Výbor SLOVA NA JAZYKU (Periskop, edice Báseň na sobotu svazek 3., přeložili Marcela Koutská a Karel Sýs, skvostné ilustrace a zářivá obálka Evy Fišerové) může podle mého soudu zapůsobit podobně silně jako kdysi výbor Vrať mi moje hadříky (1964), jímž si česká poezie objevila snad nejvýznačnějšího srbského básníka po roce 1945 jménem Vasko Popa. Na tu knížku z edice Plamen si čtenář pamětník vzpomene nad Slovy na jazyku zcela přirozeně. Vždyť Srba Ignjatovic napsal nejen básnický nekrolog Za Vaskou Popem a jasnozřivou Balkánskou pár let předtím dedikoval právě jemu (obě básně jsou ve Slovech na jazyku), ale i svou poetikou má k němu zřejmě blízko.
Podle Čedomira Mirkovice citovaného na záložce Ignjatovic "nepotřebuje tzv. velká témata, aby vycítil a sdělil osudové a sugestivní postřehy"; dá se k tomu dodat: podobně jako Vasko Popa a taky český básnický překladatel Slov na jazyku, Ignjatovicův pobratim a dokonce rovesník (oba ročník 1946!) Sýs nepotřebuje ani pravidelných strof a rýmů, aby jeho verše byly poezií.
Stav světa v první dekádě třetího tisíciletí je ovšem mnohem jinší než v minulých šedesátých letech. Už před deseti roky Ignjatovic postřehl, že přichází čas mazaných zahradníků, že (jak napsal v jiné básni toho roku) divá zvěř dávno sežrala jeho vlastní století a (v ještě jiné básni, v Nové Atlantidě), že nadzemský mráz bůhví odkud / šturmuje ojetý svět.
Jak vidět na tom ojetém světě, Ignjatovicova básnická síla je už v daru objevného básnického pojmenování. A také v tom, že tento básník, ať už píše o Chlebu, Kameni nebo Příznacích stáří (z nich následující citát), umí bravurně užít jako verše nejobyčejnějších výroků hovorové řeči: Všechno je náhle totam.
Všechno ne. Báseň Balkánská z roku 1986, jejíž verš Jasno příhodné k bombardování předešel strašnou balkánskou skutečnost a zkušenost s nositeli svobody v podobě bomb o celá desítiletí, odkazuje přece vracejícím se motivem lebky k básni Vaska Popy (kterému je připsána) o věži Čele-kula, do níž dal nišský paša zazdít 950 lebek srbských povstalců. Tatam není ani básnická síla vzdorovat pádu, vzdorovat i v čase, kdy už zůstalo jen volání ptáků. V básni Nová Atlantida Ignjatovic jak mamut vstává z mrtvých, v básni Všechno je jinak by vše dopadlo jinak, kdyby jenom rytíř de la Mancha povstal / a zahájil nový boj. V názvu není ten podmiňovací způsob, a právem není: jsou tu básníci, a ti (v Babylonu, kde už ani bratr / Bratru nerozumí) ten boj nadále vedou. A ač varují, že Nebude dobře (Spatřil jsem staré Zlo / líčit si mladou tvář), boj nevzdávají. Jako Ovidius vytrvale drží stráž, jako Homér i dnes skutečný básník dbá, aby nesmíchal víno s octem, a díky homérské moci humoru, humoru za všech okolností, vůbec se nevzdávají.
Krásná, živá, povzbudivá knížka.
Knihu lze objednat na adrese Obrys-Kmen, Politických vězňů 9, Praha 111 21 za 100 Kč
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |