K mezinárodní vědecké konferenci Stratifikace mezidisciplinárních komunikací a filozoficko-estetické reflexe "posthistorického" umění, pořádané Prešovskou universitou
Na stránkách nejrůznějších časopisů a samozřejmě také v odborné literatuře se stále setkáváme s jedním problémem, a tím je vyhroceně polární přístup k současnému umění. Na jedné straně je současný umělecký projev neúměrně přeceňován, a tak vše, co vzniká, je považováno za hodnotné, za adekvátní výpověď své doby. Druhý pól je stejně tak ortodoxně jednoznačný - hovoří o smrti umění, o tom, že v době, kterou nazývá posthistorickou, umění vlastně neexistuje, protože se v ničem nepodobá umění, jak je tradičně zná doba historická. Nejfrekventovanější otázka, kterou si kladou milovníci i pouzí "konzumenti" umění je v podstatě ta nejprostší: Co je to vlastně současné umění? Je to vůbec umění? Jaké jsou jeho hranice, jak vypadá, k čemu slouží? A kardinální otázka: Je to, co se jako umění prezentuje, vůbec uměním? Tyto pochybnosti nekolují jen mezi nejširší veřejností, ale seriózně je řeší odborníci - estetici, teoretici umění, kulturologové apod.
Byli bychom naivní, kdybychom si mysleli, že každá doba byla spokojena se svým uměním, že každá doba svému umění rozuměla. Byl tu například rozpor v potřebě bezpodmínečného ztotožnění uměleckého díla s krásou. I když to velmi často v praxi takto vůbec nefungovalo. Troufám si tvrdit, že dnes již převládá chápání umění i v jeho tzv. negativní poloze - umění nemusí být krásné a ošklivost je jeho přirozená součást. V tom tedy z velké části dnes problém nevidím. Vidím jej, a jistě nejsem sama, v mnohem zásadnější a závažnější otázce: jestli se vůbec o umění jedná, jestli vůbec v našem světě existuje.
Jistě nejsme ani první, ani poslední, kdo se nad tímto problémem zamýšlíme.Vraťme se ke klasikům. Již Hegel uvažoval o smrti umění. Vycházel z představy, že umění je jakýmsi prostředkem při sdělování filozofické, duchovní podstaty světa, a že v situaci, kdy lidé budou schopni chápat tyto otázky přímo, umění nebude potřeba.
Asi nemusíme být velcí teoretikové, abychom s touto tezí nepolemizovali. Vždyť od umění přece chceme mnohem víc než přetransformování hlubokých filozofických názorů do podoby uměleckých děl. Vždyť nejrůznějších funkcí, které na umění žádáme, je v podstatě nekonečné množství. Od těch, řekněme seriózních, jako je poznávací, přes funkce obsahující etické sdělení, dále například didaktické, až po funkci zábavnou. Často právě ta poslední je pro vnímatele tou nejdůležitější.
V Hegelově představě se tedy jedná o budoucnost, v níž umění nebude potřeba. Na krizi umění poukázalo a poukazuje řada myslitelů. Již od 60. let 20. století je podle nich zřejmé, že umění ztratilo jakýkoli historický směr. Pochybují, že umění nalezne nějakou cestu z tohoto chaotického stavu. Mnozí se přiklánějí k tomu, že v podstatě "cokoli se objeví nového, nebude hrát žádnou roli, protože pojem umění je vnitřně vyčerpán (A. C. Danto, Konec umění, Estetika 1/98).
K renomovaným estetikům, kteří tyto myšlenky rozviřují již od poloviny 20. století, se v letošních podzimních dnech připojili teoretici ze Slovenska, České republiky, Polska a Francie. Pořadatelem konference se stal Institut estetiky, věd o umění a kulturológie Filosofické fakulty Prešovské university ve spolupráci s velvyslanectvím Francie v SR. Bylo předneseno 35 příspěvků a mnoho diskusních vstupů. Na výsledky konference si budeme muset počkat do vydání sborníku, který má vyjít nebývale rychle, tedy do konce letošního roku. Avšak je jasné, že u takovýchto setkání nejde o nějaké společné závěry, deklarace, prohlášení. Nejdůležitější a nejpodstatnější je diskuse, tvůrčí konfrontace názorů, nikoli ortodoxní prosazování jednoho pohledu či řešení. Přesto však můžeme napsat, že účastníci konference ve svých oficiálních vystoupeních i v kuloárových debatách polemizovali s názory charakterizujícími současné umění jako něco, co ztratilo historické souvislosti, tedy je posthistorické. Poukazovali na specifiku těchto kritérií, na to, že je nutné odpoutat se od tradičních představ, od tradičního modelu umění.
Je nabíledni, že jedna rovina je pohled odborníků-teoretiků, jinou rovinu představuje pohled nejširší veřejnosti.Tady se bezesporu přímo nabízí otázka, proč zeje tak hluboký předěl mezi tím, co nabízí současná umělecká produkce a tím, co od ní obecenstvo čeká. Mezi jinými odpověďmi lze říci, že příčinou je také absence estetické výchovy, a to ve všech jejích polohách.
Jistě, pohledy na řešení tohoto stavu byly různé, ale dovoluji si tvrdit, že právě možnosti dívat se na problém z různých zorných úhlů - filozofického, estetického, sociologického, psychologického a zvláště z pozice jednotlivých uměnověd, potvrdily specifičnost současného posthistorického umění. Jistý nadhled, odkrývání souvislostí, porovnání s jinými historickými etapami umožňují chápat současný umělecký projev v jeho pravé podobě. Tedy ne ho přeceňovat, ale ani podceňovat.
Letošní konference na půdě Prešovské university značně posunula úvahy na toto téma. Bez nadsázky lze napsat, že je to právě Prešovská universita, a její pracoviště Institut estetiky, věd o umění a kulturológie pod vedením Prof. Dr. Jany Soškové,CSc., která se stává významným centrem současného, a dovoluji si slovo současné podtrhnout, tvůrčího estetického a v širších souvislostech filozofického myšlení.
Autor: Věra Beranová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)