Nevím, kdy jsem si to poprvé uvědomil. Jedná se o jakési nutkání podívat se na některá místa, která jsme v životě navštívili, ještě jednou. Když se to podaří a já se tam dostanu, povolí to a je klid.
Z dostupných míst, po kterých se mi jaksi stýskalo, zbyl do letoška ostrov Rhodos. Jeho jméno říká, že to byl ostrov, který se jmenoval růžový a svůj název dostal po červených květech ibišku, jimž se také říká »čínská růže«. Ibiškových květů se na ostrově dodnes rozvíjí dost. Jedny jsou sytě červené a směrem ke spodině kalichu až černají. Jsou skutečně krásné. I ty bílé jsou krásné, nejsou ale vidět všude. Na ulicích jsou vysázeny oleandry, obsypané růžovými a bílými květy, a protože oleandry jsou stromy nevysoké, vadí v chůzi po chodníku tomu, kdo je mírně vyšší než střední postavy.
Na ostrově jsme se poprvé vylodili jako turisté před 21 roky. Pluli jsme s výpravou Čedoku na sovětské lodi Litva. Jestli se dobře pamatuji, na přístavním molu tehdy v zářijovém ránu fotografovali nějaké modelky. Shlíželi jsme na impozantní pevnost řádu Johanitů, jejíž velmistrovský palác obklopovaly masivní hradby. Z paluby bylo vidět směrem na západ masivní horstvo, to už bylo osmnáct kilometrů vzdálené Turecko. Na Rhodu jsme prožili jeden turistický den. Povozili nás po ostrově, viděli jsme bývalou pevnost se zbytky akropole Lindos a prošli jsme se částí středověkého města. Přístav byl zaplněný nejen evropskými jachtami, ale také loděmi z Afriky a Austrálie. Nebe modré, palmy zelené, moře klidné, teplo, malý ráj na zemi. Druhý den před polednem jsme už pluli dál a doma jsme si pak prohlíželi nafocené obrázky.
Tentokrát před námi byl pobytový zájezd s leteckou dopravou. Prohlíželi jsme si ty obrázky znovu. Ach, jak jsme byli mladí a štíhlí! Plní chuti do života! Jasné a veselé tváře viděly všechno dobré, znamenité a perspektivní. Z vybledlých diapozitivů sálalo horko středomořského poledne, bylo vidět sytě modré moře od obzoru k obzoru a bílé hranolky vesnických domků pod námi.
Ponechme stranou detaily leteckého transportu na Rhodos. Přistáli jsme ve 23 hodin, zatleskali úlevně pilotovi a hodinky posunuli o hodinu zpět. Asi čtyřicet minut nás rozváželi nocí do různých hotelů. Pod balkónem našeho pokoje zaduněly motory autobusů, čtyřkolek i relativně tichých automobilů. A tak to zůstalo až do konce. Vzpomínali jsme na tichou idylu našeho domácího sídliště, ale člověk nemůže mít pořád všechno. Ženu vyděsila tabulka automobilové zastávky pod našimi okny. Strach nebyl na místě, nikdy tady žádný městský autobus nezastavil, jako by ani nebyl, takže jsme do středu města šlapali pravidelně pěšky. A zpátky rovněž. Sledovali jsme místa známá z doby před jednadvaceti lety. Velmistrovský palác, který vévodí středu starého města, jen málo utrpěl působením času. Je stále velkolepý a krásný. To jsme ještě nevěděli, že ho opravili Italové, kteří vládli Rhodu v první polovině dvacátého století. Postavili zde také palác guvernéra a velké divadlo. Odešli po druhé světové válce. Správu ostrova převzala řecká vláda. Jako by se po stovkách let vrátila vláda Řeků, kteří coby dórské kmeny ostrov ovládli v pátém století před naším letopočtem. Zbyl po nich kamenný podkovovitý stadion, na kterém se běhalo na konec a po otočce zase zpátky, gymnázium, malé divadlo a zbytky chrámu boha Apollóna. Řekové zde také vystavěli obrovskou sochu boha Helia, která stála rozkročena nad vjezdem do starověkého přístavu Mandraki a byla považována za jeden ze sedmi divů světa. Vystavěli ji v roce 290 př. n. l., zřítila se při zemětřesení v roce 255 př. n. l. Řekové se báli sochy i jen dotknout, nebáli se ale Saracéni, kteří sochu vyzvedli a prodali židovskému překupníku.
Rhodos je ostrov strategicky položený. Vystřídali se na něm Římané, Benátčané, po kterých zde zbyla přístavní pevnost, a v roce 1306 se sem přeplavili křižáci Johanité. Arabové je vytlačili z Palestiny nejprve na Kypr, odkud se dostali sem. Ostrov postupně ovládli a vybudovali na něm pevnosti. Johanité plnili dvě funkce: zřídili nemocnici, ve které ošetřovali nemocné, a zdokonalovali se ve vojenském umění, aby odrazili nápor islámu. S obyvatelstvem snad vycházeli dobře. Dařilo se jim to přes dvě stě let až do roku 1522. Tehdejší turecký sultán město i pevnost oblehl a Johanité se po půlroce marné snahy o prolomení blokády rozhodli ostrov opustit. Z ostrova odpluli 29. prosince 1522. Dohodli se s papežem a usídlili se na ostrově Malta, kde pokračovali ve své sociálně zdravotnické a vojenské činnosti. Tureckému vojsku se nepodařilo Maltu dobýt a islám se tak nemohl rozšířit jižní cestou do Evropy. Rytíři z Rhodu se přejmenovali na maltézské rytíře a maltézský kříž můžeme vidět na některých sanitkách dodnes.
Avšak zůstaňme na Rhodu. Vítězní Turci Řeky ze západní části města vysídlili a nastěhovali tam své krajany. Do menší, východní části města nastěhovali Židy. Za vlády Johanitů se stala hlavním městem pevnost Lindos. Leží na západě ostrova a tvoří se u ní dva přirozené přístavy. Lindos je také místem, kam míří naše výprava nejdříve. Před jednadvaceti roky nás okouzlil. Pevnost se vznášela nad údolím, ve kterém těsně vedle sebe stály namačkané bílé domky vesnice. Strmá cesta vzhůru k pevnosti se konala jen na vlastní nebezpečí, žádné zábradlí tam nebylo. Zástupy zářijových turistů (to už není tak horko) pochodovaly vzhůru ke starodávnému chrámu. Vozíčkáře tlačili jejich opatrovníci. Nahoře nás uvítaly propylaje. Z kamene vybudované propusti, ze kterých sálal do žhavého zevního vzduchu vzduch studený. Taková starověká klimatizace. Uviděli jsme tehdy chrám Athény z Lindu. Ještě stál, i když poškozený. Měl to být po Aténách druhý největší Athénin památník. Stála tu tehdy veliká anténa vysílačky a shora jsme viděli vesnici Lindos, plně obsazenou turisty. Slunce, horko, klid a mořské dálavy. Letos tomu bylo jinak. Parkoviště je umístěno nad vesnicí, takže pevnost leží v úrovni našich očí. Už z dálky jsou vidět rozdíly. V obci Lindos jeden obchod vedle druhého, jedna kavárnička vedle druhé. O kus dál jakási oslí stáj snad s deseti osly. Do pevnosti Lindos se můžete nechat vyvézt na oslu za 5 euro. Jste tam bez námahy a dřív, »pokial sa somár nezasekne«, jak povídala naše slovenská průvodkyně. Vzali jsme to po svých a šlo to dobře. Zdá se, že těch jednadvacet let nám neubralo na výkonnosti. Naše staré známé, Řekyně, které háčkují krajky a vyšívají, seděly okolo cesty a nabízely své výrobky, tak jak to dělaly tenkrát. Nahoře to však vypadalo jinak. Chrám byl pryč, byly zde nové rozestavěné hradby, propylaje pryč a všude běžný stavební nepořádek. Mezi tím plechová kůlna, »titulní stavba« této dlouhodobé přestavby. Anténa vysílače nebyla jedna, nýbrž dvě. Konec poezie. Fotografujeme co se dá a jak to jde, snažíme se napodobit bývalý rituál z minula. Avšak pozor! Stojím na širokém schodišti a přede mnou asi dvacetiletá slečna, která se chystá fotografovat. Snad mne neklame zrak?! Upravuje clonu přístroje značky Zenit. A pak to stiskne. Tak přece jenom všechno není pryč! Zenitem jsem tady před jedenadvaceti lety fotografoval přece já. V Cařihradu na trhu mi za něj nabízeli kožich. Doslova! Chtít po mně, abych takhle kšeftoval, je nereálné, takže jsem kožich za Zenit nepřivezl. Rodina je však toho názoru, že věčně ostudu dělat nemůžu, a koupila mi digitální fotoaparát. Fotí to pěkně. Jak se zdá, Lindos se přestavuje do své původní podoby.
Jedeme dál. Někde jsem četl, že »oliva dala Řekům všechno«. Olivový olej k přípravě jídel, ke svícení, na kosmetiku. Řekové si olivy váží. Všude po městě je vidět tento široce rozkročený strom se stříbřitěšedozelenými lístky. Oliva je strom mnoha generací. Přežije ty, kteří ho sázeli, užitek z něho mají děti, vnuci, pravnuci. Dobře se zde také daří citrusům. V údolích mezi kopci jsou vidět háje pomerančovníků a citroníků s tmavě zelenými listy.
Přejedeme ostrov z východního pobřeží na západní a na břehu Egejského moře uvidíme Monolithos. Jak je z názvu zřejmé, jedná se o skálu, téměř dvě stě metrů vysokou, na jejímž vrcholu vystavěli kapličku, zasvěcenou sv. Jiří, jejíž bělobu je vidět oproti azurovému moři doširoka, dodaleka. Modrý azur a bílé vápno na zdi, dvě základní barvy řeckého prostředí i řecké vlajky. Cestujeme pohořím po asfaltových silnicích a náhle uvidíme v mělkém údolí na levé straně dvě hlavně tanků. Střeží tu silnici nejméně šedesát let a čertví, které armádě patřily. Jsou sice flekaté (napsat skvrnité by bylo příliš ušlechtilé) a odzbrojené, ale bez výsostných znaků. Rhodu se nevyhnula ani druhá světová válka.
Přes nevysoké horstvo přijíždíme na severozápadní pobřeží a míříme podél moře k Údolí motýlů. Podle dostupné turistické literatury se má jednat o údolí s divokým potokem, do kterého se slétávají motýli až z Malé Asie, vzdálené osmnáct kilometrů. Jde o speciální druh motýla Calimorpha quadripunctalia. Je to motýl noční, takže připomíná můru. Přes den leží přitisknut na stromech a v noci poletuje. Dříve přilétal v obrovských hejnech. Stromy v údolí prý totiž produkují látku blízkou vanilce, kterou motýli potřebují k množení a k přežití. V poslední době se ale počty přilétajících motýlů velmi snižují. Snad za to mohou davy turistů, které sem motýli lákají. Věděli jsme už z Prahy, že »motýli odletěli« a žádní vidět nebyli, jak nám hlásil »turistický telegraf«. Proto jsme se rozhodli, že si vstupenky za pět euro nekoupíme a půjdeme na kafe do zahradní restaurace. Po chvíli jsme ale zjistili, že na bílé ploše zahradního deštníku nad námi sedí motýl Calimorpha quadripunctalia.
Ze zkušenosti vím, že český motýl neposedí a vyfotografovat se ho málokdy podaří. Ale zkusím to. Vyjmul jsem fotoaparát, zaostřil a exponoval. To napětí! Motýl ležel klidně dál. Zopakoval jsem to ještě dvakrát a motýl se nehnul. Pak jsme uviděli asi sedm dalších poletovat okolo. Takže »motýli neodletěli« a dají se vidět i bez vstupného. Inu, příroda je mocná a přežije i turisty.
Vrátili jsme se pozdě odpoledne, zaplavali si v čistém a slaném moři i v bazénu a ráno se probudili do změněné rhodské kulisy. Nad mořem se zatáhly černé mraky. Nám ale svítilo sluníčko, slaná voda nás dobře nesla a podivný klid v ovzduší neoznamoval nic zvláštního. Zašli jsme do taverny u pláže. Jsou všechny jednoduché, ale ta naše se zdá nejprázdnější. Vypijeme si »řeckou kávu«. (Umí si někdo představit, co by se stalo, kdybych si objednal »tureckou«?) Na závěr nám majitel kavárny a číšník v jedné osobě sdělil, že »dneska bude velký déšť«. Řekli nám, že zde pršelo naposled 25. května, mraky visely kdesi nad mořem, vyšli jsme si tedy do starého města. Městská doprava nejezdila, odšlapali jsme si to. Na okraji městských hradeb nás zastavil korpulentní šedesátník a srozumitelnou němčinou se ptal, jestli nevíme, kde je střed města. Ukážeme mu směr a na dotaz, jak je to daleko, vysvětlujeme, že asi osm set metrů. Zdá se, že rezignuje. Jde se posadit na lavičku do parku. Jeho paní je aktivnější, hledá cestu přes městské hradby. Avizovaný déšť nás přepadl u jachetního přístavu. Místy má charakter přívalového deště, místy poprchávání. Hledíme na dva turistické parníky, kolosy, připomínající velikostí činžovní domy, které kotví u mola a srovnáváme je s naší Litvou, jež byla mnohem menší, ale také přítulnější. A pak pod jedním deštníkem, stěží kryti stromy a okapy, jdeme přes staré město. Autobusů všude plno, ale vozí lidi mimo město. I taxíků je dost, nejsou nijak drahé, ale taxíkáři chtějí jezdit jen delší cesty. Když dojdeme celí zmáčení k hotelu, přijede taxík, který přiváží našeho čerstvého korpulentního známého a jeho paní. Mluví spolu rusky. Takže jsme si to mohli říct rusky a nenamáhat se s německou gramatikou.
Rusů je zde hodně, z hostů snad nejvíce. Nás každé ráno rozveselí u snídaně asi dvouletý Číňánek. Maminka mu nabídne mléko z láhve a on pije. Dá mu napít čaj a on poslušně cucá. Pak mu nabídne kousek masa, on se okamžitě odtáhne a otočí hlavu, nechce to. Jakmile ho tatínek postaví na podlahu, Číňánek poskočí na obou nožkách, zasměje se, zavýskne a žene se přes celou místnost k ventilátoru. Tam už čeká otec a zachytí ho, aby do vrtule nestrčil ruku. Číňané jsou tady s německou výpravou a na chlapce mluví také německy. V rohu jídelny sedí nakrátko ostříhaná paní v černém triku s velkým nápisem IZRAEL a ještě čímsi. A dnes odpoledne zakotvila na moři před hotelem turistická plachetnice se švýcarskou vlajkou. Jakýpak je asi její domovský přístav?
Poznali jsme Rhodos středověký, který přežívá v rytířské pevnosti, poznali jsme Rhodos moderních domů, Rhodos ulic ucpaných automobily a vpodvečer řvoucí čtyřkolkou, motocyklem nebo vozem bez tlumiče, a taky Rhodos velmi moderních obchodů, jídelen a kaváren. Kdepak je začátek toho všeho, Rhodos starověký? Na mapě ho lze uvidět uprostřed pásma zeleně na kopci nad městem. Jezdí okolo něho turistický vláček a turisté mohou pozorovat a fotografovat. Co tam všechno spatří? Sportovní stadion, starověké divadlo, zbytky Apollonova chrámu. Vypravíme se tam pěšky. Tabulky na rozích ulic pocházejí zřejmě z různých dob a značení není jednotné, proto bloudíme ulicemi, vracíme se, ale pak nám prodavačka z knihkupectví ukáže tu správnou polní cestu do starověku mezi pastvinami a zahradami. Na konci překročíme nízkou zídku a jsme ve starověkém Rhodu. Jedna chalupa, jeden pán s vysílačkou, který hlídá, a jinak holá pláň. Podkovovitý starověký stadion s běžeckou tratí v podobě U. Běžec doběhl na konec, tam se otočil a běžel zpátky. Současní běžci to na této trati zkoušejí také, ale běhají dokolečka. Tělnatá paní si při tom na hodinkách kontroluje čas. Česká rodina filmuje první start svého syna v mezinárodním prostoru. Šedovlasý vědec pochoduje po kamenných sedadlech stadionu až kamsi dozadu. Že by krokoval, jak je to dlouhé? U stadionu je stále živo. A pak je tu divadlo. Stupňovité, nedávno opravené, celé vytesané z kamene.
Krásně se tady sedí pod stíny stromů, daleko před vámi leží město, moře a lodi na něm. Nad vámi čeká Apollon. Původní sloupy z jeho chrámu zbyly snad tři. Nahoře je zpevňuje betonová nástavba, místo je ohrazeno kameny a nápisem Nevstupovat! Ve starověkém areálu se cítíte velmi příjemně, krásně se tu mezi stromy dýchá, žádný smog. Přejdeme silnici a uvidíme severní stranu ostrova z veliké výšky. Tu omývá bouřící Egejské moře, zatímco tu naši, jižní, klidnější moře Středozemní. Uvidíme mohutné hotely, dlouhé pláže, okolo kterých se odehrává velmi značný provoz motorových vozidel a řadu nízkých nových domků podél pláže. Nad nimi nevelká nová mešita. V těch domcích bydlí Turci. Každé ráno, když otevřou oči, uvidí ze svých oken na druhé straně průlivu turecké hory Malé Asie.
Pomalu scházíme přes starověký areál a odbočíme do sídla velmistra řádu rytířů z Rhodu. Nic se tu neplatí, ale hlídá tu řecká policie. Posadíme se na lavičku pod platany a hledíme na růžovošedý kámen velmistrovského hradu, mistrovsky opracovaný. A je to tady znovu. Tak jako před těmi jedenadvaceti lety. Romantika té krásné chvíle, ve které se umění a příroda přátelsky objímají.
Jiří Drtil, člen Unie českých spisovatelů, oslavil 29. srpna své sedmdesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Autor: Jiří Drtil
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |