Alexej Mikulášek hovoří s Ivanou Blahutovou
Narozena 30. 1. 1958 v Ostravě. Od r. 1979 příležitostně publikuje v časopisech, sbornících, rozhlase, na internetu. Píše prózy, dramatické texty, sporadicky i poezii. Úspěšně se zúčastnila řady literárních soutěží (např. 1. místo v Seifertových Kralupech 2001, 1. místo v Šrámkově Sobotce 2003). Pro brněnské amatérské divadlo Cylindr zdramatizovala knihu K. Poláčka Bylo nás pět pod titulem Holčičiny (oceněna na festivalu v Antverpách 1982). Jako spoluautorka s L. Vaškem vydala knížečku z historie Kunštátska Tehdy, tenkrát, kdysi (Bolzano, Brno 1996). Román Molochita byl uveřejněn coby samizdat péčí L. Doležala (Brno 2002) a je zařazen i do internetové Knihovničky Dlaně. Scénické čtení dramatu Román o vztahu O. Scheinpflugové a K. Čapka realizoval brněnský VNK (2005). Rozhlasovou hru Milenec uvedl Slovenský rozhlas v r. 2006. Letos na podzim by měla vyjít kniha povídek Bílý kůň.
Alexej Mikulášek: Když se setkají dva přátelé, zeptá se jeden druhého: "Jak se máš?" Odpověď může být velmi konvenční, je-li takový i dotaz, tedy "konverzační", nebo upřímná, a tedy podstatně složitější.
Ivana Blahutová: Upřímně, leč co nejjednodušeji bych asi odpověděla aforismem Stanis?awa Jerzyho Lece: "Když jsem se octl na dně, uslyšel jsem klepání zdola." Podle statistických údajů se značné části pozemšťanů daří hůře nežli mně. Alespoň k tomuto datu. Den po dni jsem však oné hraniční čáře blíž a blíž...
Každý z nás na někoho vzpomíná s úctou nebo obdivem jako na "výraznou osobnost", která v jeho životě zanechala, snad trvalé, stopy. Kteří lidé tě nejvíce ovlivnili - a proč?
Samozřejmě nejvíce mě ovlivnili moji rodiče. V dobrém i ve zlém, v souladu i v rozporu. Čím jsem starší, tím naléhavěji si to uvědomuji. Kolikrát něco povím - a jako by ze mne ironicky promluvil nebožtík otec. S matkou žijeme pospolu dodnes a srostly jsme již v dvouhlavou saň. A do třetice: zásadní místo v mém životě zaujímá má mladší sestra, jež je zároveň mou nejdůvěrnější přítelkyní. Ve srovnání s touto "obří" trojicí ostatní lidé, se kterými jsem kdy přišla do užšího kontaktu, zapůsobili na mé názory či skutky minimálně. Tím nemyslím, že bych snad nepotkala výrazné a následováníhodné osobnosti, jichž si vážím a na něž ráda vzpomínám, avšak nikdo z nich mě nepředělal k svému obrazu, nezměnil mé postoje, nenavedl mě jiným směrem. Možná právě proto, že jsem s nimi souzněla, kráčela po téže cestě - a za to jsem jim vděčná. Naopak reálný běh mého života několikrát negativně poznamenali ti, kteří ve mně od počátku budili antipatie. A také pár milých jedinců, kteří mě v klíčových momentech bez skrupulí podrazili. Těm jsem za výchovné lekce ještě vděčnější.
Vystudovala jsi Pedagogickou fakultu MU v Brně, obor ruský jazyk - občanská nauka, a nejednou jsi deklarovala svůj vztah k ruské a sovětské literatuře. Čím je ti blízká tato slovesná kultura?
Četba byla druhým nejvýznamnější formativním vlivem hned po mé rodině. A ruskou literaturu pokládám za svůj literární domov, za hnízdo, z něhož jsem teprve posléze vyletěla do širého beletristického světa. Tím nepopírám své ryze české kulturní kořeny - mou vlastí je čeština (jinou vlast už ani nemám); a při vlastním prozaickém pachtění mi vždycky budou nespokojeně nahlížet přes rameno ti velcí a milovaní - B. Němcová, J. Arbes, J. Hašek, J. Glazarová, J. Havlíček, O. Pavel, L. Fuks a další. Svůj neukojitelný hlad po četbě jsem nicméně hojněji sytila a sytím plody jiných literatur, ze kterých si mlsně vybírám jména F. Kafka, J. Roth, S. Zweig, I. Bachmannová, K. Blixenová, F. Mauriac, M. Durasová, D. H. Lawrence, G. Orwell, C. Pavese, D. Buzzatti, J. London, F. S. Fitzgerald, N. West, C. McCullersová, Ch. Bukowski, J. L. Borges, G. G. Márquez, a to pokud hovořím jen o 20. století a jen o próze. Avšak ruskou a sovětskou tvorbu považuji za vesmír ("ves mir"), v němž lze nalézt Mistry všech druhů, žánrů, směrů... Gogolovskou a saltykovo-ščedrinovskou absurditu před kafkovskou; psychologické sondy před freudismem; anticipaci apokalyptických válek 20. i 21. století (L. Andrejev); úchvatné dozvuky éry kritického realismu (I. Bunin); špičkovou avantgardu; originální fantasy-novoromantismus (A. Grin); i první obrazy nového společenského řádu (I. Babel, A. Tolstoj). Z ruské sovětské prózy jsem preferovala např. M. Bulgakova, I. Erenburga, K. Paustovského, V. Šukšina, B. Okudžavu... Ruská beletrie by sama o sobě byla dokonalou školou pro každého spisovatele i bez přístupu k ostatním národním literaturám. Ostatně, světově proslulí autoři vždy přiznávali, že umění psát se učili u I. S. Turgeněva, F. M. Dostojevského, L. N. Tolstého, A. P. Čechova, M. Gorkého... Tyto úžasné tradice, na které rovnocenně navazovali sovětští spisovatelé, nemají v dnešní ruské tvorbě - alespoň v té oficiálně protežované a u nás zřídkavě překládané - důstojné pokračovatele, snad s relativní výjimkou T. Tolsté. Vesel se chopili postmodernističtí exhibicionisté (např. V. Sorokin, V. Jerofejev, V. Pelevin, D. Prigov, I. Děněžkina), na jejichž tovar musí mít konzument kachní žaludek a mozek stižený dějinnou amnézií.
Jaké společenské události tě v životě nejvíce ovlivnily a v určité podobě "vstoupily" i do obsahu tvých literárních děl?
Jednoznačně státní převrat v listopadu 1989. Přehodil výhybku tak, že se můj život osobní a profesní ze dne na den ocitl na zcela opačné koleji - koleji slepé, a to definitivně. Nejsem sama, koho to tak razantně zasáhlo, možná jen s tím rozdílem, že jsem si katastrofálnosti zlomu byla vědoma okamžitě a ani na sekundu jsem nepodlehla iluzím o světlých "tržních" zítřcích. Dodnes jsem alergická na tvrzení oněch posléze "prohlédnuvších", že když tenkrát zvonili klíči na náměstích, zapalovali svíce, modlili se otčenáš (a sepisovali černé listiny), byli prý záludně oklamáni. A pokud mám srovnat to málo, co jsem příležitostně publikovala v desetiletí před převratem, s tím, co píši "poté", spatřuji kontinuitu ve snaze vždy co nejvěrněji reflektovat skutečnost. Z toho logicky plyne diskontinuita tematická i metodická: skutečnost je teď naprosto odlišná. "Sociální" tudíž v mých textech přebíjí "intimní", chleba je důležitější než láska, obludnost přemáhá krásu, lež znásilňuje pravdu, fantasknost nezrcadlí něhu a naději, nýbrž brutalitu a zkázu. Antinomie fungují dál, pouze s obrácenými účinky. Jinými slovy: jestliže jsem předtím svými příběhy více milovala, nyní jimi více nenávidím. Obě stránky jsou tam ale pořád, jelikož je nikdy nelze od sebe odtrhnout. Stále píši o současnosti, ačkoliv se vyprávění někdy naoko tváří jako fantasy či sci-fi. Dokonce i povídka Labyrint o J. A. Komenském svým způsobem vykládá o dnešku. Bez osobní zkušenosti s listopadovým převratem bych asi méně akcentovala epidemii názorových veletočů po bělohorské porážce.
Správný literát musí mít kočku nebo kocoura, napsala jsi mi v jednom dopise. Co tě k tomu vedlo? Má to patrně nějakou spojitost s tvou literární stylizací; některé tvé postavy se v kočku proměňují...
Má literární stylizace? Spíše spontánní záležitost. Kočky zbožňuji, jsem jimi fascinována. Zbožňuji je jako ideální představitelky říše "malých bytostí". Chovala jsem i kanárka, bílé myšky, rybičky, vodní želvu, křečka, tři mluvící andulky, angorského králíka - a po všech se mi stýská. Kočka je okouzlující a zároveň nevtíravý společník a oddaný přítel. Pomluvy o kočičí falši roznášejí ti, kteří si s žádnou kočkou neuměli vybudovat opravdový vztah. K tomu je potřebná trpělivost, tolerance, schopnost pečlivě naslouchat protějšku. Kočka je proto i báječnou trenérkou mezilidské komunikace. Sympatické člověčí charaktery dělím na kočkovité a psovité a lépe si rozumím s kočkovitými. Právě před rokem mi moje druhá mourinka umřela. Bez ní se mi smutněji existuje, nicméně novou si pořídit nemohu, neuživila bych ji.
Jako literární kritička se vyslovuješ - byť velmi sporadicky - i k současné literatuře a k její prezentaci. Jak bys charakterizovala svou uměleckou metodu?
To je zapeklitá otázka. Literární kritik si prohlédne cizí stavbu a pak zhodnotí, jak a proč se mu (ne)líbí. Leč chudák autor je v té své stavbě zaživa zazděný. Takže nevím, zda jsem s to vyvodit teorii z vlastní "psací" praxe. Psaní (zvláště prózy či dramatu) je sice úmorně racionální činnost, avšak spouštějí ji tak neuchopitelné síly, jako jsou Múzy, Inspirace nebo "výsevní myšlenka" (řečeno s U. Ecem), Slast a Strast Tvoření... Co s tím? Ale vážně: jak jsem již zdůraznila, nejsilněji mě vždy přitahuje Skutečnost. V nejobecnějším smyslu vyznávám realismus. A poněvadž současná Skutečnost se mým očím (očím subjektivního realisty) jeví čím dále vyšinutější a zrůdnější, vychází mi ve výsledku obraz hyperbolický, emocionálně vyhrocený, leckdy absurdní. Fantaskní motivy slouží k průniku do esence věcí. Pobavilo mě, když jistý nakladatel v doslovu k jednomu fantasy (!) sborníku přiznal, že mou povídku do něj nezařadil, jelikož "je natolik šílená, že by si s ní netroufl sborník otevřít". Ústně jsem potom kontrovala, že ona "šílená" povídka zachycuje můj všední den. Pochopitelně však vůbec nejde o můj všední den, neboť ve stejně šílené či ještě šílenější situaci se v této zemi nacházejí statisíce lidí. Nedokáži vyprávět o ničem, co jsem sama neprožila nebo nespatřila prožít někoho jiného; co jsem nevyzkoušela, nevypozorovala, neprozkoumala. Na pouhou empatii nespoléhám. Nespoléhám ani na pouhou fantazii, musím čerpat z faktů, z konkrétních prostředí, z očitých svědectví. Postava je neoddělitelná od svého sociálního a profesního zařazení, je "dítětem svého věku". A také vždycky musím celý děj vidět před vnitřním zrakem jako probíhající film, a to dřív, než začnu psát. Vše, co se stane, od úvodní věty neúprosně směřuje k určenému konci. Konec je to první, co z příběhu znám. A pozor - až na dvě neuveřejněné výjimky (novela Deleatur a vzpomínkové vyznání Zahrada) - nepáchám autobiografie, i když román Molochita a některé povídky jsou takto bezelstně přijímány. Možná k tomu přispívá i to, že narace v er-formě, nejčastěji vedená z perspektivy tzv. autora-pozorovatele, bývá zároveň podřízena zornému ohnisku jediné, obvykle osamělé ženské postavy, s níž jsem potom ke svému zděšení mnohdy automaticky a do detailů ztotožňována. Opakuji, že Život je nepřekonatelný autor. Nejreálnější a nejrealističtější příběh může být zároveň i tím nejsymboličtějším. Příběh-symbol pro mě představuje nejvyšší metu, za kterou jen lopotně a neohrabaně klopýtám.
V druhé polovině 80. let jsem odešel z Brna, protože zde byl velký nedostatek publikačních možností a nevyhovovalo mi "klanové" uskupení, tehdy zde panující a možná kontinuitní, byť v jiném personálním složení. Ty jsi v Brně zůstala. Jaké jsou dnes publikační možnosti v druhém kulturním centru naší republiky?
Do Brna jsem se přistěhovala s rodiči z Prahy jako čtrnáctiletá, tudíž jsem si toto město sama nevybrala. A předem doznávám, že Brno nemám ráda. První pokus o odchod se nezdařil: nepřijali mě ke studiu scenáristiky na pražské FAMU. Po skončení pedagogické fakulty jsem si znovu plánovala, že zvednu kotvy, avšak rozhodoval problém s bydlením. Kantorské místo s bytem by se naskytlo asi toliko na vsi, což mě jako "měšťana" nelákalo; a i tenkrát by na dědině získal přístřeší pedagog, a ne pedagožka. Volky nevolky jsem tedy v Brně zůstala trčet. A po převratu mé šance změnit teritorium - sama, bez prostředků, bez kontaktů, s tržně nežádanou (či nežádoucí) kvalifikací - klesly pod bod mrazu. A teď je na řadě už jen přesun z obecního kvartýru pod most. Brněnské publikační (ne)možnosti proto u mne nikdy nehrály žádnou roli. Za minulého režimu jsem se o ně ani nezajímala - píši výhradně v noci, takže nejprve vzhledem ke studiu a poté vzhledem ke každodennímu zaměstnání (a časem i manželství) mi na nějaké "tvoření" zbývaly pouze prázdniny, a to jsem toho moc nestihla. Otevřené dveře - bez přímluv nějakých "strýčků" - jsem tehdy měla v ostravském krajském rozhlase, kde si vybrali mou povídku ze soutěže Generace, načež mě vyzvali ke spolupráci. Každý rok jsem tam pak zaslala jednu povídku; vždy ji odvysílali i reprízovali; poslední, šestou v r. 1988. Pozvolna jsem si tak nastřádala texty na první knížku Cesta do Karamakumu, všechny byly předtím uveřejněny buďto v rádiu, nebo časopisecky. Když už jsem se rozhoupávala, že bych s tímto dílkem zamířila do brněnského Bloku, propukl převrat - a soubor příběhů "ze současnosti" byl rázem pasé. V nynějším režimu jsem z brněnských nakladatelství navštívila pouze dvě, a to s další knížkou povídek Nessun dorma a s románem Molochita. V prvním "domě" - patřícím, jak jsem pozdě zjistila, německému majiteli, mi paní šéfredaktorka štěkla do telefonu: "Nic!" A ani povinný mecenáš, kterého bych beztak nesplašila, by ji neobměkčil. V druhém mi pan šéf tradičně přikázal: "Sežeňte si sponzora." Po kolegovi básníkovi tento podnikatel chtěl za vydání sbírky veršů (!) sto tisíc. A co dodat ke "klanům"? Ty vládnou absolutně všude, kde jde o peníze, o jakýkoliv výdělek. Na vlastní kůži jsem se nesčetněkrát poučila, jak nepotismus a kamarádíčci operují ve všech "výběrových řízeních", v nichž se nezaměstnaní ucházejí o "flek", snad kromě těch neotročtějších, nejžebráčtěji placených džobů či specifických, výkonově náročných "externích aktivit" - ekonomicky však nic neřešících, ba až ztrátových.
Na Slovensku měla 16. března 2006 premiéru tvoje rozhlasová hra Milenec, kterou přeložil Pavol Janík, dramaturgem byl Ján Tužinský, a to ve skvělém obsazení. Proč píšeš pro Slovenský rozhlas, když u nás je dostatek rozhlasových stanic a rovněž Český rozhlas vysílá - alespoň občas - původní české novinky?
Milenec byl na Slovensku uveden jen díky dramaturgovi Jánu Tužinskému a překlad Pavola Janíka jsem si vychutnala s velkým potěšením. Pro mne šlo o ojedinělou příležitost, jež se již nebude opakovat. Slovenský rozhlas má jednak dostatek vlastních slovenských výborných autorů, jednak (jako všechny kulturní instituce u nás i tam) nedostatek peněz na výrobu nových pořadů. Pokud jsem informována, pragmaticky dávají tato média přednost tzv. volným tvůrcům, tj. těm, kteří jsou 70 a více roků po smrti. Navíc po letech permanentního zasílání svých "strukturovaných životopisů" do černých děr rozličných kvazikonkursů mi leze krkem veškeré marné "nabízení se". Nejen já, leč i můj nabízený text musí vyhovovat ve vícero bodech, což asi netřeba podrobněji rozebírat. Nedávno, kvůli ničivému "škrtformovému" vyostření existenčních potíží, jsem přesto alespoň jednou, pro čisté svědomí, zkusila se svou nabídkou zaťukat u vrat nejbližší české radiostanice. Žádné překvapení.
Slovenská literatura začíná pronikat na český literární trh, a to je dobře. Kterého slovenského autora bys doporučila čtenářům Obrysu-Kmene?
Jména dvou čelných slovenských spisovatelů již v tomto rozhovoru zazněla a čtenáři Obrysu-Kmene se s nimi mnohokrát setkali, byť hlavně v publicistických příspěvcích. Tím prvním je Ján Tužinský, prozaik, dramatik a esejista. Pokud jsem se zmínila, jak si cením příběhu-symbolu, potom právě J. Tužinský umí takové příběhy psát brilantně. A tím druhým je Pavol Janík, básník a dramatik, který např. ve své poezii zdánlivě rozmarnou hrou se slovy vždy trefně vyhmátne bolesti a krutosti naší doby. Tvorba obou - poetikou zcela rozdílná - se vyznačuje mimořádnou morální naléhavostí, jíž dociluje nikoliv moralizováním, ale kladením velmi znepokojivých otázek. Samozřejmě nejsem vůbec žádný odborník na slovenskou beletrii, pouze ji čtu od mládí a nejradši ve slovenštině. Zájemcům bych doporučila dvě reprezentativní antologie (básnickou a prozaickou), které vydal Spolok slovenských spisovateľov a jsou k dispozici i na internetových stránkách Obrysu-Kmene v Knihovničce Dlaně. V prosincovém čísle Dlaně 2005, jež - k mé lítosti - bylo i číslem posledním, jsou pak ukázky z děl dalších slovenských literátů. Z prozaiků bych jmenovala namátkou např. Petera Jaroše, Jána Lenča, Ľuboše Juríka, Etelu Farkašovou, Márii Bátorovou, Gabrielu Rothmayerovou, z básníků např. Danu Podrackou, Juraje Kalnického, z mladé generace Mariána Grupače, Borise Brendzu, nicméně těch pozoruhodných je spousta. K mým oblíbencům náleží i Vincent Šikula a Hana Zelinová, oba již, bohužel, zesnulí; a se zájmem jsem četla prózy Ladislav Balleka, Dušana Mitany aj. Před devíti lety, kdy se mi náhodou dostával do ruky záhy zaniklý časopis Pulz, literární příloha slovenského deníku Pravda, na mne mj. zapůsobily povídky Jozefa Kollára.
Podle "oficiálních" příjmových statistik patří povolání spisovatele k nejlépe honorovaným. Jak vypadá jeden den talentované české spisovatelky v Brně?
Chachacha! V poznámkách mám naskicovanou povídku Sociální píď. Až bude hotová, zašlu ji do Obrysu-Kmene coby odpověď. Ale třeba se "oficiální" příjmové statistiky v rubričce pro spisovatele nemýlí. Spisovatel je přece nikoliv ten, kdo píše (snaží se psát) literaturu krásnou či literaturu faktu, nýbrž ten, komu se daří jakékoliv psané "produkty" uplatnit na "knižním trhu". Předpoklad, že jeho výtvor je prodejný, je nezbytnou podmínkou pro to, aby vůbec nabyl podoby tištěné knihy. (Zde abstrahuji od váhy sponzorů.) Někteří spisovatelé - především autorky zboží pro paní a dívky - uštrikují a vydají i tři čtyři románky ročně, a dokonce se tím prý živí. Klobouk dolů! Další kvanta úspěšných "literátů" se dnes rekrutují z showbyznysu, sportu, žurnalistického bulváru, politiky, z kuchyní, ložnic a koupelen slavných a mocných. Vítězná ofenziva těchto renesančních osobností mě hřeje u srdce. Zvláštní kapitolu potom představují dříve okrajové, nyní konjunkturální žánry: sci-fi, fantasy, mystery, horory... Ti nejnadanější tvůrci, zatím s drtivou převahou zahraniční, je tu a tam povznesou na uměleckou úroveň. Totéž platí pro poctivě udělaný detektivní žánr, u kterého jako čtenářka ráda relaxuji. A co se týče mého "literárního" statusu: vzhledem k nicotné publikační frekvenci vlastních textů se sama v žádném případě nemohu pokládat za spisovatelku, ani se za ni - probůh! - nepokládám. Nejsem spisovatelka, jsem pouze žena, jež (už dost dlouho) píše. Přesněji: žena, jež si cosi píše. A nejpřesněji: žena, jež si cosi píše sama pro sebe. Klub grafomanů je patrně nejotevřenější klub na světě a díky internetu jeho členstvo závratně roste. A jak vypadá můj den? Mým dnem je noc. Monitor dýchavičného komputeru svítí do přítmí a kolem je ticho. A psaní mi jde jak psovi pastva. Než vydatluji několik odstavců (každý z nich budu ještě desetkrát přepracovávat), venku už zase svítá.
Měl jsem možnost číst slušný počet samizdatových titulů problematické úrovně, ale také skvosty české literatury, k nimž řadím i tvoji Molochitu, v tomto "edičním proudu" už téměř kultovní. Znáš nějaké romány, které by byly podobným "vypouklým" či hyperbolicky zakřiveným zrcadlem doby restaurace?
Neznám. To však neznamená, že takové české romány neexistují; dokonce jsem přesvědčena, že někde jsou - v zásuvkách, v počítačích, na internetu, v několikakusových samizdatech... Určitě se neculí na pultech knihkupectví a nelákají načančanými obálkami. Důvody jejich mizivé dostupnosti až nedostupnosti jsou jasné: jdou režimu proti srsti, takže režimní kmotři, pardon, mecenáši, nemají zájem podporovat jejich vydávání sponzorskými dary a granty, odměňovat je stipendijními pobyty a literárními cenami, propagovat v médiích, točit dle nich filmy a seriály, ba právě naopak. Jejich autoři nejsou "v balíku", nýbrž mají holý zadek, což jim sice skýtá nosná, do morku prožitá témata (ne nadarmo se cynicky vyzdvihuje archetyp hladovějícího básníka), nicméně pokud zůstanou realitě věrni až do konce, neobdaří svůj příběh prodejným happyendem, a to ani ve smyslu literárním (a la americký sen), ani (a tudíž ani) ve smyslu obchodním. Mimochodem, do literární historie se i v USA nesmrtelně zapsala nikoliv ta díla, která opěvovala americký sen, ale ta, která jej nelítostně demaskovala. Tolik k daným tvůrcům coby jedné straně mince. Tou druhou jsou jejich případní čtenáři. Zkušenost mi napovídá, že také tito se nacházejí v sociálních zónách blízkých bědné pozici autorů: na kupování knih jim nezbývají finance, čímž jsou jako zákazníci pro trh irelevantní, a na surfování po internetu jim grošíky rovněž scházejí. Naproti tomu milostivé dámy i paničky z tzv. střední třídy asi nesáhnou po jakési podezřelé Molochitě, ba ani po klasickém Molochovi od A. I. Kuprina, leč po dámském magazínu s drby o "celebritách", po oddechové četbičce, jak si bohatý chudou (radši bohatou) vzal, případně po kterémsi ze snobských, reklamou vychvalovaných odvarů "českého snu". Domnívám se, že otázka čtenářstva - vzhledem k horentním cenám knih a nikoliv lacinému internetu - je rozhodující. Konstatuje se, že "čtení je na ústupu" a je nahrazováno jinými zájmovými aktivitami. Inu, jak u koho. Masovému čtenářství kvalitní beletrie opětně nastolený kapitalismus vskutku odzvonil. Příjem umění se znovu stává čímsi výlučným nejen ve významu intelektuálním, nýbrž i finančním. Na čempak si asi pošmáknou dnešní estéti s nabitými šrajtoflemi? Kuprinova Molocha a Gorkého povídky o bosácích v negramotném carském Rusku také mohla číst a četla toliko nejpokrokovější část favorizovaných vrstev - tenkrát, v předvečer revolucí. A v dnešním Česku? Kdo je čte? Respektive: kdo by je četl? I z regálů veřejných knihoven byly takovéto tituly většinou pomstychtivě vymeteny a na jejich místech se teď roztahují bestsellery (často diskutabilní úrovně), nemluvě o nestydatých škvárech. A čichám, čichám, že nemusí trvat dlouho a z polic biblioték se po vysmívaném A. Jiráskovi vypaří též J. Šotola a V. Körner, jakož třeba i G. Orwell, K. Kesey, adorovaní beatnici... Problém nevydávání té části umělecké tvorby, jež kriticky reflektuje současnou restauraci, tedy vidím zároveň jako problém oněch sociálních skupin, kterým byla ukradena a nadále je kradena možnost podobně orientovaná díla číst, ačkoliv právě jim jsou prvořadě adresována a právě o nich vyprávějí. Pokud nějaká partaj soustavně hlásá, že tito "neprivilegovaní" objektivně náležejí k její voličské základně, proč se na ně více neobrací (neobrátila) prostřednictvím umění a nechává (nechala) úrodu ležet ladem? Musím vzdát díky alespoň za každotýdenní sklizeň ze záhonku Obrysu-Kmene. A předpokládám, že zvídavci si půjčují v bibliotékách i aktuální společenskovědní publikace, jako jsou např. práce J. Kellera, O. Krejčího, Z. Baumana aj. Sama jsem zrovna dočetla nové, rozšířené vydání věhlasné Vzpoury deprivantů od F. Koukolíka a J. Drtilové. Ale zpátky k tvé otázce: na sociálně laděný román o polistopadové demokratuře jsem zatím nenarazila, nicméně křivé hubě sametové Svoboděnky již roky nastavují nemilosrdné zrcadlo mnozí básníci v čele s vynikajícím Karlem Sýsem a - což vnímám jako žánrově unikátní - rovněž Eva Frantinová v řadě svých krátkých lyrických próz.
Kdybys měla možnost uspořádat antologii českých básníků (a prozaiků) druhé poloviny dvacátého století, kdo by v ní nesměl chybět?
Jednodušší otázku už jsi mi nemohl dát, viď?! Takže - s prominutím - drze odsekávám, že by v ní nesměl chybět vůbec nikdo. Vážila by metrák a konečně by se v ní sešly všechny tři "proudy" poválečné české literární tvorby. A ti velectění páni kritikové, kteří se účelově pohoršují nad troufalou korpulentností některých publikací a přísně dozírají na dodržování zdejších "segregačních literárních zákonů", ať si trhnou perem (klávesnicí)! A ještě cosi: i když se tematické kritérium výběru u antologií pomíjí, jedno bych v tomto případě uplatnila. Téma by znělo Kde domov můj a tuším, že by vypovědělo hodně o českém básnictví (a próze) a ještě více by vypovědělo o dotyčném českém období.
Někde jsem četl, že jen hrbatí stále skuhrají a chtějí, aby i ostatní byli hrbatými. Člověk aktivně přistupující k životu je optimista, má ostré lokty, chce se prosadit, umí přiložit ruku k dílu a těšit se z možností kariéry.
Sebekriticky přitakávám: svatá pravda, svatá pravda. Navzdory pravidelnému cvičení skutečně pořád skuhrám, jak mě bolí hrbolatý hřbet; lokty mám jen hubené, ne ostré; "prosazení se" plete se mi se sázením kytiček a prosezenou židlí u počítače; optimismus jsem na rozdíl od ostatních dětských chorob nikdy nedostala, tudíž jsem vůči němu imunní od narození; ruku jsem přikládala nanejvýš k dílům a činnostem totálně zbytečným (sem zahrnuji i své "totalitní" vysokoškolské studium a pedagogickou praxi); a slovo kariéra bylo v naší hubaté famílii odjakživa považováno za sprosté. Dobře mi tak!
Je známo, že spolupracuješ s brněnským Výborem národní kultury, např. připravuješ literární pořady. Které pořady pokládáš za nejúspěšnější a nejvíce kvalitní?
Mých vlastních literárních pořadů bylo zanedbatelně - šest, včetně společného autorského čtení s básnířkou Marií Veselou; na druhých dvou jsem se textově podílela a ve třech jsem účinkovala coby recitátor naturščik. Letos jsem úplný absentér. Pro příští rok mám v hlavě nějaký nápad, leč přežívám ze dne na den, proto zatím nic s pevným termínem neplánuji, ani plánovat nemohu. O to více smekám před vytrvalostí, obětavostí a umem těch, jež brněnský VNK udržují v akci již čtrnáctou sezónu. Zvláště musím podtrhnout lví podíl někdejšího dlouholetého předsedy, popředního literárního vědce Dr. Štěpána Vlašína, který byl tvůrcem a moderátorem snad poloviny všech literárních programů, pokaždé poutavých, fundovaných a hojně navštívených. Z dalších nejspolehlivějších "tahounů" připomenu alespoň Dr. Aleše Kopku a Ing. Aloise Reicha. Z hereckých osobností oslňovala vždy perfektní doc. Miroslava Jandeková-Lokšová, jež se k naší velké škodě nedávno ze zdravotních příčin vzdala veřejného vystupování. Největší přízni obecenstva se těšily zejména hudební pořady, což platí i pro současnost, kdy předsednickou štafetu převzal doc. Vladimír Šaur, známý jazykovědec. Bohužel, z elegantního sálu, ve kterém se kulturní podvečery roky konávaly, se "představení" musela přestěhovat do stísněnějšího, skromnějšího prostředí. Pro koncertní vystoupení se však nadále daří zajišťovat vysoce reprezentativní prostory.
Nežijeme v době příliš radostné, jakkoli tato nebo podobná slova byla napsána už mnohokráte před námi. Co ti v poslední době udělalo největší radost?
Málem bych zajásala, že nádherně kvetoucí petúnie na balkoně, leč včera jsem na nich objevila mšice a honem jsem je musela postříkat čímsi jedovatým. A jiná radost? Přirozeně by mě mělo blažit to, že na letošní podzim chystá jedno pražské nakladatelství k vydání knížku Bílý kůň s podtitulem Sedm fantaskních příběhů. V podstatě je to první řádné vydání nějaké mé knížky v řádném nakladatelství. Jenže jaksi nad tím nedokáži nezkaleně plesat. Knižní debut, jenž se vylíhne na světlo 28 let po prvním publikování v tisku a krátce před padesátými narozeninami, už do osudu trapně obstarožní debutantky žádnou radostnou změnu nevnese, že ano. Je to stejné, jako když žena potká toho správného muže o čtvrtstoletí později, než by bylo biologicky a společensky žádoucí - také s ním šťastnou rodinku nezaloží. Vlak tedy dorazí s dvacetiletým zpožděním: už do něho nenastoupím a nikam s ním neodjedu. Ale určitě mu zamávám z perónu. S úsměvem.
Autor: Ivana Blahutová, Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |