Mám přítele, jemuž se dávno obdivuji. Vždy měl rád život. Dovedl se radovat z čistého jarního jitra, těšil se plností dne v létě, obdivoval podzimní les hýřící pestrou paletou barev, radoval se z měkkosti stmívání za dlouhých zimních večerů. Miloval krásnou dívku a vzal si ji za ženu. Všichni mu ji záviděli. Zdálo se, že jeho život je nekonečný řetěz šťastných náhod a události.
Chybělo jim jediné. Neměli děti.
Léta plynula, počáteční porozumění se vytrácelo v hořké samotě, krásná dívka pomalu přicházela o svou krásu. On ji sice každý rok nejméně jedenkrát posílal do lázní, ale nic se nezměnilo. Do vzájemného vztahu se mísila trpkost. Docházelo k hádkám a ty byly stále krutější. Nakonec propukaly jen proto, aby jeden druhého poranili, aby se zasáhli na nejcitlivějších místech. To nebylo nic složitého. Za ta léta se navzájem dobře znali, věděli tedy, jak a kam zaútočit. Došlo to tak daleko, že žena měla v úmyslu vyhnat muže z domu, přivést jej na mizinu a vydat ho na milost a nemilost neduhům stáří. Zatímco ona zhasínala, on byl plný života. Stále ještě se uměl radovat z hezkého dne, z trávy a květin, z letu vlaštovek a z jejich veselého štěbetání.
Zemřela plna žluči a on měl dojem, že znovu nabyl někdejší svobody. Vycházel na dlouhé procházky. A zase bylo jaro, znovu kvetly stromy.
Ale něco se změnilo.
Najednou se bál vracet domů. Nikdo jej tam nečekal. Nikdo mu nepřipravil večeři, nikdo jej nevyhlížel, nikdo se na něho nevrhal s výčitkami a zlobou.
Dům byl pustý. Bez života. Mlčel.
A potom jednoho dne natrhal v zahradě obrovskou kytici květin a nesl je na hrob své ženy. Stál tam se skloněnou hlavou a vzpomínal. Jak ji poprvé potkal, jak spolu vedli nekonečné rozhovory na nejrůznější témata, jak se milovali, jak byla něžná a krásná v těch intimních chvílích, jak se těšil z jejích pozorných dlaní.
A náhle uviděl svůj život jako ve zpětném zrcátku, tu věčně uspěchanou řadu let, které minuly bez radosti a potěšení. Jalově. Marně. A znovu jej zavalil ten dávný cit, ta málem první, nezapomenutelná láska. Všechno nepříjemné se někam propadlo, zmizelo v nekonečných hlubinách času, jako by to nikdy ani nebylo.
Domů se vracel hluboce zamyšlen. Smetl ze stolu spoustu zbytečností a aniž věděl, jak se to stalo, začal psát.
Miláčku, jsme zase mladí, jako jsme bývali.
S kyticí květin tonu v rozpacích.
Tvé krásné oči třpytí se teď slzami
a náhle nevím, co si počít s rukama.
Však ty jsi odešla a já tu stojím s kyticí,
kladu ji na hrob k tvým nohám, ale chybějí mi
tvé oči, chybějí mi tvoje nohy,
chybí mi celé tvé tělo, miláčku...
Na hrobě ženy mého přítele jsou nyní denně čerstvé květiny. Něžný vítr zavál do nachových plachet. Ale kouzelný pták Ohnivák vzlétl nad hřbitovem. Vzlétl pozdě. Nikdy už nenajde zahradu se zlatými jablky, svá skvělá pírka poztrácí na bezcílných cestách. Loď křižuje oceán jako Bludný Holanďan. Na celém světě nenajde přístav, který by jí nabídl svou náruč. Byl jeden jediný.
Pták Ohnivák stejně jako bájný fénix vzlétá z popela. Ale běda, je-li tím spáleništěm lidské srdce!
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |