Česká minulost má vedle dimenze národní i výraznou dimenzi sociální. Obě jsou dnešním vedoucím silám přítěží, a proto je všemožně z historické paměti vytrhávají. Co zbude v prožitkovém obsahu naší identity, je-li paralyzována jak složka národní, tak sociální?
Sledujeme-li procesy českého národního obrození od konce 18. století (r. 1781 bylo zrušeno nevolnictví), neujde nám, že naše vlastenectví je lidové a plné pochopení pro strádání těch chudých a nejchudších. Vždyť to jsou potomci bývalých nevolníků, kteří usilují o osvobození vlastního národa z područí. Křísí jeho jazyk, kladou základy literatuře, historii, divadlu, vědě, výtvarnému umění, politice a dávají všechny »silky a silečky« (Palacký) do služeb rodné zemi a jejímu lidu. Vlast a národ jsou cílem jejich snažení, vlasti a lidu se má dostat svobody a samostatnosti, novodobých práv a svobod. Za demokratické ideje se - s nezdarem - bojuje na barikádách r. 1848. Uzákoní je až Národní shromáždění Československé republiky po převratu 28. října 1918, zakotví je první Ústava ČSR z r. 1920.
Po selském stavu (robota zrušena r. 1848) se hlásí o svá práva i dělnictvo. Dělnické hnutí sílí a diferencuje se názorově zejména v 3. třetině 19. století. Od podpůrných a vzdělávacích spolků profiluje se tu řada sociálně politických směrů, programů a koncepcí, mezi nimiž nejvlivnější místo zaujme program sociálně demokratické strany, dovolávající se marxismu, učení o socialistické (komunistické) přeměně společnosti a zrušení všeho bezpráví. Nastaly však spory o to, která cesta k uskutečnění programu je správnější, přiměřenější a účinnější, zda radikální revoluce nebo postupné parlamentní reformy. Spory nabývají na prudkosti a přenášejí se i do 20. století. Dlužno říci, že jak otázka národní, tak otázka sociální hýbaly našimi dějinami a že v dobách zápasů s cizí mocí bylo žádoucí navzájem je spojovat, nikoli oddělovat. Ne vždy se to dařilo.
Připomeň si několik myšlenek T. G. Masaryka z přelomu 19. a 20. století. V České otázce čteme: »Sociální otázka není pouze otázkou dělnickou, jako r. 1487 (utužení nevolnictví, pozn. SK) nešlo pouze o otázku selského lidu. Sociální otázka není pouze otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech...« V Ideálech humanitních: »Na konci 18. věku byla prohlášena práva člověcká... ve jménu jich se hlásá i požaduje volnost, rovnost, bratrství. Bratrství - tento požadavek humanitní a sociální je základem socialismu... Ve jménu člověctví se žádají práva politická (všeobecné právo hlasovací) i práva hospodářská (rovnost hospodářská, to znamená komunismus... idea se během času mění... také komunismus může být chápán a prováděn velmi rozmanitě.«
Masaryk souhlasil s marxismem v kritice liberálního kapitalismu. Nevycházel ovšem z ekonomické teorie společnosti, také dialektika a materialismus mu byly cizí. Přesto marxismus nepokládal za věc odbytou a nepotřebnou. V tlaku levicových společenských sil na vládnoucí systém spatřoval významný pozitivní vliv na prohlubování demokracie.
»I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech nynějšího řádu společenského, v jeho nespravedlnostech a nemravnostech a zvláště v hmotné a duchovní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své - ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky.« (Sociální otázka, 1898.) Těmi nedostatky Masaryk mínil nedostatek realismu, demokratismu a humanismu.
Ideologové marxistické levice (po r. 1917 ideologové bolševického marxismu-leninismu) místo aby hledali mezi demokraty spojence, pronásledovali »úchylkáře«. Místo aby rozvíjeli ideje národní, mezinárodní i celosvětové jednoty a součinnosti v zápase o pokrok, izolovali se ve vlastní doktríně, urputně dbali o »čistotu« kanonizovaného učení, nevraživě střežili poučky-dogmata a nepřipouštěli sebemenší vybočení ze závazné »linie«, kterou pro daný časový úsek stanovilo usnesení nejvyššího stranického orgánu. (Tak jako kdysi církevní sněmy určovaly, co se smí a co se nesmí věřit, co je kacířství, o co dbá inkvizice a za co hrozí zatracení...) Ať již z upřímného přesvědčení, ať ze žárlivosti, osobní rivality a nepřátelství, vedoucí ideologové označovali kdekoho »napravo« či »nalevo« hanlivými nálepkami a rozhořčeně odhalovali rozmanité »úchylky« a »úchylkové -ismy« (reformismus, revizionismus, sociálpatriotismus, oportunismus...) Odmítli přirozeně i »maloměšťácký etizující abstraktní humanismus« Masarykův a Benešův.
Obecně lze říci, že tyto sektářské a doktrinářské tendence, podezíravost a nesmiřitelnost přispěly k diskreditaci hnutí a odpudily nejednoho potenciálního spojence. Jen z nesouhlasu s nesnášenlivou výlučností »jediných spravedlivých« a s jejich uzurpovaným monopolem na hájení práv pracujících napsal např. Karel Čapek svůj článek Proč nejsem komunistou, ačkoliv ani v nejmenším neměl v úmyslu hájit kapitalismus. »Jedno je už téměř jisto: že hospodářská mizérie u nás, jako všude, je následkem rozkladu kapitalistického liberalismu a že to jediné, co nemůže přinést nápravu, je politika, vedená kapitálem.« (LN 1. 5. 1935)
A přece existuje vynikající pozitivní tradice, z doby, kdy komunisté překonali všechen stranický a ideologický partikularismus a vyhlásili program jednoty a spolupráce všech demokratických sil v národě. Stalo se tak v době smrtelného ohrožení demokratického Československa Hitlerovým nacismem koncem 30. let a v době 2. světové války. Se spojenci bez ohledu na světonázorové či politické přesvědčení vedli komunisté společný zápas, hlásajíce, že jen v jednotě je naše záchrana a že zájmy každého jedince a zájmy společného boje jedno jsou.
Právě dík jednotě demokratických sil i ve světovém měřítku se podařilo nacismus porazit. Nadšeně jsme přivítali Den vítězství 9. května 1945, příchod Rudé armády i vlastních vojenských jednotek, které bojovaly v zahraničí. Tehdy se opět spojil zřetel na dobro národní a sociální. Vzdali jsme čest autorovi sborníku Milujeme svůj národ (Julius Fučík). Souhlasili jsme se snahou Z. Nejedlého stát se »dědici národních tradic«. Velká většina národa přijala s nadějemi budovatelský poválečný program a věřila, že se podaří předválečnou demokracii zdokonalit ve smyslu sociálním. Sociální otázka měla být vyřešena způsobem, který již ve 20. letech schvaloval T. G. Masaryk a který nyní, po 2. světové válce, zdůvodňoval prezident E. Beneš jako »socializující demokracii«. Předpokládal, že cestou rozšíření funkcí státu ve věcech hospodářských a sociálních dojde k zespolečenštění finančnictví, těžkého průmyslu a zemědělské velkovýroby. (Ostatně k podobným reformám přikročily i vyspělé západní státy, např. Francie a Anglie. (Viz E. Beneš, Demokracie dnes a zítra, 1948).
Roku 1946 volilo 40 procent obyvatel KSČ, slibující vlastní, československou cestu k socialismu. Nikdo tehdy netušil další vývoj, odklon od demokracie, politické omyly a chyby, nezákonnosti, přečiny a zločiny, kterých se někteří protagonisté »strany a vlády« po r. 1948 dopustili. Historici určí míru vlivu korumpující neomezené moci samé a sebezáchovných akcí v nové, tentokrát »studené« válce. Znovu ožily staré nešvary dělnického hnutí a marxistické strany, nesmiřitelné doktrinářství a sektářství. Přišla »perestrojka a glasnosť« příliš pozdě? Východní blok ve »studené válce« neobstál, zhroutil se. Občané Československa se neradovali dlouho z osvobození ze závislosti na sovětské velmoci. Stali se závislými na jejích soupeřích. »Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím« (N. Chomský), a tak se stát Čechů a Slováků - podobně jako státy východních a jižních Slovanů - rozpadl. Noví vládci světa považují za výhodné »udržovat geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru« (Z. Brzezinski).
V nových podmínkách po r. 1989 bylo zapotřebí vyrovnat se nově s otázkou národní i sociální. Otázka národní byla »vyřešena« rozpadem společného státu Čechů a Slováků proti vůli převážné většiny obyvatelstva a mediální ofenzívou proti pozitivním tradicím národního dějepisu. A jak je to s otázkou sociální? Místo kritického, analyzujícího a rozlišujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii charakterizovaly, začalo se v médiích hovořit paušálně o 40 (někde dokonce o 50) letech totality, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a bylo postaveno na roveň nacismu. Rovnítko se klade mezi Marxův Kapitál a Hitlerův Mein Kampf, svědectví o ideové nehoráznosti. Hrubě propagandistická Černá kniha komunismu Stalinův režim prezentuje jako dokonce větší zlo než byl Hitlerův nacismus. Přenechám historikům, aby zkoumali specifika obou režimů. Poukážu jen na rovinu, v níž jsou oba režimy protikladné, a to je ideový program nacistického a komunistického hnutí (a státu) a na tento program navazující motivace straníků či sympatizantů a podpora, již se oběma dostávalo od těch či oněch společenských vrstev a kruhů.
Mezi nacismem a socialismem (komunismem) je zásadní kvalitativní rozdíl v hodnotové orientaci. Zatímco ideje socialismu (komunismu) jsou emancipační, ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Není pravda, že nacisté a komunisté jsou stejně (ne)vinni, když »kolaborovali« se svými režimy. Nacisté podporovali stranu, která slibovala vytvořit Novou Evropu, v níž oni jako představitelé plnohodnotné rasy budou dominantní silou, povolanou k vládě samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí, určeny k službě panské rase, přebyteční budou vyhubeni. Komunisté volili stranu, která slibovala sociální spravedlnost, rovnost a beztřídní společnost na základě pokroku dějin. Nacismus byl od samého počátku založen na zločinné rasistické doktríně, bezpráví měl ve stranickém a státním programu. Socialistický (komunistický) program naproti tomu vycházel z koncepce lidských práv a svobod. To ovšem nezabránilo jeho diskreditaci, když se některé vládnoucí špičky komunistických stran v boji o moc a udržení moci uchylovaly k násilí a zločinu. Tím však nejsou emancipační sociální ideje nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství »ohněm a mečem« a inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze jakýkoli pozitivní ideál.
Po r. 1989 ovládl naši ideologickou scénu nekritický antikomunismus, strkající do jednoho pytle nejen všechny členy bývalé KSČ a dnešní KSČM, ale i všechna socialistická, sociální, sociálně nápravná hnutí. Veškerá společenská kritika, levicoví intelektuálové, moderna, avantgarda, všechny reformní ideje, co jich bylo u nás i v zahraničí jsou démonizovány v slepé víře v samospasitelnou moc ničím neřízeného svobodného podnikání a neviditelné ruky trhu, která »vyřeší všechno«. Jde o masivní propagandu v zájmu celosvětového kapitálu; její součástí u nás má být i »Ústav paměti národa«.
Paměť národa? Ano, tisíckrát ano, jde-li o popularizaci našich dějin proti všem falšovatelům v cizích službách. Ale dnešní samozvaní odpůrci zapomínání nejsou ani v nejmenším strážci našich kulturních tradic. Nenavazují na odkaz těch našich předků, kteří obětavě pracovali na »národu roli dědičné« (Kollár). Chtějí jen do nekonečna připomínat, účelově evidovat a registrovat všechna vybočení, která provázela pokus o socialistické zřízení v naší zemi, zamlčujíce přitom předpojatě všechno dobré, co tento pokus širokým vrstvám společnosti přinesl. Chtějí nás naopak historické paměti zbavit. Naučili jsme se vidět smysl svých dějin v zápase za více svobody, více spravedlnosti a více humanity pro vlast a její lid. To se ovšem nekryje s antikomunistickým programem hanobit ideály socialismu, dnešní komunisty ostrakizovat a izolovat, činit je dědičně a neodpustitelně vinnými za všechno zlé, čeho se jejich předchůdci dopustili, ačkoliv se za to opakovaně omluvili a svými skutky dokazují, že chtějí hříchy minulosti napravovat, respektujíce pravidla parlamentní demokracie. Ale ta pravidla právě antikomunisté nectí. V rozporu nejen s demokratickými zásadami, politickou kulturou, ale i s prostou lidskou slušností dávají najevo okázalé opovržení komunistickými »vyvrženci«, s kterými »se nemluví«, s nimiž se oni - »elita« - nezahazují a nekompromitují a jejichž tradiční symboly práce - srp a kladivo - by vůbec měly být zakázány. Oprávněná kritika historických vybočení některých byvších komunistů (ale ano, poctivou prací je stále zapotřebí je napravovat) je zneužívána k zastírání přítomných antisociálních snah. »Paměť národa« je klamavá fikce, zavádějící a podvádějící.
Chování dnešních antikomunistů nám není nepovědomo. Povědomá je jejich urputnost, jejich intolerance, fanatismus, nesmiřitelnost »jediných spravedlivých«, inkviziční posedlost a rozdmychávání pomstychtivosti. Takto se má scvrknout program národa, který spolu s Masarykem chtěl mít »demokracii stále se reformující«? A proč nemáme mluvit o sociální otázce ve světě, který směřuje k blahobytu jen pro jednu pětinu, v němž 800 milionů lidí hladoví a v němž každé 4 vteřiny umírá hladem jeden člověk? A proč se pro ekonomické zisky a prosperitu nedaří řešit ekologické problémy, o etických a estetických nemluvě? A proč se i mnozí sociální demokraté podílejí na obnově kapitalismu »bez přívlastků«, proč se dnes slovem »reforma« paradoxně označuje opatření antisociální povahy a proč politologové říkají: »Není žádné spravedlnosti, pravidla určuje ten, kdo je mocnější?«
Problémy demokracie v současném globalizujícím se světě, ovládaném anonymní megamocí, nevyřeší nepřestajné rekriminace minulých činů a přečinů. Je na čase znovu stmelit všechny demokratické síly k ochraně kontinuity dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných.
Jsem si jista, že kdyby dnes psal Karel Čapek své články, napsal by vyznání a výzvu na téma »Proč nejsem antikomunista«.
Autor: Stanislava Kučerová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |