JIŘÍ DAEHNE
Básník Jiří Daehne by se 4. srpna dožil 70 let
Zvoňte!
V přízemí domu my: naši, já, bratr rozený za války.
V podkroví babička, dědeček. I teta, strýc.
Dveře věčně dokořán mohly oddělit podlaží od podlaží,
kdyby to někdo chtěl, kdyby o to stál.
Vlastně se o to věčně někdo snažil: já,
abych viděl lesklý mechanický zvonek.
Klobouček hříbku, oska, na ní půlměsíček,
který se měl vzít do prstů,
na hříbku vypouklý nápis Zvoňte,
za imperativem vykřičník a šipka
ukazující směr chodu hodinových ručiček.
Toužil jsem po zvonění halaslivým zvonkem.
Prahl tím víc, že jsem na něj nedosáhl.
Co bylo proseb Zvedněte mě.
Dávno jsem výš, dál od ochozené země, ale čas.
Kdybych zas mohl do domu, do přízemí,
kdyby ještě byly šedé dveře a halasný zvonek
a kdybych zvonil věčnost, nikdo by neslyšel.
Aspoň ne ten, kdo by přijít měl.
Ti, co by měli, bydlí v ochozené zemi.
Ohniště z Ču-ku-tien
Co z lidských věcí žije nejdéle?
Ohniště z Ču-ku-tien.
Kamenný sekáč z Olduvai.
Obrazy z Altamiry.
Venuše z Věstonic.
Položky toho druhu. Nic víc.
Žádná věc skrývající past:
metálovým kovem ověšené potentátské jméno,
jediná nedotknutelná svatá pravda,
slovo omíláním proměněné v žvást.
Věstonická píšťalka
Ve věstonické osadě lovců mamutů
našli píšťalku ze sobí kosti,
jíž, přes věk, neubylo umu.
O tolik mladší pískálci
už dávno přišli o dar hlasu
a zbyli, jací byli předtím,
němí a zmátlí na rozumu.
Ta píšťalka však,
že vždycky po svém
a jen v své víře pravověrně,
dosavad píská.
Pořád stejně.
Heinrich Schlieman
V Neubukowě, pětiletý
a prohlížející si Ilustrované dějiny světa:
Najdu Tróju.
Kupecký učedník ve Fürstenbergu
večer před jedenáctou zametající krám:
Už citovaný výrok, ten sám.
Kancelářský zřízenec v Amsterdamu
zahánějící chlad noci opakováním šesti jazyků:
Věta pronášena jak ze zvyku.
Člen Prvního grémia petěrsburských kupců
udílející autogramy:
Znova ten citát, už tak známý.
Pilný kopáč na pláni Hisarlik
lopatou a Homérem rozchlipující zem:
Tvrzení smyšlené, když býval dítětem.
Takový čas vést svou.
Tak dlouho držet jeden tón.
V pustině nalézt Ilion.
Jak božím prstem ukázat na vrstvu sedm.
a mimochodem poznamenat:
Tudy šel tehdy v úterý Odysseus.
Bosá Barunka
Lotynce Staňkové dluží čtyřicet krejcarů.
Na vrácení nemá.
Aspoňže třetí den prší,
že ulice zalehly mlaskavé bláto
a zrcátka kaluže.
Může se vymluvit bosáckou pravdou pravd:
Lotynko, nepřijdu,
mám jenom jedny botky, letní,
jsou tuze špatné,
kdybych v nich šla, byla bych bosa.
Obutí dělají po zemi bahnivě kaňhavé šlápoty.
Bosí se musí zdržet kroku a slova?
Bosý nic nemůže?
Obutí znova a znova bahnivě špiní sviní svět.
Ještěže s nimi není běh dějů,
jemuž je k smíchu lesk kůže.
Ještěže lze navždy připoznačit zem
právě jen boso, nahým dotykem.
SRBA IGNJATOVIC
Jako řasy píchají jehličnany
Když prolévají skromné slzy.
Duch se zjevuje ve vůně pryskyřice,
Duch lesa tančí mezi nebozezy.
Mučidlo ještě teplé vedle rozbitého lisu.
Duch se dotýká svým průzračným jsoucnem
Zlomeného nehtu a hrotu hřebíku.
Odfrkuje hroch a z uslintaných úst
Vytahuje kovaný bodák.
Už je přikován, než stačil zaječet,
Lesní běs k základům hladké desky.
Stromoví
Metafyzicky vzato stromoví
Má malý klobouk
A já ho napomínám.
Jako křehký motýl
Šumělo mi nad hlavou.
Když dorazil led
Opět ulehlo
Měkce na zem.
Díky kořání.
Kotel
Kotel vřel nad plamenem.
Křoví se spojilo
Přírodní silou lesa.
Křehká křídla se sklopila.
To hoří les.
Započal snědý tanec
Zavržených provazů a pil.
Právě teď jiskra
Hovoří z rozezpívaného pekla.
Hlaď, poroučím,
Hlaď dno světa,
Dno kotle.
Hlavní je cestovat
Balíky papíru a mastné otisky.
Duše na asfaltu, rozpálená plechem.
Všichni si na všechno brzy zvykli.
Každý den někde něco nechávají.
Koťátka, psíky, láhve a hadry.
Kusy těl podle téhož zákona.
Hlavní je cestovat, nahý či zabalený.
Cestuji, tělo se hýbá.
Živá kniha
Nedávno jsem držel v rukou knihu vlhkou a kluzkou jako želva, která vyplavala z rákosí a bahna, ztěžklou a pihatou jako vejce křepelky. Živou knihu, která klouže z rukou, kejhá a kamsi se valí.
Knihu, kterou můžeš oškubat, vykuchat, upéci a s potěšením sníst. Která ti i život zachrání, ocitneš-li se ve vážném nebezpečí.
Ta kniha je pravá, ostatní ji jen zastupují.
Zátiší s cibulí
Pramen jídla
Nevyschl
Objevila se
Kůrka
Chleba procitnuvšího
Aby kynul
Roste pod prsty
Žahavá šťáva
Nádivky
Žitný koláč
Laškuje s patry
(A zase
Bídné časy
Konzerva
Nůž s vidličkou
Na stráži
Stůl prostřen novinami)
Tvůj chléb
Chceš-li jíst svůj chléb, musíš být s ním. Nemůžeš být vedle. Nesmíš osamět. Chléb neupečeš z představ ani ho nevymyslíš. Tvé dílo není chléb a chléb není tvé dílo.
Oni připravují tvůj chléb, zadělávají ho v dížích z tvého jílovce a ze svých pilin, oni na něj vydělávají, ty ho jenom sníš. (Na kolik nás přijdeš, oni ti to řeknou popravdě.)
Pečou ho na tvém žáru, avšak roste z kvásku jejich výřečnosti. Dokud ho nevyjmou ze své pece, tvůj chléb neexistuje. Rozkoušeš ho vlastními zuby - protože ty ti nechali. Hlavně že jsi sytý a že nikdo z tvých blízkých nehladoví.
Dávají ti tvůj chléb, a proto nehryzej a nedrob, neškubej sebou a nepředváděj se. Skloň hlavu, uctívej a líbej ruku, která tě sytí chlebem.
Kámen
Pravý kámen v nepravých rukou. Jak nevhodně, jak vulgárně používán. Vody to umí mnohem lépe, neboť netrpí předsudky a jejich svědomí je ponorné.
Strany, na poušti
Věčné setkávání Stejného se Stejným
Kdo tady umřel
znovu se nenarodí.
(Jedině vítr, po staletí,
navléká zrna na nit.)
Chladný je přísvit očí
osiřelých ptáků.
Pustý a nehybný
obzor se zčernalým přívěskem.
Orel bdí v dálkách,
na špici citadely.
Jen tu a tam sklouzne
níž, po ostří meče.
Jedině v poušti ještě
panuje pradávný řád
stran, osa souměrnosti.
Z písku jsou města co byla,
z písku města co budou.
V Babylonu
Dělali jsme co bylo třeba.
Dávali pozor aby dna nehrozila.
Kovům jsme přidávali med,
Kyselinám koření, jídlům chuť masa.
Zákony stavby vyžadují
Věci zahalené do průhledných helmic.
Okap krytý až do nebe.
Věže co roztrhnou tmu a déšť.
To vše nadarmo neboť neustále
Mění se svět tam venku.
Rostliny hnijí, ryby lekají.
Zmar padá na naše domy.
Vyslali jsme posly na kraj světa.
Na samý začátek všeho.
Vraceli se začarovaní,
Hovořili jiným jazykem.
V Babylonu už ani bratr
Bratru nerozumí.
Skrytá tajenka
Kdo jednou olízl zem jazykem
Či vytušil dobrodiní plodu
Ví co zůstane v paměti
Když se rozpadne pecka.
Oblé zrno, azyl klíčku
Klidně si hoví za pecí.
Já mažu barvu za barvou,
Lehounce, dlouze zapomínám vůně.
Rozpadne se vše čeho se dotknu.
Usychá květ bez lesklého pylu.
Jsme tady znovu.
Kdo koho teď tvoří?
Všemu co odchází
Tvá sláva pomine.
Proč se zelená listí
Podél modravých srbských cest?
Nejmilovanější i nicotní zmírají
Pod vysoko zavěšenými světly.
Umírá prvotní nápěv,
Stíny obestřou zrak.
Soumrak je příliš malý
Pro toho kdo tě miloval.
Málo je černé příze
Málo je temné noci
Pro vše co odchází.
Tvá sláva pomine.
Poslední kruh
Čtu z dlaní:
dlouhatánský věk.
Lidé se loučí,
klidně a věcně.
Na náměstích se rozhlašuje
Vítěz i poražený.
Archimede, odejdi ze Syrakus!
Buď aspoň jednou moudrý.
Písek se sype a voják přichází.
Čepelí nakreslí
Tvůj poslední kruh.
Přeložili MARCELA KOUTSKÁ a KAREL SÝS
Básně z knihy Slova na jazyku
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |