Jedenadvacátého srpna 2007 se konalo v Moskvě společné rusko-české jednání; na jedné straně stolu seděl náčelník generálního štábu Armády Ruské federace, na druhé náčelník generálního štábu Armády České republiky, náměstek ministryně obrany a náměstek ministra zahraničí se svými expertními skupinami. Jednali také o umístění amerického radaru na území ČR. Televizní záznam poskytl přesvědčivou, leč jenom letmou informaci o tom, co se u stolu v Moskvě odehrálo. Slyšeli jsme obě strany. Na základě vysílání veřejnoprávní televize ČT1, uvedených komentářů ze studia, jsem však nabyl přesvědčení, že to ve skutečnosti bylo trochu jinak.
Komentátoři a hlasatelé líčili zvěsti o neomalenosti a hrubosti ruských představitelů při dvoustranném rokování - v den neslavného výročí. Podivoval jsem se hlavně oznámením, která líčila nové vměšování ruských generálů do našich záležitostí. Stejně jako televizní hlasatelé řečnil české občany i předseda vlády při vzpomínkovém setkání před budovou Českého rozhlasu. Krev se nahrnula do tváře bývalému vojenskému gymnazistovi, jímž se stal - jistě z mladické nerozvážnosti nebo díky špatné volbě povolání vinou doporučení rodičů - ještě za normalizace. Hlasitě nás přesvědčoval, že v Brdech se už nikdy nebude mluvit rusky. Sděloval to vojensky stroze a rigorózně. Řval do mikrofonu jako na lesy. Nezmiňoval se ani slovem, jestli se v Brdech bude v budoucnu mluvit jenom česky či dokonce jenom anglicky. Doslova řekl: "I dnes jsou v Rusku vlivné kruhy, které se nemohou smířit s tím, že v brdských lesích už nezní ruština. Že s tímto územím naložíme nezávisle na přání Moskvy."
Ani já netoužím po tom, aby se v Brdech zase mluvilo rusky a aby do nich znovu vtrhla a proháněla se těmito končinami cizí vojska, jako se stalo po tragickém 21. srpnu 1968. Ale už vůbec nechci, aby se tam dnes nebo zítra mluvilo namísto rusky třebas anglicky či německy.
Jenom se ptám: kdo to za mne sděluje světu, že s tímto územím naložíme podle svého - nezávisle na Moskvě (ale jistě i nezávisle na Washingtonu)?
Jakýsi pán Země - nebo dokonce Velkomožný pán Vlasti naší?
Takové sebevědomé mínění mi může vnucovat jenom necitlivá osoba (na vojně jsme tomu říkali khakimozek), pro něhož morálka a mravy ztratily jakýkoliv význam a rozměr.
Hned po "odhodlaně rozhněvaném muži" uvedla televize krátký přímý rozhovor s českým náměstkem ministra zahraničí. Ten vylíčil moskevské dvoustranné jednání mezi českou a ruskou stranou jako vysloveně přátelské, několikrát toto slovo zopakoval a ohradil se proti předchozímu zpravodajství ČT1, které udalo tón, obsažený ve vystoupení ministerského předsedy (do premiéra má však podle mého stále daleko).
Náměstek výrazně informoval veřejnost o korektnosti ruské strany při jednání u moskevského stolu a dodal, že se při něm posuzovalo nejenom umístění amerického radaru v České republice, ale projednávaly se i další otázky kolem využití ruského radaru v Ázerbajdžánu. Dozvěděli jsme se od něj, že se jednalo i o vyzbrojování české armády, o situaci v Iráku a v Afghánistánu, o smlouvě o konvenčních silách v Evropě.
Jak se ale v tom protimluvu má vyznat český televizní divák?
Člověk nabývá přesvědčení, že aktér děje o konkrétní záležitosti veřejně, před očima veřejnosti opět bohapustě lhal, anebo je tendenčně zaměřený proti "nepřátelské straně", v daném případě proti "jistým neukojeným vojenským kruhům v Rusku".
Není to poprvé. Vždyť na lži nebo na tendenčním postoji často staví své výroky, které mají umlčet pravdu. Zkreslování pravdy se stalo jeho běžně používanou metodou a člověk nepochybuje, že je opravdu přičinlivým žákem jiného neslavného mluvky z novodobých dějin, na něhož nelze ani dnes zapomenout.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |