Bibliografie ve službách propagandy, tak by se dala chápat informace na zadní straně záložky knížky Jana Wolkerse (1925) RŮŽE Z MASA (Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 130, přeložila Olga Krijtová). Dočteme se tam: Český překlad měl vyjít už na konci 60. let, ale Wolkersovo dílo bylo komunistickými schvalovači ideové nezávadnosti označeno jako pornografické. Připomeňme si: Povídky Osmá morová rána a Vosy spolu s kritickým medailónkem Zúžený okruh vyšly ve třetím čísle Světové literatury. Psal se rok 1967. Pravda, pak dlouho nic a až v roce 1997 výbor z povídek Model. Takových let po Listopadu a rozsáhlé dílo tohoto nizozemského prozaika zůstává českému čtenáři prakticky neznámé! Kvůli pornografii to asi nebude... Horší než pornografie totiž může být jenom neřestně zištná akumulace kapitálu. A ocitá-li se na pořadu dne výhradně zisk, může být českým vydavatelům nějaký Wolkers ukradený.
Ale podívejme se na českou literaturu prizmatem šedesátých let; co z jejích výdobytků mohlo tenkrát koketovat s pornografií. V roce 1963 vychází Škvoreckému Legenda Emöke a laskavý čtenář si jistě vzpomene na finální větu sexuálního přeborníka z řad učitelstva: A pak jsem jí to udělal... Věta je výzvou k blahému očekávání, neboť ve vzduchu visí dráždidlo Kunderových Směšných lásek, kde to Apostolek udělá Janičce (Já, truchlivý bůh) a Eduard to udělá ředitelce školy (Eduard a bůh). A nejpikantněji to udělá Ludvík Jahn Heleně v Žertu, když ještě musí přidat pár facek, aby Helena pochopila, že s ní neobcuje z lásky, že se mstí. Jak trefně poznamenal kritik Jiří Hájek - v Žertu se odvíjí pomsta na socialismu vyvlastněním manželek svých bližních. Proti takto vypjaté prezentaci sexu (porno?) je odvarem Kliment, Trefulka, Hrabal či Procházka s Kohoutem a Šafránkem dohromady, abychom zůstali v mantinelech šedesátých let.
Taková prezentace sexu nemá ve světové literatuře obdoby, s tou nelze poměřovat Wolkersovu prózu Růže z masa. Ve Wolkersově případě je sex předmětem rozhovoru, svěřování se dvou okoralých duší a nevede k pochopení minimalizovaného textu románu. Klíč k exegezi musíme hledat jinde; třeba v Solženicynově novele Jeden den Ivana Děnisoviče (rusky 1962, česky 1963), stejně jako Růže z masa v originále. Zatímco Solženicyn předvádí martyrium vnější nesvobody káznice, Wolkers si vystačí s pocity uvnitř. Jde taktéž o žalář, o žalář nejtemnější, abychom užili názvu jednoho Olbrachtova románu. Stigma tragické smrti dcerušky vede k Danielovu rozchodu se Soňou, k izolaci, pocitu ohrožení a vidiny konce. Prožitek jednoho dne je odstartován návštěvou hřbitova, setkáním se zřízenci pohřební služby, hovory o smrti u holiče, údělem stařeny, smrtí vodní slípky, zdecimováním šiku labutí. Ani setkání s rodiči nevyznívá optimisticky. A zbytek dne s následnou nocí stráví Daniel ve svém bytě se zdravotní sestrou Emmy, která násobí jeho problémy svými.
Vnější svět reálného kapitalismu se Danielovi připomíná takto: Když otevře schránku, vypadne mu k nohám hromádka papírů. - Ta zatracená reklama, zamumlá. Ojedinělá důležitá zpráva se pokaždé utopí v záplavě lží a klamu. Měl bych dát schránku po každém doručení pošty vydezinfikovat.
Reklamu stíhá černá kronika se zpravodajstvím katastrofických scénářů: Řidič pohřebního vozu přišel o život při převozu babičky. Porodní asistentka topila novorozeňata - Buenos Aires (AFP). Středoškolák přiznává vraždu lyžařky - Reno, USA (AFP).
Zobrazená realita, která byla pro některé exponenty Pražského jara jenom těžko uvěřitelná a šokující, neboť v duchu koketovali se změnou režimu, se v současnosti stala skutkem. Proč tedy vydávat Wolkerse? Proč tenkrát a proč dnes?
Tváří v tvář celistvosti textu musí recenzent prohlásit aspoň toto: Volba některých motivů působí odpudivě, až nechutně. A to je pravda. Nic víc...
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)