Do poslední fáze třídního boje konečně nastoupily i hračky.
   "Panenky 50. a 60. let. Byly jednotné jak ve svém výrazu, tak i v oblečení. Odrážely obraz své doby, kdy se vyžadoval průměr a jakákoli snaha o jedinečnost nebo originalitu byla potlačena."
   Tenhle popisek jsem o prázdninách našel v Muzeu hraček v rodném městě Rychnově nad Kněžnou.
   Muzeum je roztomilou směsicí všemožných exponátů, jak je kdo právě věnoval. Najdeme tu i spoustu hraček právě z 50. a 60. let, z Hamira, Igry, Tofy, několik socialistických, leč pohledných slabikářů, a samozřejmě také kočárky a panenky, pro které tehdy mohl svět našim výrobcům ruce utrhat. Když jsem v roce 1959 vezl do Anglie jako dárek českou krojovanou panenku, vzbudila nefalšovanou senzaci. Stejně jako ji budili Karel Zeman, Hermína Týrlová, Ondřej Sekora, Josef Lada, Václav Čtvrtek, Helena Zmatlíková... Jako české filmy, plakáty, knižní obálky, umělé čočky, auta, betatrony, turbíny, letadla, lodě, lokomotivy - velké i ty jen na hraní. A ovšem i jedinečné a originální české myšlenky a české ruce, tehdy snad ještě opravdu zlaté.
   Dnes, kdy jsou rodiče i děti zaplaveni kdejakým plastovým šmejdem, o němž se každý večer z Novy dozvídáme, čím je zas jedovatý či jak může děcku uštípnout nožičku, šmejdem střiženým podle jednoho zaoceánského mustru, není už o jedinečnosti ani řeči. Jedinečné jsou leda jeho ceny!
   Škoda. Nevím, kdo texty pro muzeum vymyslel, ale ideové vlnobití mu muselo šplouchat na maják.

   "Václav Havel je nesmírně zajímavý člověk a musíte ho brát takového, jaký je. Je to člověk také neobyčejně statečný. Projevilo se to ve všech životních okamžicích; ve vězení, při výsleších i při práci v kanceláři. Zároveň je to člověk citlivý, zranitelný - to jako by té statečnosti neodpovídalo. Nemá prostě hroší kůži. A je velice skromný. Viděl jsem ho jíst v restauracích při cestách, podávali tam jídla, nad kterými by hygienikům vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Uvedu příklad: vesnická hospoda, ohřívaná sekaná, samozřejmě s hořčicí, bez ní se to vůbec nedá sníst, nikdo neví, z čeho to vyrobili - každopádně jsou v tom zbytky z minulého týdne. Ale pan prezident si na tom pochutnal. Smažený sýr si dával, kamkoli přijel."
   Tak pravil Ivan Medek v knize Děkuji, mám se výborně.

   Rád věřím, že se Ivan Medek má výborně. I my se máme, že ho máme.
   Teď čekáme, až ČEZ "představí nové ceny", což je potměšilý eufemismus pro zdražení proudu.
   Snad nám nechají aspoň tu prezidentskou sekanou!
   Ó my se máme. A ještě se budeme mít!

   Katolický týdeník vyrazil na Chodsko. "S otázkami na tělo" navštívil redaktor ředitele Muzea Chodska a etnografa Josefa Nejdla. "Místní rodák" se prý "postavil tváří v tvář různým mýtům o lidech i kraji, které uvádí na pravou míru." Toto "uvádění" opravdu stojí za přečtení.
   Na otázku, "kde je kořen pověstí o válčících strážcích hranic", se dozvídáme: "Když se píše o Chodech, odrážejících vojska, která ohrožovala českou zemi, je to spíš idealistické vlastenčení... Chodové ?patřili? králi, nikoli regionální šlechtě. V pobělohorské době je na Chodsko dosazena regionální šlechta a Chodové najednou ?patří? jí a musí začít robotovat. Komu by se to líbilo? Proto přichází známá chodská rebelie. A s ní i Kozinovská pověst.
   Historicky to zas tak výjimečná událost nebyla: výsledkem byli tři mrtví. Vše se řešilo u soudu (tedy "demokraticky", pozn. ks), tedy žádnou vojenskou cestou. A co se týká mrtvých, jeden zahynul při náhodném výstřelu při srocení davu v Pocinovicích, druhý přirozenou smrtí, protože měl podlomené zdraví , a popraven byl pouze jeden jediný muž: známý Jan Sladký-Kozina.
   Nebýt toho, že rok po něm umírá Lomikar, který jej na šibenici dostal, tak by si toho lidová tvořivost ani nevšimla... A celá ta pověst by byla upadla do zapomnění - nebýt Boženy Němcové, která tady jakousi pověst zaznamenala v polovině 19. století.
   A proč je tento kraj v porovnání s okolím tak religiózní? Je to dáno konzervativností místních lidí - z kostela je nevyhnali ani komunisti. Chodili tam totiž i oni."
   Takže nebýt kryptokomunistky Němcové a bolševika Aloise Jiráska, po Kozinovi by neštěkl ani pes. Považte - jen tři mrtví! Jednoho zastřelili humanitáři náhodně, jako kolaterální ztrátu, druhý sice pošel v arestu, ale mohl si za to sám, protože si neléčil tuberu v nějakém švýcarském soukromém sanatoriu. A Kozina? To byl konzervativec, nostalgik, nepolepšitelný rapl!
   Pravdu má pan ředitel i jeho zpovědník - co jsou tři mrtví proti milionům jinověrců i zbloudilých souvěrců, které teroristé v sutanách zavraždili nikoli u soudu, nýbrž ohněm a mečem - čtvrcením, pálením, lámáním v kole?!

   Když režim neví kudy kam, Ústav pro Poučení z totalitního vývoje vytáhne osvědčená esa:
   a) virus: ptačí chřipky, šílených krav, a když to nestačí tak AIDS,
   b) bolševismus: znárodňování žen, frontu na banány,
   c) osvědčené anagramy a piktogramy: StB, KGB, NKVD, SSSR, Sovnarkom,
   d) horory pro vygumované: Kateřinu Jacques, antrax, vepřín u Let, přívalové deště, rozčtvrcené spoluobčany, ukradené pálenice, dvouhlavá telata, daně a kašírované "rebely" z papírmaše,
   e) globální oteplování, případně globální ochlazování.

   Zatímco mrtvola kapitalismu chladne, svět se globálně otepluje.
   Bossové světa spálili svou karmu v motorech na kukuřičný benzín.
   Papež se modlí proti požárům a potopám k Bohu, který je roznítil a spláchl!
   Zbyli už jen kramáři a čachráři - já na Hrad, já na Hrádeček...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]