MIROSLAV ORAVA
Chtěl jsem
Chtěl jsem ti dát svět velkých světel
svět dobrých přistání i slušných ctitelů
svět čerstvých pečených štik na vltavských nábřežích
svět prvních galérií s kukátky i s parfémy
svět dravých divadelních věnců i šťastné žárlivosti
svět pražské noční modři jak namaloval by ji van Gogh
svět altky která by dokázala jak Satchmo troubit do noci
a do tvé náruče svolávat hvězdy ze všech obloh
Chtěl jsem tolik jsem chtěl až jsem ti dal
kytičku sněženek zpod Koliby
a počaté dítě
malinké jak ta nejmenší hvězda co byla tehdy na nebi
Minul měsíc první a druhý a začínal třetí
a v Bratislavě kvetly akáty
a v poradně na nás řvaly ze zdi plakáty:
"Mamička, prečo ma nechceš, ja chcem žiť!"
Bez práce bez bytu bez peněz
(a s holým zadkem) do života nelez...
a zbytečno bylo tehdy přemýšlet
zda před Dunajem či za ním jsou dráty
Byla to tehdy holčička
a měla modrá očička
hrobem jí byla nemocniční spalovna či kontejner
Bůh suď zda bylo to tehdy fér či nefér
Zdi nářků mohou mít podobu zdí paneláků
po nichž se Kristus bez domova vzpíná
Slunce barevné jak dětský míč letí a je náhle pryč
když není klíč a čas je pryč a i krajina je jiná
Brno dnes a zítra
Když sáhnu si svou teplou levou rukou na pravici,
která studená je po poloviční mrtvici už jak led,
a jeden lotr se mi prý z nebe směje
a druhý se prý v pohodě pekla hřeje,
verš jsem prý popletl a dokonce i ztratil dech.
V tom městě Brně, splašeném jak černobílá kobyla,
se nepleťme ani na pátém nástupišti, kde
noří se nám z nor a děr desítky i stovky nových -ismů.
Ještě že natvrdo nám to dali v osmašedesátém Sověti:
Bylo to bez bomb! Žiješ a dýcháš? Tak co je ti!
Napsáno mám to za všecky lidi
co byli přede mnou a půjdou za mnou ve své závěti.
Já přeji si jen jedno:
pro dospělé práci, pro děti mléko, máslo, chléb
a pro starce moudrost a med, který by vnukům rozdali.
Teskně až do molu vzpomeňte na osudy našich staříčků,
když válka vám za rohem zas znova burácí.
A kdo by dnes u nás šel do ní za čísi Republiku:
"Kam a za kolik" - tak ptají se jen žoldáci!
Zborove, Bachmači, zahrady plevelí již dávno zelené!
A kdyby někdo namítal, že práce znamená kanóny,
já vmetl bych mu do tváře staré Bachovy kánony.
A kdyby řekli mi, že na Zemi není už pro lidi dost místa,
já znova vmetl bych jim do tváře - bohužel znova věřící
a navždy už vyloučený komunista - že ani Kristus neodmítal boj.
Po boji rány vždy nejdřív bolí a pak teprve se hojí.
Tak hoj se světe už, tak hoj se, hoj!
A přátelé moji: Nashledanou! Ahoj!
Inverze
Ó housle mé na nichž kdys kvinty i tercie mi čistě ladily
až rozladily se jak ruka jež táhne smyčec a pak na chvíli
o každý steh střev či žízně žíní zadrhává a ptá se jak dítě
kde altky v mýtech mívaly své zuby a kde zůstavil jsem tvář
Bach napsal a já zkoušel pak mladý hrát na klavír jeho Umění fugy
znělo to zcela nemožně táhle jak žvýkačka a skoro jak buggywooggy
A přešel čas a nového cosi zdáli přilétalo jako vzrušení zas znova:
Vivaldi smyčcový jak doma tehdy mnou ještě nenapnutá žíně zas nová
Začínám jednoduše a tiše (pro jistotu polkl jsem Anopyrin i Pirin)
smykem shora dolů: tydidydom a duše má zas vzlétá jak koncem léta
tydidydom tydidydom vzlétá až dolétá kamsi nahoru jako bas
jak včely z úlů jak psal jsem kdysi že chystají se na zimu
tydidydom tydidydom tydidydom a na oddechový čas v letu čekají
a na pauzu čekají marně tak jako já na pomocnou notovou osnovu
a jak na dvojverší "Vzdal ode mne chudobu i bohatství
a dej mi co potřebuji k životu"
Dávno po mně už ani psi neštěkají ani na Kociánce ani Na kopcích
prý za sežranou svačinu káli se a jsou už dávno ve zvířecím ráji
mně zbývá jen pouhopouhé tydidydom tydidydom tydidydom tydidydom
a marně jejich potomci (už šesté jaro) na mě tam kdesi čekají
jak okousané hladové kosti jak krutě syté a nečekané nevinnosti
jak všichni vydaní tobě - Čase - na milost i nemilost pro něž a
jimž všem nemilosrdně a natvrdo odpočítáváš tydidydom tydidydom
tydidydom jak stromu starému který se snad už posté žízní postí
však já hledaje už před mostem i předmostí - nejtěžší úsek psaní rajónu - tak raději znova: "Vzdal ode mne chudobu i bohatství
a dej mi co potřebuji k životu" - už se nebráním ani neprchám...
Jak hloupý jsem byl a co stálo mě to potu
A za tím potem víla jak dozvuk písně a kdys úplňku potácí se
má má má naše - moje i její - ze slov i písně - náušnice
už slyším ji chrupajíc natvrdo spát a poté napivše se noční vody
jak žízeň ztišivší se já slyším ji potichu dýchat do svobody
Tak tomu se říká láska! Z Prahy přes Bratislavu a Raču a Pezinok
toužili jsme alespoň do Ostravy a nevadily by nám ani její haldy
Přišly však Košice Prostějov Žatec Zlín Brno Šumperk i Brno zas!
A jako šťastný šperk přes vrásek času faldy chutná nám dodnes
čas mladý jako Johann Sebastian Bach
i pár let starší jak Antonio Vivaldi!
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |