Rozjímání nad odkazem Mistra Jana Husa
Již delší dobu sleduji, jak je husitské hnutí v některém tisku či projevech považováno za dobu zpátečnickou, která se prý dokonce podepsala na úpadku české kultury. Považuji toto tvrzení za nepravdivé, zpátečnické až reakční. Vychází jakoby z pera landsmanšaftu či pravičáckého výkladu českých dějin. Není to v životě národa poprvé. V letošní dny Cyrila a Metoděje či výroční upálení Mistra Jana Husa reprizovala televizní stanice PRIMA jedinečnou husitskou trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem režiséra Otakara Vávry. V nedávné době jsme jej v cyklu "Paměť národa" jako Výbor národní kultury promítali v kině PONREPO s velkým ohlasem. Jedinečný cyklus patří ke zlatému fondu naší kinematografie a vhodně by reprezentoval naše filmové umění, oproti současné tvorbě, na světových festivalech. Husitská trilogie zachycuje mistrně jednu z největších historických epoch nejen svým zpracováním, ale hlavně svým nedoceněným společenským významem. Režisér Vávra a spolu s ním celý umělecký kolektiv je hmatatelným důkazem o úrovni tehdejší naší kinematografie. Bezchybné herecké obsazení v čele s národním umělcem Zdeňkem Štěpánkem je dokonalým uměleckým kolektivem, jedinečně vedeným režisérem, kameramanem, scénáristou a skladatelem hudby. Vytvořili světové dílo rovnající se velkým filmům režisérů Ejzenštejna či Bondarčuka. Z. Štěpánek, který ztvárnil obě stěžejní postavy Jana Husa a Jana Žižky, je nejvíce exponovaným umělcem, který se zapsal do historie filmu zlatým písmem. Je důstojným pokračovatelem legendárního Eduarda Vojana.
Filmy jsem viděl již po několikáté a vždy ve mně vyvolávají jedinečné pocity hrdosti nad skvělou dobou, která se vedle doby Karla IV. zapsala v našich dějinách písmem nejvýznamnějším. Hluboce mne urazilo označení neznámým pisálkem této doby, která inspirovala vznik naší národní kultury, za úpadek.
Konkrétně husitství přineslo jedno velké bohatství, a sice cyklus chorálů, které jsou svojí melodickou emotivností a silou jedinečným uměleckým tvarem, který se stal inspirující pro vznik naší národní kultury. Myslím tím především tvorbu Bedřicha Smetany, jeho Mou vlast a zvláště dvě závěrečné básně Tábor a Blaník. Jen si vzpomeňte, posluchači, jak mistrně skladatel začal motivicky naznačovat rodící se melodický chorál "Kdož sú boží bojovníci", aby i v závěru nechal zaznít jako jedinečnou hymnu, navíc snoubenou s motivem Vyšehradu. Skutečně mistrovská kompozice. Husitský motiv zazní i v Libušině proroctví na závěr jeho slavnostní opery Libuše. Svědčí to o tom, že Smetana cítil husitství jako jedinečnou dobu, na kterou by měl být každý Čech hrdý. Jak jej inspirovala a invenčně pronásledovala. Jeho dílo dalo vzniknout naší národní kultuře. Nejen on, ale i Leoš Janáček ve Výletech pana Broučka do XV. století a řada dalších. Vynikající je hudba k filmové trilogii, kde zazní i další husitské chorály, před kterými papeženci a křižáci prchali. Později se staly základem i naší masové písně, viz tvorba mladého Radima Drejsla či Václava Dobiáše v reprodukci dnes již neexistujícího Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Husitství nejen významně obohatilo naši kulturu, ale je stálým inspirujícím vzorem pro generace příští. Nejen hudba, ale i literatura, především dějiny jsou bohaté a zachycují husitství jako jedinečný úkaz naší národní cti. Alois Jirásek, František Palacký, Josef Kajetán Tyl přenesli husitskou dobu do svých dramat na české jeviště, dále Vladislav Vančura, až po významné estetiky Zdeňka Nejedlého či Julia Fučíka a další.
Jako občan vzpomínám i na dobu vojenskou, kdy ještě existovala lidová armáda, která měla husitské názvy svých jednotek, vojáci na svých výložkách nosili hrdě husitský symbol - palcát. Velký vojenský vojevůdce, inspirovaný Janem Husem, Jan Žižka byl nejen vynikajícím vojákem a vojevůdcem, ale i taktickým novátorem a vynálezcem zbraní. Palcát, sudlice či kuše, nebo vozová hradba, předzvěst pozdějších tanků, byla jedinečnou taktickou zbraní husitských vojsk. Heslo "Pravda vítězí" na prezidentské vlajce má také původ v husitství, neboť toto hlásal Mistr Jan Hus. Pro tuto pravdu byl upálen. Vyznával ji i T. G. Masaryk a nezlobte se, páni konšelé, po únoru 1948 bylo husitství nejen uznáváno, ale doba socialismu se k němu hrdě hlásila, včetně jeho hrdinů.
Papež Jan Pavel II. se sice omluvil za křivdu spáchanou na Janu Husovi, ale dosud nebyl tento velký Čech rehabilitován, natož kanonizován.
Na závěr mi dovolte ještě jednou se vrátit k jedinečným husitským chorálům, které jsou ozdobou české národní kultury. Měly a stále mají jedinečnou sílu, před kterou se papeženci a křižáci chvěli. Je nejvyšší doba, abychom je opět začali zpívat, neboť nazrála doba, kdy je to víc než potřeba. Nežli se vzbudí Blaničtí rytíři, ale to už by mohlo být pozdě.
Autor: Jindřich Janda
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |