V příloze Haló novin Obrys-Kmen č. 34/2007 jsem doslova zhltal příspěvek Zdeňka Frýborta Rozlučme se s příběhy, opouštějí nás.
Velmi rád se bavím s inteligentními lidmi, nebo si přečtu jejich úvahy, jelikož mi neustále pomáhají vytvářet můj názor na svět a život jako takový.
V tomto článku jsme se opravdu našel, obdivoval jsem autorovu schopnost spojit své myšlenky (příběh Šeherezády) s myšlenkami světových osobností. Po jeho přečtení jsem se musel dlouze zamyslet nad jeho obsahem a musel jsem uznat jeho výstižnost. Totiž i já se bohužel stávám pouhým konzumentem informací a v novinách hledám potvrzení toho, co jsem již uložil do své paměti. Snad je to dáno nedostatkem času, snad za to může vývoj naší společnosti nebo neúměrně stoupající ceny knih, ale pravdou je, že žádný nový »příběh« díky románu jsem už dlouho neprožil. Pro některé lidi jsou náhradou telenovely a seriály, jenže tato alternativa opravdu není pro mne a tak raději sáhnu po »osvědčeném příběhu« ze své knihovny. Tomu ovšem chybí podstatná část příběhu, neboť při jeho několikanásobném prožití je patrná absence napětí z jeho rozluštění.
Nemohu se však zbavit dojmu, že autor začíná podléhat »upřesnění Benjaminova postoje«, totiž absolutnímu pesimismu. Jsem příliš mladý na to, abych ztratil důvěru v osud literatury, či dokonce v jakoukoli dohodu mezi třídami.
Vzhledem k svému vrozenému optimismu proto chci s autorem polemizovat o některých vývodech jeho úvah. Dětské kostky vnímám nejen jako svobodu ve hře, ale jako mezistupeň k jiným hrám svého dětství, jako byly Merkur či Inspiro. Díky kostkám jsem získal cit pro to vytvořené, když jsem zaměnil cíl kostek - již vytvořený obraz, za cíl těchto her - realizaci vlastních myšlenek. I dnes ve svých šestatřiceti si jasně vybavuji některá »díla«, která jsem ze stavebnic vytvořil, a to proto, že konečné dílo bylo výtvorem mé svobody rozhodování. Snad i proto jsem dnes slušným kreslířem, který umí na papír přenést své myšlenky.
Že všechno není ve společnosti, ale v lidech a jejich přístupu k životu, mohu dokumentovat vlastní zkušeností. Stejně jako moji vrstevníci jsem vyrůstal v době, kdy informace byly již nedílnou součástí života. Moji rodiče mi však dětství protkali mnoha příběhy, ať již vyprávěnými, či čtenými. Žil jsem s příběhy, které neskutečně »nakoply« moji obrazotvornost a představivost, mnozí z mých vrstevníků toto štěstí neměli a proto již odmalička začali příběhy pouze konzumovat. Jaký je rozdíl? Zatím co mně podobní vám odcitují celé pasáže svých oblíbených románů, ti druzí si matně vzpomínají na název knihy, kterou četli.
Dosti však o mně a mém dětství, vždyť i dnes jsou mladí naprosto stejní, jen rodičů, kteří své ratolesti přivádějí k prožití příběhů, je jaksi stále méně. I mnozí dnešní autoři (namátkou snad Wilbur Smith či Dick Francis) píší příběhy, v nichž se čtenář několik dní naprosto ztrácí, aby svou zkušenost po přečtení rozšířil o další zážitek, jejž vlastně prožil »jen« ve svém nitru. Není tedy spíše pravdou, že příběhy nás neopouštějí, ale my opouštíme příběhy?
Autorovi, panu Frýbortovi, se s úctou k neskutečné síle jeho myšlenek omlouvám za svou naivitu, s jakou jsem je poněkud zlehčil
MARTIN KLEMENT, Mostiště
Autor: Martin Klement
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |