Podzimní čas plískanic, ranních mlh, jinovatky a skluzů po zamrzlé pěšince ani letos nezapomněl přijít. Nečas je tedy mezi námi a jeden z Nečasů se dokonce objevil v současné vládě. Nevlídný čas podzimu dokáže hodně lidí přimět k usednutí do fotelu s knížkou v ruce a na čtenářově líci se pak může dokonce objevit úsměv a to je moc dobře. Podzimní nečas však na tváře mých přátel a pobíračů renty přinesl zděšení, obavy, nejistotu z příštího, neboť mnozí z nich obdrželi papír oznamující zvýšení nájmů o tisícovku a někdy i o dvě. Zatím.
Ministr Nečas v době podzimního nečasu však nabízí současně zvýšení průměrného důchodu o poněkud menší částku - o 346 korun.
Národ Jana Ámose Komenského se už prý ve 21. století nepotřebuje učit ve školních škamnách tolik matematice, ale mně ještě profesoři matematiky vedle výuky derivací a integrálů jen tak jakoby koutkem úst sdělili, že tisícovka je víc než tři sta čtyřicet šest... Možná ministr Nečas kdysi při výuce matematiky dostal spalničky. Nu což, řekl by si leningradský listonoš a sáhl do brašny pro učebnici matematiky.
Nemusím sahat po učebních textech, ale jako už mnohokrát se začítám do songů a balad z pera Ludvíka Aškenázyho, které vyšly v roce 1964 pod názvem Černá bedýnka. Fotografie českých fotografických velikánů Jindřicha Marca, Karla Ludwiga, Miloně Novotného, Jana Lukase a dalších doprovázejí slova přitakávající životu v rozbolavěném světě. Poněkud zvláštní knížka, která v mých očích nezestárla. V souvislosti s ministrem Nečasem napadá mě například song Blues o činži:
Kerej ty seš, že takhle se mnou mluvíš?
Kerej ty seš, že nemáš žádnej cit?
Co mi to říkáš, činže, činže, činže,
kde já mám na tu činži vzít?
Ne, netoužím vypisovat další slova ze smutného songu, a tak snad jen ta závěrečná:
Sedni si tady na ty starý schody,
na shnilý schody, na ty schody mý.
Na smutný schody, co vedou jen dolů,
do toho sklepa, který nemá dno,
pojď, pane ouřad, pudem po nich spolu,
doprovoď dámu, buď kavalír, jo?
Opravdu stojí za to zalistovat si ve staré knížce se slovy a obrázky, které dnes už vypadly z lidské paměti. Obrázky byly tištěny nekvalitně a na špatném papíře, a přesto dosud mluví silně a jednoznačně přitakávají životu. Neholedbají se strohou a studenou Nečasovou číslicí 346 korun.
Podzimní čas nečasu přináší na mysl leccos truchlivého. K úryvku z Blues o činži Ludvíka Aškenázyho je totiž vhodné připomenout, že zajisté pouze několik rentistů z počtu více než půldruhého milionu potřebuje navštívit lékaře a nechat si předepsat nějaké pilulky. Za písařské úkony doktorů a poté za krabičky s léky vysolí již zmíněnou finanční částku naslibovanou ministrem Nečasem v čase podzimního nečasu.
Pravda, rentista občas ještě zakoupí i housku, co už nestojí dosud nezrušený padesátník, ale něco okolo dvoukačky. K upečení housky bude třeba energie, jejíž cena povyskočí rovněž. K přelouskání kilogramů prospektů z poštovních schránek bude asi potřebné osvětlení, které zase nabízí energetický průmysl. Ten elektřinu poskytne také za větší groš. To už ale navíc vedle zvýšení činže. Někdo z rentistů si dovolí luxus a pije čaj dokonce teplý...
Může se přihodit, že někde na půdě pod nánosy prachu leží nevyužitá petrolejová lampa a bude třeba jen setřít něco pavučin z cylindru. Malér bude zřejmě s knotem a pro petrolej se už člověk nebude moci zastavit u drogisty Havlíka na bývalé Palackého třídě ve Vršovicích, nýbrž v nějaké hale s cizím názvem kdesi za městem...
Málo platné, o slovo se hlásí zase ta protivná a nechtěná matematika, vlastně obyčejné kupecké počty, na které nemají ani registrační pokladny. Částky potřebné k zakoupení jen několika výše citovaných surovin a energií jsou poněkud vyšší než slíbených 346 korun. Ne, nelze vynechat další slova z Blues o činži:
Co mi to říkáš, činže, činže, činže.
Říkej mi: Paní, kolik je vám let?
Říkej mi: Paní, co vám ještě chutná?
Ptej se mě: Paní, zač stojí ten svět?
Sedni si se mnou tady na ty schody,
schovej ten papír, papír není nic.
Televizní obrazovka nabízí přehršle úsměvů, tváře dobře živených postav na nás chrlí sebevědomá slova o tom, že 346 korun pokryje navýšení životních nákladů a možná ještě zbyde na předplacení letu na Měsíc. Jak prostinké! Před vánočními svátky v roce 2004 parlamentní sešlost si jaksi omylem navýšila prebendy a vzápětí slíbila, že vše okamžitě napraví. Za tři roky se tak nestalo. Jak vypadají lháři? Stejně jako sebevědomé tváře z obrazovky sdělující nám, že se vlastně nic nepřihodilo a za vše, co se nezdařilo, mohou ti předešlí... Možná i ti, co sepsali Blues o činži!
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |