aneb
Godot přece jen přišel
Do Obrysu-Kmene píšu rád a psal bych nadále, i kdyby mě zvali (jakože nezvou) jinam a nabízeli (jakože nenabízejí) hory doly. Do této "inzertní přílohy", která má jen čtyři strany, takže se sluší neokolkovat a chodit přímo k jádru věci, píšu rád už proto, že redakce mi nikdy ani nenaznačila, že ten či onen můj názor nebo kritický soud jí není (jakože jistě občas není) po chuti, natož aby mi co škrtla... Na OK se mi však líbí i jistota, co kde najít. Kritiky na knihy, to je strana 2. A přece bych byl rád, kdyby se mé odstavce o nové knize Pavla Jansy (ročník 1942) ĎÁBELSKÉ PUZZLE (Šulc-Švarc Praha 2007) prodraly na první stranu. Mám za to, že ta kniha je další pádný důkaz o tom, o čem dosud nikdo nenapsal a obecně se zatím neví: že je tu autor mimořádné tvůrčí potence a úrovně a že v jeho příbězích už máme, po čem se volá a na co se mnoho už let čeká jak na Godota: pravdivé, poutavé, vypravěčsky suverénní a k přemýšlení strhující romány, v nichž jsou Morava a Čechy (i leccos za hranicemi) z polistopadových let jako na dlani. Jansu čteme, pokud jsme se už k němu dostali, a budou ho číst naši potomci tak, jako se s náramným potěšením čtou románové "zprávy" Milana Kundery o letech padesátých až osmdesátých, jako se čtou Pole orná a válečná, Švejk a Večery na slamníku co vždy znovu objevný obraz první světové války anebo Grahama Greena Náš člověk v Havaně jako rozmarný a přitom zcela spolehlivý zdroj poznání předrevoluční batistovské Kuby i zájmu tajných služeb o tu zemi.
Pavel Jansa, podle katalogu olomoucké vědecké knihovny autor 33 knih (a spoluautor dalších), za svého působení na lékařských fakultách v Brně a v Olomouci publikoval v letech 1970-1990 knižně dvanáct samostatných prací z medicíny, takže když roku 1991 vyšla v Magnetpressu jeho knížka Začalo to Belmondem, mohlo se zdát, že je to malý odskok univerzitního profesora na beletristickou zahrádku, tak jako jiní profesoři medicíny se ve svém volném čase utíkávají od nemocí a smrtí například k muzicírování. Jenže šest let po tom Belmondovi se roku 1997 s příběhy Pavla Jansy doslova roztrhl pytel: během dvanácti let šestnáct knih! Po tři nejúrodnější roky 1997-1999 se to mohlo jevit jako až nadprodukce zábavného čtiva z prostředí, které čtenáře zaručeně přitáhne. Co víc se ostatně dalo čekat za tituly Hříchy českých doktorů, Pokušení českých doktorů, Gaudeamus, Doktoři nejsou andělé?
Ale už mezi osmi knihami z těch tří let byly i takové, jejichž názvy signalizovaly přece jen cosi víc: Ráj není pro mrtvé, Podraz. Už tam, avšak i v těch různých Hříších a Pokušeních nebo v románě Gaudeamus jsou stránky, které baví a zároveň zabírají hlouběji, takže kritika a teorie, která dnes panuje a panovačně prohlašuje rozpad literatury na konzumní čtivo pro masy a na Díla pro elitu za přirozený stav, s nímž se prý nedá hnout, může jen zírat: tak jako ve Švejkovi anebo v Rozmarném létě, tak jako ve Směšných láskách nebo Ostře sledovaných vlacích anebo v detektivkách americké tvrdé školy i Erbenových exnerovkách si najdou své čtenáři povrchní i pozorní a nároční, tak i Jansa, jímž se rozrůstá krásná řada českých lékařů významně se podílejících na české próze (Durych, Langer, Vančura, Trýb, Stýblová), zaujme ty i ony: má jedinečný dar psát podobojí: pro konzumenty zábavy i pro čtenáře, sovy pálené, oceňující autora, který pronikavě vidí do lidí nejrozmanitějších i jejich skutků a do doby v jejích příznačných událostech i tajemstvích; a dovede to vše i poutavě podat.
Dlužno říci, že pro průnik pod povrch povah a dějů v absurdní době, která hlásá pravdu a lásku a jejíž nástup spustila a zajistila hystericky medializovaná lež o smrti studenta při brutálním potlačení ohlášené pokojné demonstrace, pro vystižení ducha patologické doby, která svou bezohlednost a cynismus marně zastírá dobročinnými paraplaty, má Pavel Jansa výjimečnou, ideální a optimální kvalifikaci: víc než polovina jeho lékařských knižních studií a příruček pro mediky má přímo v názvu slovo patologie. Mnohaletá odborná zkušenost s patologií (lidského těla) vyzbrojila Jansův zrak i pro pohled na patologii doby; když k tomu přistoupila lust zu fabulieren und erzählen, radost z fabulování i vyprávění, která časem vyzrála v podmanivé vypravěčské umění, máme tu slovesnou událost prvního řádu.
Přiznám se, že o knihách a existenci Pavla Jansy jsem až do loňska neměl potuchy. Jméno autora mi nic neříkalo, lesklé barevné desky jeho knih při zběžném pohledu na knihkupecké pulty neslibovaly víc než čtivo pro zábavné ukrácení volné chvíle. Nevím, jestli nakladatelé posílali Jansovy knihy do redakcí jako recenzní výtisky, a pokud ano (mnoho nakladatelů to nedělá), zda recenzenti v denním tisku a v časopisech referujících občas o některých novinkách do nich aspoň letmo nahlédli (na knihy autora, který ještě "nemá jméno" ani není recenzentův nebo šéfredaktorův kamarád, ani na ně neupozorňuje nákladná reklama, není přece času). Ale pokud přece jen je vzali do ruky, jistě dali na první dojem, a když nenašli známky apartní exhibující postmoderny domýšlivých pubertálních suverénů ani konjunkturální naříkání nad tím, jak čtyřicet let jsme trpěli, řekli si, že nejde o nic, o čem stojí za to psát. Stalo-li se tu a tam, že kdo z pánů a dam okupujících dnes kulturní rubriky se přece jen do některé Jansovy knihy začetl, jistěže se vyděsil: tenhle autor umí psát, ale je tak drzý, že nevyje s vlky, ba právě naopak. Co s ním? Co jiného než o něm mlčet! Mlčení je nadmíru účinná ubíjející kritika. Hltači stránek pádící k závěru, jak to dopadne, smyslu příběhů si nevšimnou. A přemýšlivější čtenáři, kteří nejsou ostatně pro moc vládnoucí velkými médii vůbec žádoucí, neboť by jí mohli být nebezpeční, ti si tyto knihy v záplavě braku sotva objeví. Důmyslný tah vydavatelů umožnit dobré literatuře existenci jejím podstrčením na pulty plné konzumního čtiva (a tak zajistit prodej pokrývající výrobní náklady, skromný zisk a ještě skromnější autorský honorář), zasluhuje si ovšem obdiv, vyžaduje však doplnění o propagační tah někdy účinnější než barnumská reklama: o šíření fámy, jaká jde od úst k ústům.
Ta ke mně žel předlouho nedolehla, a tak jsem se nestačil divit, když jsem až s několikaletým zpožděním dostal dvě Jansovy knihy ze švu století. Tohle jsou příběhy, říkal jsem si, o jakých jsem snil: bravurně vyprávějící o lidech v převratné době tak, že v nich nalézám svou vlastní zkušenost s nimi i s bezmocí proti triumfálnímu tažení bezohledné moci, která vydává nejodpornější podřízení trhu, nemilosrdně likvidujícího vše, co mu stojí v cestě, za pravou a kýženou svobodu, a za pomoci lokajů devótně sloužících každému panstvu, zejména tomu, které jimi pohrdá, ucpává (sladkými dudlíky, totiž relativně levnými banány a sentimentálními seriály) ústa, která by se mohla časem nepříjemně ptát. Než jsem přečetl dalších čtrnáct knih Jansovy prózy (na některé se v knihovně čeká, a brzy se musí odevzdat, čtou se), to abych se ujistil, že si o umění Jansovu nic nenamlouvám, je už tu Jansova sedmnáctá, zmíněné Ďábelské puzzle.
V této své sedmnácté Jansa rozehrál všecky přednosti své prózy. Je to zase vysoká hra: napínavá kriminálka s řadou překvapivých dějových zvratů a proměn identity aktérů, jaká se čte na jeden zátah, a přece pod tím a v tom daleko víc, to, čemu se říká velký román společenský, román doby. Že je tam až příliš klamu, podvodů, podrazů, předstírání, chamtivosti a násilí až po fyzické likvidování konkurentů, nepřátel, nositelů potenciálního nebezpečí, těch, co vědí? To není chyba románového příběhu spletitého do neprůhledna, to vše včetně neprůhledné spletitosti dnes je a v množném čísle. Ďábelské puzzle hrají vlastně všichni: jistě především muž, jemuž se přezdívá Ďábel a hraje si na Mefista, ale vlastně i staromódní profesor, který zdánlivě ničemu už nerozumí, ale spisuje pronikavé Záhadné smrti slavných (mj. i o smrti Dubčekově) a Necenzurovaný dějepis; puzzle výslovně skládá vypravěč, jedna z postav v ďábelsky promyšlené skládačce autorově, která začíná jako příslib důchodcovské idyly na venkově a rychle se ocitá v přímém sousedství brutálního světa, kde jde doslova o život.
Čím vším ční Ďábelské puzzle nad pouze zábavné čtivo?
Především postavami. Nejsou to loutky ani karikatury. Nejen titulní ďábel, agent vyklouz Richard Engel, ale i třeba rozmazlené mládě a přitom čilouš Roman Racek nebo třeba povahově opačné sestry Anita a Evita a jejich otec, profesor v důchodu Kohout atd., až po zámořské mafiány (ani ty si sem nemusel autor vyfantazírovat) a agenta z Narcotic Bureau, ti všichni mají díky Jansovu daru vidět do lidí svou lidskou složitost a nejednoznačnost.
Do velké Literatury, ačkoli se tváří jako pouhé čtivo, patří Ďábelské puzzle za druhé proto, že je to hutná románová syntéza všeho, co žijeme, o čem čteme a slyšíme a čeho se domýšlíme; téměř na každé stránce se mihne stopa nějaké reálie, která je sama o sobě bezvýznamná (ministryně bulvárem přistižená na nudapláži, doživotní Zlatý slavík, pějící v autorádiu, že ukáže ti cestu rájem, také přepadení a únos vozu za bílého dne na rušné ulici), ale ve skládačce působí jako součinitel hodnověrnosti, která pak neústí v lineární rozuzlení, ale v pochybnost, zda Nebylo to úplně jinak a v tázání Co když...? Příběhu předchází jako motto a na předposlední stránce se znovu objeví jako resumé latinský aforismus, podle něhož tajemství lze zveřejnit, pravda však zůstane skryta. Ďábelský je ovšem epilog Ďábelského puzzle: s parodickou nonšalancí nabízí jako možnost i totální happyend.
A jsme u třetí jistoty o estetické příslušnosti Jansova románu: ta se skládá v uhrančivý a přitom znepokojivý celek díky ironickému nadhledu a tónu vyprávění, integrujícímu přesně odposlouchané výroky tu líných lemplů ošetřovatelů z blázince, tu bídně placeného odborného asistenta lékařské fakulty, tu mafiánů, jindy zas agentů tajných služeb nebo našich amerických krajanů, a ještě jindy řeči jak prostinké, a přece mazané venkovské husičky, tak naivní, a přece prohnané medičky. Kde se tomuto umění románu Jansa asi učil? I kdyby vyprávění nebylo hustě protkáno odkazy k dějinám a narážkami na klasickou i moderní velkou literaturu i citáty a parafrázemi z ní, vždy přesně k věci, vyčetli bychom zkušenost s ní už ze stavby vět, odstavců, kapitol, celku. A i kdyby Jansa nepřipomněl ze Zlatého jablka věčné touhy lodivodku, autovodku, autokoňak a kdyby pěkný exemplář zlaté mládeže tam přímo nejmenoval autora, nedalo by se pochybovat, že Jansovi nejvlastnějším Mistrem byl a je Milan Kundera, kdekým u nás i jinde přičinlivě imitovaný, který asi až v Jansovi, vždy svém a píšícím z vlastní osobní zkušenosti, má svého pravého a dosud dobře utajeného pokračovatele. Tím je Jansa i v tom, že jeho román působí místy jako až sarkasticky kritický, ale přitom není v nejmenším tendenční: nechává na čtenáři, aby, chce-li, soudil sám; sám plyne lehce i tam, kde zaznamenává skutky z hlediska mravů i zákonů na hranici, ba i za ní, a nemoralizuje. A díky vědoucímu humoru neskličuje.
Čtvrtý konečně důvod, proč mám Jansu za autora velké literatury, je jeho tvůrčí úsilí zjevné až ve výsledku, jímž je text, který umí si čtenáře získat i udržet. Příběh z prvotiny Začalo to Belmondem Jansa celý přepsal dokonce dvakrát. Před rokem 2000 chrlil jeden příběh za druhým. Od románu Nejlepším se neodpouští přichází s jejich přesnějšími, přesvědčivějšími verzemi; co bylo předtím, má za svá léta učednická. Tak z románu Gaudeamus (1999) povstalo brilantní Účtování (2006), z doktorských historek objemná románová sága Mizerové (2004) a na ni svým prologem navazuje román Ďábelské puzzle. Tak nepracuje žádný pachatel čtiva. Tak se rodí z čtiva Literatura.
Mám za to, že Pavel Jansa nejen skvostně píše, ale i dává příklad.
Autor: Milan Blahyka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)