, že o vydání Vonta, stejně jako všech ostatních "foglarovek" u mne, autor dopředu věděl. A zaráží mne, že pouze Miloš Zapletal jaksi dodnes nepochopil, proč se exilová nakladatelství (nikoliv tedy emigrantská, tak nás přece nazývali domácí fízlové!) ujímala knih autorů, z nichž nemohla mít valný zisk ani užitek. Bylo totiž jejich hlavním posláním upozorňovat na opomíjené české spisovatele a přimět tak příslušná místa v tehdejší ČSSR ke změně postoje!
Autor: Daniel Strož
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)