Odlišování pravdy od lži přenechává jazyk lidem, kteří jej užívají. Na druhé straně všechno, co někdo chce někomu nějak sdělit, se stává jazykem. Zatímco mluva vzniká a zaniká, jazyk setrvává a stává se pamětí. Jako historik rozpozná na obraze vliv jiného malíře, utajenou či zjevnou citaci či nevědomé převzetí cizího tvůrčího postupu, tak v jazyku nacházíme pojmenování a výrazy, které čas proměnil ve znaky určité doby, myšlení nebo činnosti. I umění je jazyk a dílo promluva, která se chce stát jazykem, zatímco text, jenž je třeba záznamem promluvy, se stává jazykem, i když se jím stát nechce, se všemi následky.
Milan Knížák, ředitel Národní galerie, to možná ví, ale nedbá na to. Aspoň když nemluví o umění, ale o komunistech. Došlo k tomu 19. července v deníku Metro, kde se věnoval symbolu srpu a kladiva, který jistý brněnský radní nechal odstranit z pomníku padlým rudoarmějcům. Sám kdysi, jak píše, tento symbol obohatil symboly dalšími: »Dovolil jsem si totiž do tohoto znaku vkreslit srdíčka, abych tak naznačil, že i za železnou oponou žijí lidé se svými člověčími (?!) osudy.« A byl za to »a ještě za několik dalších důkazů (?!) odsouzen na dva roky.«
Srdíčko, znak lásky k lidem a jejich »člověčím osudům«, doprovází péči o ně od srdíčka Knížákova, Havlova až k hradnímu neónu. Znaky se zabývá věda zvaná sémiotika. Jeden, tentokrát verbální, najdeme i v páně Knížákově článku: »Komunistická strana se roztahuje v parlamentu«. Americký filozof Peirce, který spolu se Saussurem sémiotiku založil, píše o tzv. mluvícím znaku, který »zastupuje objekt v jeho reálné existenci«, aby se pak sám nechal zastupovat znaky dalšími. Výraz »roztahovat se někde« je znakem prostoru, v němž se pro toho, kdo znak předává či nabízí, ocitl někdo, kdo tam nepatří. A nepatří tam, protože na daný prostor má výhradní právo ten, kdo tento výraz pronáší. Tento znak je však znakem výrazu jiného (a zde už vstupujeme do paměti jazyka), který často pronášela ústa Adolfa Hitlera a dalších nacistů, výrazu lebensraum. Lebensraum je prostor, o němž moc rozhodovala (s vědomím, že mimo prostor není život), kdo v něm žít bude a kdo nebude, neboli kdo žít vůbec bude a kdo nebude. Lebensraumem se stávají Čechy a Morava. Zásluhou místopředsedy české vlády, senátorky a moravského radního. Je to lebensraum plný něžných srdíček. Pan Knížák ve svém článku píše: »Stydím se za to, že máme ještě 18 let po sametovém převratu komunistickou stranu, která se veřejně (?!) a nestydatě dere k moci«.
Zač (a za koho) by se měli stydět nejen ti, co se nestydí za to, zač se stydí pan Knížák, ale všichni, to je nabíledni.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |