Na počátku osmnáctého století Antoine Galland z arabštiny do francouzštiny volně přeložil Tisíc a jednu noc. Ta se pak z Francie vydala na pouť Evropou. Pouť to byla vítězná určitě díky exotičnosti prostředí, v němž se příběhy odehrávají, roli sice možná nepostřehnutelnou, o to však významnější mohla sehrát i skutečnost, že na textu má účast několik koncepcí času, v nichž bezpochyby přetrvává zájem arabského světa o astronomii, která se snahou o vymezení toho, co je čas, vždy úzce souvisela. Manželčina nevěra, jak známo, přiměje perského vládce ztrestat nejen ji, ale znova a znova trestat ženy jako takové: noc co noc si jednu bere do svého lože, aby ji na úsvitu nechal popravit. Přítrž tomuto jeho počínání učiní dcera jednoho z jeho vezírů, když místo milování začne vládci vyprávět příběhy. Díky nim a díky tomu, že závěr každého z nich odloží na počátek následující noci, si zachrání život a stane se vládcovou ženou. V celé světové literatuře by se stěží našel důrazněji akcentovaný význam vyprávění a jeho místo v čase. Příběh »rámcový« nepostřehnutelně doprovází příběhy jednotlivé svým narativním oprávněním, čas uplývajících vteřin a hodin je den co den přemožen časem narativním: příběhy, která Šeherezáda vládci vypráví, spočívají v jeho kauzalitě jako v narativní kolébce (přicházejí tu na svět) a zároveň narativní rakvi (vypravěčce a s ní i jejím příběhům hrozí neustále zánik). Okamžik vkládaný mezi realitu vytvářenou minulostí a možnosti nabízené budoucností je podmínkou existence jakéhokoliv vyprávění. Každodenní odmlka není úskokem Šeherezády, ale úskokem pravého hrdiny textu, jímž je Vyprávění. Příběhy určené sluchu vládce (a coby text čtenáři), vyprávěné a vyslechnuté, zakládají příběh nikým nevyprávěný a nikým nevyslechnutý, postřehnutelný coby okamžik a v okamžiku, kdy se čas narativní oddělí od času okolního, aby první skončil a druhý svými vteřinami a hodinami pokračoval. Vládce přestane díky němu být jak Šeherezádiny hypotetickým katem, tak mužem a Šeherezáda jak jeho hypotetickou obětí, tak jeho ženou. Stane se vládcovou ženou skutečnou a vládce jejím skutečným mužem. Okamžik, proti němuž není odvolání, přikáže narativnímu času zemřít místo Šeherezády. Čas coby možnost nabízená možnostem vyprávění se jednou provždy mění v možnosti zjistit, jak a kdy se tyto možnosti staly skutečnostmi: text je předán čtenáři. Zatímco obvykle čtenář odkládá rozečtenou knihu, vyprávění je zde knihou odkládající svého rozečteného čtenáře. Přičemž mu dává na vědomí, že vyprávění je sice i informace, že však nemusí informovat o tom, o čem vypráví.
+++
Ve všech koncepcí času hraje důležitou roli právě okamžik. Platón měl čas za »pohyblivý obraz věčnosti« a dělil jej na »bylo« a »bude«, přičemž pouze »právě teď«, přítomný okamžik, podle něj dokáže čas a věčnost spojit. Aristoteles se domníval, že »kdyby nebyl okamžik, nebyl by ani čas, a kdyby nebyl čas, nebyl by ani okamžik«, Hegel měl zato, že díky okamžiku »čas je bytí, které je, pokud není, a není, pokud je« a Sartre má přítomnost za prchavý okamžik mezi minulostí a budoucností. Minulost je uložena v paměti a paměť nám ji předává v podobě vzpomínky. Společně sdílený může být okamžik, ne však už vzpomínka na něj, je možné sdílet to, nač se vzpomíná, ne však vzpomínku. Marcel Proust čas postoupený paměti má za »čas ztracený«, který v »čas znovunalezený« dokáže proměnit okamžik smyslového vjemu. Čas znovunalezený je časem vyprávění a číst knihu nebo naslouchat vyprávění je pobytem v tomto čase. V něm a pouze v něm dochází k záměně rolí: posluchač se stává vypravěčem a čtenář autorem toho, co čte: čtení je konfrontací textu napsaného a čteného s textem nenapsaným a nečteným, který si při čtení čtenář sám vytváří. Nedokáže-li si jej vytvářet, knihu odloží. Autor a čtenář a vypravěč a posluchač směřují z opačných stran k jednomu a témuž místu. Je to místo, kde se jejich zkušenosti mohou sdílet i odmítat.
Svět sice o překot produkuje »příběhy«, ale jen proto, aby je vzápětí změnil v informace o tom, co stalo, ale také nestalo, co však existovalo pouze po dobu, po kterou bylo sdělováno, aby se sdělením existovat přestalo. Prostor, kde se mohla sejít zkušenost uložená v textu se zkušeností čtenáře, byl zrušen. Zkušenost neobsahuje »vyprávění«, zkušenost pak nehledá ani konzument. Ten příběhy konzumuje: konzumovat znamená likvidovat. Likvidované »příběhy«, informace hynoucí při informování, nedokáží vytvořit svou vlastní historii, jakou vytvářely příběhy, když zakládaly to, co byla literatura. Informace touží po informaci další, jejich sled nechce být ukončen, nedokáže však vytvořit svůj konečný narativní čas. Informace chce být zapomenuta, aby následující mohla být akceptována, příběhy trvají vedle sebe. »Muž, který zemřel ve čtyřiapadesáti letech«, cituje Walter Benjamin čísi výrok ve své stati Vypravěč, věnované Leskovovi, »je v každém okamžiku svého života mužem, který zemřel ve čtyřiapadesáti letech.« Toto tvrzení je přijatelné pouze v případě, že dotyčný muž je hrdina či postava vyprávění nebo románu. Pouze příběh má svůj konec uložen už ve svém začátku a v každé větě, která jej vypráví, pouze paměť, z níž se stalo vyprávění či text ví, co je třeba vědět, a co se čtenář má dozvědět, pouze příběh vládne všemi okamžiky narativního času
+++
Výrazy »sdílet« a »sdělovat« mají společný kořen: ve shodě s ním by sdělovací prostředky měly to, co sdělují, sdílet jak s těmi, jichž se sdělení týká, tak s těmi, jimž je určeno. Ničeho takového se ale nedopouštějí, pouze informují (in - formovat: formovat vědomí). Ve starověkém Římě byla na veřejných prostranstvích vyvěšována »acta diurna«, denní zprávy, vůbec první noviny si však vyžádala na počátku XVIII. století průmyslová revoluce v Anglii: trh se neobejde bez informací. »Niterné tužby člověka nemají svou neodčinitelně soukromou povahu od přírody. Ve své nynější podobě se zrodily zároveň s tím, jak ubývalo možností zmocnit se skutečnosti vlastní zkušeností. Výrazem zakrňování zkušeností jsou noviny. Kdyby se tisk staral o to, aby informace, které přináší, si čtenář osvojoval jako svou vlastní zkušenost, míjel by se svým cílem. Záměr tisku je zcela opačný a snadno dosažitelný. Spočívá v záměrném oddělování informace od čtenářovy zkušenosti. (...) Na tom, jak informace vystřídala zprávu a sama byla nahrazena senzací, lze velice dobře sledovat zakrňování lidské zkušenosti. Veškeré podoby tisku jasně vynikají na pozadí, jakým je vyprávění. (...) Při vyprávění děj vniká do života vypravěče a posluchačům je pak událost předložena jako zkušenost, na níž dotek vypravěče ulpěl jako otisk hrnčířovy ruky na hladké misce,« píše Benjamin ve stati O některých motivech u Baudelaira. Teoretik a kritik médií Mc Luhan nám dosvědčuje, že od třicátých let, kdy svou stať psal Benjamin, do let šedesátých, kdy své knihy vydával on, vývoj pokračoval týmž směrem. Na otázku, proč v novinách hledáme především to, čeho jsme byli sami svědky, si sám odpovídá tvrzením, že tisk nám pouze potvrzuje dojem či názor, který jsme si už opatřili jinde. Mohli bychom se domnívat, že v nich marně hledáme onu konfrontaci zkušeností, kterou nám nabízí literatura. Noviny však nezakládají žádnou zkušenost. »Jediným principem vytváření obrazu skutečnosti,« pokračuje Mc Luhan, »je pro ně datum. Kdyby týden staré noviny nesly včerejší datum, byly by to noviny včerejší. Čteme týden staré noviny a neuvědomíme si to.« Sdělovací prostředky nezakládají paměť, nevyprávějí, dosazují pouze aktuální postavy a události do Postav a Událostí jednou provždy daných, zatímco vyprávění naopak Postavy a Události vyhání z textu i z paměti a přivádí do nich postavy a události konkrétní s jejich zkušenostmi. Úkol vyprávět svět byl už před několika sty lety svěřen románu.
+++
Tzv. krize románu, přímého dědice každého vyprávění, není krizí tohoto žánru, ale krizí vztahu mezi světem a možnostmi jeho zobrazení, a ta je na románu nejznatelnější. Vyprávět svět tak, jak jej vyprávěli Balzac nebo Zola, znamená v podstatě vyprávět to, co by vyprávěli oni. Jejich a ne naši dobu. Způsob vyprávění formuje do své historicky proměnlivé podoby to, co je vyprávěno. Thomas Mann už před lety řekl, že »v oblasti románu přichází v úvahu už jen to, co žádný román není.« Jako vznik novin souvisí se vznikem trhu, tak román, »moderní buržoazní epopej«, jak jej nazval Hegel, díky trhu a jím vyvolané proměně všeho ve zboží, přichází o možnost v této epopeji pokračovat. Po pokusech avantgard najít ztracený soulad mezi podobou románu a podobou společnosti se román vzdal sebe sama a stal se citací toho, co mu předcházelo. Současná tzv. tržní společnost, neboli společnost zbožím ovládaná, už jen co nejpřesvědčivěji usiluje o realizaci Marxova postřehu, že »soukromé vlastnictví nás učinilo do té míry tupými a jednostrannými, že za svou považujeme jen tu věc, kterou máme: informaci vlastníme (a často jen proto, abychom ji prodali), vyprávění můžeme pouze sdílet a ukládat ne do pokladny, ale do paměti.
Tzv. historická paměť (občas označování i jako paměť národní) není, jak by se zdálo, uchovatelkou osobních zkušeností, ale informací o tom, kterou z těchto osobních zkušeností je možno do »historické paměti« zařadit a kterou je třeba naopak odmítnout. Moc s její pomocí dává všem na vědomí, že zastupuje všechny, ať si to přejí nebo nepřejí, především vůči moci předcházející. Tu je třeba odmítnout, aby současná mohla být náležitě akceptována. Připomíná dětskou stavebnici, uchovávanou snad ještě v paměti těch, co už dětmi dávno nejsou. Skládala se z určitého počtu dřevěných kostek, z nichž každá na každé ze svých stran nesla část jednoho z výjevů, kterých bylo tolik, kolik měla každá kostka stran. Tento výjev se pak, byly-li kostky k sobě správně přiloženy, objevil na ploše, kterou vytvořily. Zde však podobnost mezi »historickou pamětí« a dětskou stavebnicí rázem a neodvolatelně končí: zatímco šikovné dítě se mohlo radovat z několika výjevů, kostky »historické paměti« obstarají vždy a pokaždé výjev jeden a týž, jakkoliv si každá ze stran kostky i nadále uchovává svou část výjevu »svého«. Pokoušet se o nový výjev, nebo přijmout jediný jako jediný možný, vyjde nastejno. »Svoboda« je uložena ve hře, moc v každé kostce. Svoboda hry je tu od toho, aby vedla k nesvobodě výsledku. Výjevy nabízené stavebnicí se rázem promění v informaci, který z nich není jen správný, ale také jediný možný. Ostatní je třeba odmítnout: minulost by se na ploše z kostek mohla stát nemilou přítomností. Tisk nás, píše Benjamin v článku Umění vyprávět z roku 1933, »ráno co ráno informuje o novinkách na naší planetě a přitom jsme chudí na příběhy. V čem to je? V tom, že k nám nedorazí žádná událost, není-li předem nasáklá vysvětleními. Jinak řečeno nic z toho, co se děje, nejde ve prospěch vyprávění, ale naopak skoro všechno ve prospěch informace.« Moc ví, že pouze příběh obsahuje »pravdu« zkušenosti a hledá pro svou »historickou paměť« vypravěče. Chová se jako Šeherezáda, kdyby informacemi svých předchozích milenců chtěla vládce přesvědčit, že je pro něho jedinou možnou ženou. Mocenské narativní impotenci naštěstí hrozí, že se posléze sama stane informací o tom, čím nedokáže být. Pak by šlo o příběh, ale o příběh jejího vlastního zániku. Hra se zaručeným výsledkem by přestala být hrou.
+++
»Klee namaloval obraz, který se jmenuje Angelus novus. Je na něm anděl, který jako by se vzdaloval od něčeho, od čeho nedokáže odtrhnout zrak. Oči má dokořán, ústa otevřená a křídla rozepjatá. Tak nějak by měl vypadat anděl historie. Tam, kde se před námi odvíjí řetěz událostí, on má na očích všeobecnou katastrofu, která vrší trosky na trosky a vrhá mu je pod nohy. Rád by zůstal, probouzel mrtvé a dával do pořádku, co bylo zničeno, z ráje se však žene vichřice, opírá se mu do křídel a je tak mocná, že už je nedokáže složit. Tato bouře ho nezadržitelně zahání do budoucnosti, k níž se obrací zády, zatímco hora trosek před ním se zvedá k obloze. Tato bouře je to, čemu se říká pokrok.«
Kleeův obrázek si Benjamin koupil v mládí v jedné mnichovské galerii a v životě se už od něj neodloučil. XIV. kapitolka jeho Dějinně filozofických tezí, které dopsal krátce před svou sebevraždou na francouzsko-španělské hranici při útěku z okupované Francie v roce 1940, patří k vůbec nejproslulejším z celého jeho rozsáhlého díla. Téma pokroku, jeho podoby a jeho role v historii a v teoriích historie vešlo do Benjaminových textů už na počátku dvacátých let. Jeho Dějinně filozofickým tezím se věnovala řada historiků a filozofů, od Adorna až po Michela Löwyho, který jim nedávno zasvětil knihu Ohlašovač požáru. Shodně se svými předchůdci nachází nepopiratelné zdroje Benjaminova pojetí historie v marxismu a židovské teologii. Oba tyto prvky spojuje to, co Charles Baudelaire, jehož byl Benjamin mimořádným znalcem, označoval ve svých básních jako correspondances. »Vichr zvaný pokrok« neodnáší anděla do ráje, ale naopak jej od něj vzdaluje. Benjaminovo pojetí dějin je protikladné osvícenecké a pozitivistické důvěře v pokrok chápaný jako trvalé a samozřejmé zlepšování materiálních i mravních podmínek života, přesahuje v tomto ohledu skepticismus Rousseaův a není daleko odporu Nietzscheovu. Už v roce 1924 v eseji Metafyzika mládí píše: »Existuje pojetí historie, které v důvěře v nekonečnost času rozeznává pouze rytmus a rychlost lidí a epoch, jak se tu rychleji, tu pomaleji řítí po kolejích pokroku. Tomuto pojetí odpovídá nedůslednost, nepřesnost a absence rigorózního postoje v nárocích, jaké pak klade na přítomnost. Naše úvahy se naopak odkazují ke stavu, v němž historie jakoby koncentrována spočívá v ohnisku, na nějž od nepaměti činí narážky utopie myslitelů. Prvky finálního stavu nejsou beztvaré a nezřetelné tendence pokroku, ale naopak díla, výtvory a myšlenky v nejvyšší míře ohrožované, neblaze proslulé a vysmívané, uložené hluboko v klínu každé přítomnosti.« Důvěra v nevyhnutelnost pokroku odnímá podle Benjamina sílu dějinnému subjektu, utlačované třídě. »Sociálně demokratická teorie a ještě více praxe je založena na představě pokroku odhlédající od minulosti a blížící se dogmatu. Pokrok usazený v sociálně demokratických hlavách byl jednou pokrokem lidstva jako takového (a to nejenom jeho schopností a znalostí), podruhé pokrokem nevyhnutelným (souvisejícím se schopností lidstva trvale se zdokonalovat) a potřetí byl považován za neudržitelný (jako automatický běžec na rovné či spirálovité dráze).« Ubíhající léta tento Benjaminův postoj jen upřesňují. Žádný historický optimismus, naopak: »Absolutní pesimismus. Nedůvěra v osud literatury, nedůvěra v osud Evropy a Evropanů, nedůvěra a znova nedůvěra v jakoukoliv dohodu mezi třídami, národy i jednotlivci,« píše ve stati Surrealismus v roce 1929, a svět mu dává za pravdu. Jistota dějinami trvale realizované katastrofy, která vrší »trosky na trosky«, utvrzuje nedůvěru v pokrok a směr, jímž se ubírá. »Pojem pokroku je třeba založit na myšlence katastrofy. Ta katastrofa je v tom, že všechno jde dál jako dřív. Katastrofa není to, co nás v určitém okamžiku ohrožuje, ale to, co je nám v určitém okamžiku uloženo.« Pouze takto radikální postoj dokáže v historii »pootevřít dvířka«, jimiž by vešla Revoluce, jejímž teologickým dvojníkem je postava Mesiáše. Pouze ona dokáže zadržet »vichr pokroku«, »probudit mrtvé« a »dát do pořádku, co bylo zničeno.« »Marx sice tvrdí,« píše Benjamin, »že revoluce je lokomotivou historie, ale možná se věci mají jinak a revoluce znamená možná naopak použití záchranné brzdy lidstvem usazeným ve vlaku.« Revoluce je podle něj návratem do minulosti pro budoucnost: »rozčlenit historicky minulost neznamená poznat ji takovou, jaká opravdu byla. Pro historický materialismus je důležité pozdržet jeden z výjevů minulosti v podobě, v jaké se vynoří v okamžiku nebezpečí, ohrožujícím jak existenci tradice, tak ty, jimž je určena. Pro oba je nebezpečím jedno a totéž: propůjčit se vládnoucí třídě coby její nástroj. V každé době je třeba vždy znovu zamezit předání minulosti konformismu, který si ji hodlá podrobit. Schopnost zažehnout v minulosti jiskru naděje má pouze historik prodchnutý myšlenkou, že ani mrtví nebudou v bezpečí před nepřítelem, jestliže zvítězí. A on vítězit nepřestal,« píše Benjamin v Dějinně filozofických tezích.
+++
Kdyby Šeherezáda vládci místo vyprávění poskytovala informaci svého těla a o svém těle, její budoucnost by bývala trvala od počátku první noci do úsvitu. Dokázala hrozbu smrti odvést tam, kde přestávala platit moc informace a kde vládla moc vyprávění. Tržní svět po literatuře chce, aby se chovala jako čtenář, který si stěží vzpomíná na to, co už přečetl. Nemá vyprávět, ale informovat o vyprávěném a přečteném. Paměť jí však slábne. Bezpočet příběhů nabízených ke konzumu sdělovacími prostředky, mezi něž je třeba už zařadit i knihu, vytváří jakousi narativní hmotu, z níž byla vypuzena jakákoliv zkušenost. Konzument ji může pouze konzumovat. Její trvalá přítomnost na trhu je zaručena průběžnou recyklací materiálu: ze starého nové. Heidegger dospěl k názoru, že člověk nedisponuje řečí, ale řeč člověkem, že vytváří situace, které si pak člověk přivlastní. Kdyby tomu tak bylo (a proč by tomu tak být nemělo?), pak svět zbavený skutečných příběhů by se chystal být světem autistickým, informací nikoho o ničem. Kapitalismus usilovně vyrábí odlišnosti, které hrozivé totožnosti »všeho se vším« mají dodat zdání »svobodného výběru« čehokoliv v čemkoliv a kdykoliv, za předpokladu, že jde o zboží. Není ale daleko doba, kdy tomu bude muset věnovat síly veškeré. Mohl by to být okamžik, kdy historický materialista »rozpozná mesiášskou prodlevu historie, neboli revoluční šanci v boji za zotročenou minulost«, jak píše Benjamin v XI. kapitolce svých Dějinně filozofických tezí. Byl by to konec »pokroku« v podobě hromadění zboží, vršení »trosek na trosky.« Pokud ovšem nezapomene, že »ti, co dominují občas, jsou dědici těch, co vítězí odedávna. Ztotožnit se s těmito vítězi však pokaždé znamená výhodu pro ty, co vládnou právě teď. (...) Každý z těch, co vítězili doposud, kráčí v triumfálním průvodu vládců dnešních, který šlape po těch, co leží na zemi. V triumfálním průvodu je jako vždycky nesena kořist. Té kořisti se říká kulturní statky.« A nad průvodem, dodejme, povlává vlajka zvaná »historická paměť«, paměť těch, co se ztotožnili s vítězem.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |