Nesděluji zřejmě žádné novum, ale prý má všechno svůj konec. Zajisté má, jen se člověku pořád nedaří si tuhle prkotinu uvědomovat. Možná si toho někdy pán tvorstva povšimne, ale teprve když vyloví ze schránky upozornění na nezaplacení hrobu svých rodičů...
Vidět Neapol a zemřít - vyslovil kdysi dávno jeden z obdivovatelů krás tohoto města. Čas ale popoběhl a tvrzení o krásách Neapole vyznívá poněkud jinak: Vidět Neapol a zemřít smradem! Neuklízení města spojené se stávkováním a po léta nevybudovaná skládka přinesly své páchnoucí ovoce. Škoda, každé město je proslavené něčím jiným a odumírá už kdeco. To jen člověk kvete a nesmrdí mu už ani odumírající morální hodnoty.
V pražské ulici Kodaňská ve Vršovicích, známé mezi starousedlíky jako Pařížská třída díky úžasným secesním domům už s poztrácenými českými vlastníky, zní cizí jazyk. Až ke dveřím obyvatelů starého nájemního činžáku se dostavili zástupci nového majitele domu a oznámili nájemníkům roztomilou novinku - letošní Vánoce už oslavíte jinde, neboť italský kupec domu si tak přeje...
Z velkých dvorů dalších domů mizí letité stromy s altánky, zpěv ptáků již nezaznívá. Ten zaručeně nahradí zvuky automobilových motorů snažících se zaparkovat v nových garážích. Málo platné, odumírá leccos, i místo určené nám k životu. Nešťastná je svobodná matka s děckem, která své celoživotní úspory ve výši čtvrt milionu investovala do úpravy bytu, v němž již nerozsvítí vánoční stromek. Snad alespoň nepřijde o rozzářená očka dítěte někde jinde...
Ubývá bzučících a poletujících včelek opylujících zmizelé lípy. Přibývá opuštěných úlů, odumírají včelstva, umírají staří včelaři. Med v regálech supermarketů už přestává pocházet od českých včelek. Česká Včelka Mája se ale naopak stala známou v jiných zemích.
Euforie spojovaná s naším úžasným ekonomickým rozvojem je přímo úměrná rabování a rozprodávání země. Polí netřeba, vše přece máme v rozlehlých a neustále přibývajících skladech. Zemřít smradem v Neapoli, ale proč jezdit tak daleko? V italském městě se sice nezmohli na skládku, avšak i při letmém pohledu na štíty českých budov s nápisy, že se zde usídlila pizzérie, nás nikoli marně přepadnou obavy, zda vůbec nějaká v zemi jejich původu zůstala! Také jazykozpytec Josef Jungmann už má v Praze vlastní Jungmann Plaza a na jednom sídlišti v Praze vyrostla zase Novodvorská Plaza...
Odumírá mnohé, slábne i paměť. Nastala přetahovaná o architekturu nové Národní knihovny. Nejsem si jist, zda označení architekt není příliš nadnesené v souvislosti s jiným stavebním skvostem, spíše spletí pročuraných, smradlavých a poblitých průchodů a podchodů na konci Hlávkova mostu v Holešovicích u stanice metra Vltavská. Nyní bych se měl Neapoli omluvit za ten smrad. Máme vlastní! Tzv. architekty, co to způsobili, včetně pražského přemožitele Mount Everestu pana primátora, bych zde za trest nechal aspoň dvakrát týdně hodinku povinně procházet, i když tahle architektonická perla Prahy vznikla v čase, kdy Bém nebyl ještě na radnici. Takže za smradem není třeba jezdit jinam. Stačí si ho vychutnat třeba ve středu Václavského náměstí; při cestě vlakem je možno se zhluboka nadechnout v okolí nádraží, při únavě sice neseženeme volnou lavičku, ale je možné přivonět k na ní spící osobě...
Odumírání nabralo úžasné tempo a začalo samozřejmě kamarádit i s morálkou. Lidé s vysokoškolskými diplomy dokonce i v nemocnicích přišli s neuvěřitelnými fintami. Globalizace v dojemné družbě s konzumací čehokoliv okolo nás přivádí každého k touze mít tolik prachů, jako ve stejné profesi jinde. Jen se jaksi zapomíná, že vše nějak rychle odumírá. Nejrychleji však pokora a vědomí, že vedle mne žije také někdo druhý!
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |