Má kolébka byla při Opavě,
má duše byla při Ostravě,
mé srdce bilo při Lucyně,
má mohyla buď při Těšíně.
A co řek jsem, přejdiž ráno
jak noc se svým stínem,
nebudiž mne vzpomínáno,
pokud žijem před Těšínem.
Pouhé první čtyři verše autobiografie nám prozrazují jejich autora. A vůbec, celá básnička jej charakterizuje. V roce 1914, kdy ještě nepíše tolik veršovánky, ji Bezruč poslal do Sedlišť Jožovi Vochalovi. Tajemný jako vždy.
Když jsem před více než pěti lety připravoval televizní dokument o Petru Bezručovi, měl jsem proti bezručovským badatelům jednu nespornou výhodu - musel jsem poměrně rychle pouze nastudovat základní literaturu o básníkovi. Kromě poznámek, které jsem si dělal, jsem nabyl dojmu, že Petr Bezruč literárním vědcům toho moc neřekl, že bůhví proč mlží, později odpovídá, že si nevzpomíná, a jeho životopisci si musejí za tichého starečka hodně domýšlet. Proč je takový? A proč se k lidem, kteří mu byli v mládí nejbližší, kteří o něm věděli nejvíc, později nezná? Ať už šlo o lásku Dodu Bezručovou nebo přítele Ondřeje Boleslava Petera.
Nebýt Joži Vochaly ze Sedlišť, ubylo by těchto otazníků. Literární vědci o něm neradi slyší. Kdo byl vlastně Joža Vochala? Pouhý diletant ve filologii?... Památník Petra Bezruče v Opavě mu v roce 1963 vydal knížku Místecký pobyt Vladimíra Vaška 1891-1893 a jeho přerod v Petra Bezruče. Ale především byl Vochala nadšený vlastivědný a národopisný pracovník, jeden čas dokonce ředitel frýdeckého Vlastivědného muzea.
Byl to člověk konce 19. století, vlastenec, Slezan, na něhož, jakož i na jiné Sedlišťany a sousední Bruzovičany, v prvním desetiletí 20. století silně zapůsobily Slezské písně tehdy neznámého Petra Bezruče. Petra Bezruče si zamiloval a už v r. 1912 se s básníkem setkává a je s ním v kontaktu po celý Bezručův nebo, chcete-li, Vaškův život.
Má to štěstí, že v prvních desetiletích minulého století ještě žijí pamětníci Vaškova místeckého působení. Vladimíra Vaška miluje tak, že ve dvacátých letech plánuje mohylu básníkovi v místě jeho posledního odpočinku. Nepochybuje o tom, že to budou Sedliště, a Vladimír Vašek s ním souhlasí. Konečně, architektonické řešení památníku a vzájemnou korespondenci najdeme v Lašské jizbě v Sedlištích. Později, v době nacistické okupace Československa, počítá s básníkovou účastí ve Slezském odboji. Především však nepochybuje o tom, že Vladimír Vašek Slezské písně napsal, nemá v úmyslu jeho autorství zmenšovat; ale také chce zviditelnit svoje Sedliště a Bruzovice. A tak, když provází Dodu Bezručovou kolem Ostravice do Sviadnova, neřeší otázku Vaškovy tvorby, tu má jednou provždy vyřešenu, jen pečlivě zaznamená, že před lety, když takto Dodu doprovázel Vašek, nad rozvalinami Jiříkova mlýna (dnes textilka Slezan) si posteskl: Kdyby žil Ondřej Boleslav Peter, tak spolu o tom napsali báseň.
Ondřej (Andrys) Boleslav Peter... Pocházel ze starobylého rodu svobodných sedláků. V Bruzovicích, na hranici se Sedlištěmi, vlastnili jeden z největších gruntů v obci. Jejich rodokmen mě zavedl až do roku 1620. V 19. století se už v něm vyskytovala řada intelektuálů: lékaři, právníci, duchovní, učitelé. Jedním z nich byl i Ondřej Boleslav, černá ovce rodiny, bohém, přítel alkoholu, na konci svého nedlouhého života kumpán Vladimíra Vaška. Když zemřel, tak ani nebyl oplakáván, rodina, nebo spíš její spořádaná reprezentace si vlastně oddychla. (Bohuslav Peter, s nímž jsem rozmlouval, o tom věděl od svého dědečka, Ondřejova současníka.) Přesto až do dnešních dnů z piety uchovává Ondrovu báseň rodným Bruzovicím.
Když jsem v knihovně Lašské jizby pátral po rukopisu Místeckého pobytu Vladimíra Vaška..., narazil jsem na jiný zajímavý rukopis, Vochalovu kroniku Sedlišť. Joža Vochala v ní píše hlavně o sobě, o svých zálibách a láskách. A tak se třeba dovídám, že v květnu 1906 byly ze starého frýdeckého hřbitova na nový sedlišťský převezeny ostatky národního buditele ve Slezsku, lékaře - lidumila Augustina Petera (+ 1894). Tehdy vznikla fáma, že Petrem Bezručem je právě Augustin Peter, rodák z Bruzovic. Dalších pět let byl jeho hrob v Sedlištích spojován s básníkovým jménem. Samotný Vladimír Vašek místo posledního odpočinku slezského buditele často navštěvoval. Po 2. světové válce se zlobil, že Peterův hrob zarůstá plevelem, a místní mládeži kázal, že i kameny mluví k lidem.
Také Vochalu nenechávaly v klidu verše o kantoru Halfarovi, zvláště když ve frýdeckém regionu byl učitelský rod Halfarů dobře známý. Na konci 19. století v mých rodných Václavovicích působil František Halfar a v letech 1891-1893 v sousedních Sedlištích Alfred Halfar. Po smrti svého otce Karla se Alfred stal rechtorem v Soběšovicích. Právě do Soběšovic roku 1910 vedly Vochalovy kroky. Halfara zastihl v hospodě. Rechtor o básni věděl, ale řekl, že se ho netýká, že předlohou k veršům byl životní příběh bývalého učitele Ondřeje Boleslava Petera. Petera suspendovala školská inspekce, mj. za básně, které pobuřovaly úřady i veřejnost.
Alfredu Halfarovi, třebaže poezii sledoval, Bezručovo jméno tehdy moc neříkalo, zato znal verše o sedlišťském faráři, kostelu a hospodě Ondřeje Boleslava Petera.
Když v dubnu 1911 Joža Vochala ve Sviadnově přednášel o Slezských písních, ještě netušil, kdo se pod básníkovým jménem skrývá. Proto ho udivilo, že ve Sviadnově (Sedliště jsou nedaleko) už pět rodin nejspíš od Dody vědělo, že Petrem Bezručem není nikdo jiný než poštovní úředník Vladimír Vašek. Ale věřili tomu i ostatní?...
Těsně před první světovou válkou Alfred Halfar spolu s bratrem P. Albínem Halfarem shromažďovali verše pro Slezskou výstavu v Klimkovicích. Joža Vochala byl tajemníkem výstavy. V jejich sběru se objevily básně studentů, bohoslovců, učitelů a místních písmáků od konce 19. století, více než 40 jmen. Mnohé opusy byly označovány jako verše Petra Bezruče. (V r. 1903, když vyšlo Slezské číslo, autorství básní bylo přisuzováno 75 osobám!)
Jak tato poezie vznikala? Vochala ve své kronice uvádí příklad: V r. 1871 se do nové fary v Sedlištích nastěhoval farář Jan Goril z Těrlicka. - Dříve byly Sedliště přifařeny k Bruzovicím. - Nový páterek z kazatelny kritizoval jarní obřadní tance a zpěvy, starobylé Královničky, že jsou pohanské. V Bruzovicích zas hned v jedenasedmdesátém agitoval za německého kandidáta do Zemského sněmu slezského. Veršíky namířené proti sedlišťskému faráři tak na sebe nenechaly dlouho čekat. Verše satirické o prostém dřevěném chrámu pro chudobného Pána Boha a murované faře pro nadutého faráře, o služebníčkovi, který s Pánem Bohem mluvil latinsky, s pány německy a s lidmi nejraději polsky. Bezručovské téma, řekneme si, jenže báseň namířená proti faráři Gorilovi vznikla v letech 1874 či 1875, kdy se Vladimír Vašek teprve seznamoval se základy mateřského jazyka.
Verše zněly jak v Sedlištích, tak v Bruzovicích a Jan Goril se domníval, že jsou dílem místních farníků. Teprve bruzovičtí sousedé mu prozradili, že báseň složil jistý Ondřej Boleslav Peter, autor příležitostných veršů.
Také básničku o starostovi Witaskovi, majiteli lihovaru v Žermanicích, která končí verši: na jednu vrbu patří Witasek, na druhou jeho pacholek, Vochala připisuje Peterovi. Básník - učitel to určitě neměl lehké. Zproštěn učitelování živil se všelijak, v Těšíně a Petřvaldu, u kočující divadelní společnosti. Nakonec zakotvil v advokátní kanceláři bratra Jana v Místku. (Jan Peter byl prvním českým právníkem ve Slezsku. Scházela se u něj vlastenecká společnost a díky Ondřeji Boleslavovi přicházel i mladý Vladimír Vašek.)
Z rukopisné kroniky Sedlišť ještě jeden zajímavý poznatek: V r. 1892 se v Bruzovicích sešla ustavující schůze časopisu Stráž na Těšínsku. Nechyběli Jan Peter s manželkou Bertou, jeho bratr Ondřej, ani Vladimír Vašek. Po pracovním programu následovala zábava. Sestry Peterovy četly verše Jana a Ondřeje, Viktorka Onderková básničky Františka Onderky. Nikde nic o básních Bezručových.
Domnívám se, že v letech rozhodujících pro vznik Slezských písní se Vladimír Vašek literárně výrazněji neprojevoval, autorsky i lidsky rostl ve stínu Peterových. S Ondřejem Boleslavem jako později s Kuncem nejspíš spolupracoval, ale jaký byl podíl každého z nich, nám zůstává hádankou.
Po přečtení Vochalovy kroniky Sedlišť jsem si také uvědomil, že před sto lety pracovití venkované na Frýdeckomístecku si dovedli najít čas na poezii! Rád bych věděl, jaký by byl dnes o Slezské písně ve Sviadnově zájem... A pak, jakákoliv nepravost a svrchované jednání nebyly lidem lhostejné, a tak se ani nedivím, že se našlo tolik Bezručů.
Autor: Jaromír Šlosar
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)