V naší hektické se občas stává, že selže technika nebo lidský faktor. Výsledek takového selhání bývá někdy úsměvný. Pro vaše potěšení bych zde chtěl uvést dvě události. Obě se odehrály na počátku devadesátých let během jednoho vysílání Českého rozhlasu a České televize.
Byla to doba plná nadějí - deník Blesk v té době dostal roční cenu - Zlatou kachnu - za zprávu, že v Sečské přehradě žije sumec-lidožrout, "pravda a láska" měly stále ještě šanci zvítězit nad "lží a nenávistí".
Je pochopitelné, že se obě státní instituce nechtějí chlubit tím, co se odehrálo. I v tehdejším tisku se první událost jen tak mihla a té druhé si možná nikdo ani nepovšiml, až na několik pozorných posluchačů. Připomínám je zde proto, aby se nevytratily z paměti národa a úmyslně zde ve slovech "paměť národa" používám malá písmena, aby nedošlo k záměně s něčím jiným.
Podrobnosti o první události je možné najít v dobovém tisku. Ve zprávách na ČT1 se zřejmě technickým nedopatřením stalo, že obraz odpovídal zpravodajství, ale text pro neslyšící byl zpožděn a odpovídal Večerníčku, který byl vysílán předtím. V novinách se tehdy psalo, že bude prošetřeno, zda nejde o zlý úmysl, ale výsledek tohoto šetření snad ani nebyl zveřejněn. Bylo mi již tehdy jasné, že o úmysl jít nemohlo, protože by zloduch musel vykonávat velice složité operace, aby způsobil to, co se skutečně stalo.
Musím ještě poznamenat, že tehdy ČT nevysílala klasické české Večerníčky, jak to dělá nyní, ale že se tehdy vysílaly příběhy o zlodějích, podvodnících a policajtech, zřejmě proto, aby děti již od mateřské školky byly připravovány na to, co je čeká v životě.
A tak se tehdy stalo, že když se na obrazovce objevil Václav Klaus coby premiér, jeho obraz doplňoval text "Všechno jsme zvorali, musíme utéct!", a když se objevila tvář Jana Pavla II., text oznamoval: "To je ten podvodník! Chyťte ho!".
Dnes již nevím, v jakém časovém vztahu se nacházel první uváděný text ke skutečnému průběhu privatizace. Zda jsme se tehdy řídili heslem "Jen více Kožených!" a nebo tím, které je nahradilo "Proboha, už žádného Koženého, nebo nám nic nezbude!"
Mimoděčně se vybavují verše ze satirické hry V. Majakovského Horká lázeň, která se v Praze hrála někdy v letech 1952-1953:
Vpřed,
soudruzi!
Cíl
jasný je
a blízký!
Když
les
se kácí,
vždy
létají
třísky !
Co se týče druhého fragmentu uváděného textu, musím se přiznat, že jsem velice váhal, zda jej mám uvádět. Nechtěl jsem, aby u někoho vznikl dojem, že tím chci zesměšňovat významnou postavu katolické církve anebo urážet city věřících. Jsem sice ateista, ale uznávám a respektuji názory a náboženské přesvědčení jiných. S výjimkou těch, kteří i v dnešní době nacházejí ve své víře oprávnění ke znásilňování a zabíjení "nepravověrných".
Na počátku zmíněných 90. let, kdy mnozí žili nadějemi a jiní zase obavami, jsem si představoval naší republiku - a litoval jsem, že to neumím nakreslit - jako loď na rozbouřeném moři, kde v podpalubí se nacházíme my, obyčejní lidé, a na palubě mužstvo, které udržuje chod lodi a velení, jež určuje směr plavby. Jako symbol kapitána lodi jsem si představoval Václava Havla, i když on ve skutečnosti navigaci směru lodi neměl zcela ve své moci.
Některým velícím postavám jsem chtěl přidávat bubliny, jako se to dělá v komiksech. K Václavu Havlovi jsem chtěl bez sebemenšího zaváhání přiřadit bublinu "Zpět (nebo snad vpřed?) ke kapitalismu !" Nedal jsem se totiž ošálit jeho výroky v listopadu a prosinci 1989: "Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda. Ničeho se nebojte"... "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu a že chci v naší zemi obnovit kapitalismus. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte."
Avšak již tehdy jsem tušil, že pro někoho bude tento krok do minulosti málo radikální a váhal jsem, komu bych měl připsat bublinu "Zpět do středověku!"
Současná diskuse a polemika kolem svatovítského chrámu a církevních restitucí mi na to dala odpověď.
Ve středověku měla katolická církev v Evropě jak politickou moc, tak bohatství. Papež v Římě tehdy rozhodoval o všech důležitých evropských záležitostech. O podobné postavení nyní usilují radikální stoupenci islámu v řadě zemí, kde se k tomuto vyznání hlásí určitá část obyvatel.
Velká ideová hnutí obvykle vznikají na základě potřeb dané společnosti. Mohou být v zásadě velice humánní. Avšak jakmile se z těchto hnutí stávají instituce, pak jim hrozí odchod od původních idejí. A pokud se stanou součástí existujících politických a mocenských struktur, jsou často odhodlány šířit svou pravdu ohněm a mečem.
Katolická církev v Evropě prožila již svůj vzestup a nyní s nástupem nové moderní doby její vliv klesá.
I stoupenci islámu prošli již ve středověku podobným vývojem. Současná zvýšená aktivita islámských fundamentalistů je vyvolána vzrůstajícím významem ropy a její tržní hodnoty. Na jedné straně je zde zájem vyspělých západních zemí ovládat tento region, což vyvolává přirozený odpor arabských národů - který se projevuje mimo jiné i negací všeho, co přichází ze Západu. Na druhé straně vysoká cena ropy umožňuje některým arabským státům či jednotlivcům toto hnutí financovat.
Jak historie pokračovala ve své pouti - s rozvojem nových pokrokových představ o uspořádání společnosti a s nárůstem sil, které byly schopny tyto trendy realizovat - ztratila katolická církev v celé Evropě politickou moc jako samostatná politická síla. V současné době se vliv církve projevuje nepřímo - pomocí politických stran, které jsou s ní spřízněny.
Ani u nás, v ČR, není již třeba souhlasu Říma nebo českého kardinála k výběru kandidáta na prezidenta a není třeba jeho pomazání, aby tato volba platila. Nedávné setkání Václava Klause s kardinálem Miroslavem Vlkem si jistě nikdo nebude vykládat tak, že Václav Klaus žádal katolickou církev o její předběžný a nezbytný souhlas s jeho kandidaturou na prezidenta.
Další část historického procesu - úplné oddělení církve od státu - proběhla však jen v některých zemích. Souvisela s tím i otázka nabytého majetku, který církev získala v době, kdy hrála přední úlohu v mocenských záležitostech a jehož charakter se rozcházel s jejím posláním.
V českých zemích získala katolická církev majetek převážně díky násilné rekatolizaci, která probíhala po několik set let po Bílé hoře, a jež vedla k tomu, že v naší republice je katolická církev dominantní. Paradoxně (anebo logicky?) je v naší zemi zároveň vysoké procento bezvěrců v porovnání s ostatními evropskými státy.
Uveďme zde jako ilustraci, co se může stát, když stát a církev jedno jsou.
1627
Mandát Ferdinanda II. nařizoval nekatolickým stavům v Čechách buď přestoupit ke katolické církvi, nebo odejít ze země. Odstěhovaly se stovky šlechticů a několik tisíc rodin měšťanstva. Střediskem emigrace se staly Sasko, Polsko, Slovensko a další evropské země. Přes zákaz emigrovali masově i poddaní.
1725
Císařský reskript o trestání kacířství. Za tajné nekatolictví byli poddaní odsuzováni na rok nucených prací, při opakovaném "provinění" na tři roky a pak k vyhnanství do Uher nebo Sedmihradska. Pro ty, kteří se vrátili z ciziny, pro kazatele, učitele a distributory nekatolických knih a pro ty, kdo jim poskytovali útočiště byl stanoven trest smrti. Udavačům byly slíbeny vysoké odměny a utajení denunciace.
V pobělohorské době byly užívány nejen drastické, ale i jemnější ekonomické formy nátlaku. Katolickým kněžím byla svěřena povinnost vést matriky, ve kterých se označovalo, kdo je (K) katolík a kdo není. Jestliže prázdných ( ) bylo příliš mnoho, pak se do uvedené lokality vysílal určitý oddíl vojska, které tam zůstávalo do té doby, dokud se kolonky s (K) nezaplnily. Vojáci se v zásadě do dění nevměšovali, pouze obyvatelé těchto podezřelých lokalit je museli po celou dobu jejich pobytu živit. Toto opatření vedlo např. k tomu, že v relativně krátké době se všechno obyvatelstvo ve středních Čechách hlásilo ke katolictví, na severní Moravě však ani tento nátlak neuspěl (inu Valaši!).
Jestliže první etapa - oddělení církve od státní moci - proběhla poměrně klidně - díky novým pravidlům, podle kterých se má řídit spravování společnosti (všeobecné volební právo atd.), pak té druhé - ztrátě majetku - se církev úporně bránila. Domnívám se, že této její snaze nelze připisovat jen nízké pohnutky dnešní doby, ale že se jednalo o pokus mít v rukou prostředky, které by jí umožnily rozvíjet svou činnost do šíře a zůstat významnou společenskou silou.
Karel Havlíček Borovský psal ve svých aforismech:
"Odkud vzalo, zkouším žáky, jméno Rakous počátek? / Od raků, neb ono taky leze pořád nazpátek."
Rakousko-Uhersko patřilo ke státům, kde se pokrok prosazoval velice ztěžka. Patent o formální rovnoprávnosti protestantských náboženství s katolickým byl vydán v r. 1861. Nicméně i zde proběhlo oddělení církve od státní moci a majetkové poměry byly řešeny na půl cesty. Zákon 50/1874 určil statut církevního majetku jako veřejně-správní. Církev nemohla majetkem volně disponovat, dispoziční právo měl stát.
V řadě evropských zemí pak tento proces pokračoval až do úplného oddělení církve od státu. Veřejně-správní statut církevního majetku v našich zemích přetrvával i po r. 1918, 1945, 1948 až dodnes.
Prezident Masaryk chtěl dosáhnout úplné odluky církve od státu, ale nemohl tento záměr uskutečnit vzhledem ke složitým vztahům se Slovenskem, kde měla církev silnou pozici.
Přiložený graf je symbiózou pohledu představitelů katolické církve a historických skutečností, a proto je třeba jej chápat pouze jako alegorii. Jediným skutečným údajem je zde oněch 100 mld. Kč, které si církevní představitelé nárokují a jak upřesnil místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Jiří Čunek, církev nenárokuje okamžité vyplacení celé částky, ale spokojila by se s tím, kdyby jí stát vyplácel např. 1 mld. Kč ročně během příštích 100 let. Na uváděný sporný majetek si z 95 % činí nárok katolická církev, zbytek připadá na církve ostatní.
Jednotlivá data zde označují určité historické mezníky.
1874
Zákon o církevním majetku jako veřejně-správním.
1919
Počátek pozemkové reformy, jejíž realizace probíhala ve dvacátých letech. Jejím cílem bylo odstranit feudální systém, podobně jako v jiných evropských zemích. V Československu probíhal pod heslem "Pryč od Bílé hory!" Zabírala majetek nad 150 ha zemědělské půdy a nad 250 ha půdy vůbec.
1947-1948
Vyvlastňovala se orná půda nad 50 ha, zároveň byl přijat zákon proti drobení zemědělské půdy. Církvím tak zůstaly k dispozici 1-2 ha v okolí církevních objektů.
1991
Přijetí blokačního zákona.
Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace zakazuje blokační ş převádět do vlastnictví jiným osobám. Tento zákon byl a je překážkou racionálnímu podnikání v zemědělství a lesnictví. Obhospodařování majetku, jehož původním vlastníkem byla církev, se jeví jako rizikové a v celé řadě případů překáží v rozvoji obcí, které jej mají ve svém držení.
Zdánlivě správné heslo "Vše, co bylo ukradeno, musí být navráceno!" má v souvislosti s církevním majetkem význam pouhé demagogie. Je totiž relativní a jeho výklad závisí na tom, na kterou stranu se postavíme.
Ing. Karel Štícha, ekonom pražského arcibiskupství, říká (citace z WEB): "Jediným skutečným řešením problému je postavit se čelem k dané situaci. Jedna možnost je prohlásit: Nic vám nedáme a raději zaplatíme to, co vám dlužíme. Druhou možností je vrátit nemovitý majetek příslušným církevním subjektům, resp. jejich právním nástupcům. Snad by mohlo zaznít něco jako 'Sorry'. Jiné civilizované řešení neznám."
Jeho oponent, vycházející z historie a hledící do budoucnosti, by mu patrně připomněl, že stát vydává na činnost církví 1 mld. Kč ročně, přel by se s ním o to, kdo má komu co vrátit. Neshodli by se ani v tom, kdo má komu říci "Sorry".
Kardinál Miroslav Vlk zdůvodňuje nároky katolické církve na svatovítský chrám tím, že císař a král Karel IV. "jej stavěl pro národ, pro katolický národ. A tím dědicem tohoto katolického národa je katolická církev."
Jak bychom my, nezaujatí lidé žijící ve XXI. století měli interpretovat slova Karla IV., který katedrálu věnoval "všem dobrým Čechům"?
Nehledě na prezentovaná protikladná stanoviska se však domnívám, že je možné dospět k řešení daného problému, které bude respektovat přiměřeně zájmy katolické církve i církví jiných. Představitelům katolické církve by ovšem slušelo více skromnosti a křesťanské pokory.
Už jen jako perličku bych uvedl námitku, která se objevila v diskusi o restitucích církevního majetku. Námitka sama je ve vztahu k danému problému spíše irelevantní, ale odpověď na ni si zasluhuje pozornost.
Uvádělo se, že církev ke své činnosti rozsáhlý nemovitý majetek nepotřebuje a že jej ani nebude schopná spravovat. Zastánce restitucí, funkcionář KDU-ČSL (odpovídající odkaz je možné najít v tisku) ji hbitě vyvrátil: "Naše strana má dostatek schopných, věřících podnikatelů, kteří dokáží spravovat tento církevní majetek ku prospěchu..."
V dnešní době by tedy rekatolizace mohla přinášet i jisté výhody...
Všechny zde posuzované otázky se ve své podstatě netýkají obyčejných lidí - věřících, pokud se přidržují moderního pojetí víry. Moderní pojetí víry chápu ve smyslu tolerance, v tom, že svou víru nikomu nevnucuji a nepovažuji stoupence víry jiné či ateisty za zloduchy. Pro mnohé věřící je jejich přesvědčení oporou v životě a i prostředek, jak pomáhat druhým. Při jednání s nimi by ateisté neměli problémy. Kostely, chrámy jsou jednak kultovními objekty, jednak historickými památkami, a proto by se o jejich zachování měl výrazně starat také stát. O různých variantách se toho již napsalo dost.
Je zřejmé, že konečné řešení statutu majetku musí být provedeno formou zákona. Není možné, aby o tom rozhodoval obvodní soud, jak se již stalo v případě svatovítského chrámu. Jak dopadne jednání ve sněmovně, to je otázka. Poslanci sociální demokracie, KSČM a patrně i většina Zelených se zřejmě budou přidržovat požadavků dneška. Pozice KDU-ČSL je také jasná. Otázka je, jak se zachová ODS. Prohlášení Miroslava Topolánka "Katedrálu církvi!" je možné chápat i jako nabídku, že by ODS byla ochotna v mnohém katolické církvi ustoupit, pokud ji poslanci KDU-ČSL - na oplátku - podpoří při prosazování asociální daňové reformy z líhně ODS.
Vraťme se však k úvodu našeho vyprávění, abyste mohli dokončit čtení této arabesky s úsměvem.
Zabýval jsem se zde podrobně jedním z námětů, který nám nabídl televizní šotek, protože se jedná o aktuální problém.
Co se týká druhého, šotkem předestřeného problému - zde nám nezbývá nic jiného, než honit zloděje a podvodníky po celém širém světě.
Což si tak pustit znovu zmíněný Večerníček? Tam totiž všechny padouchy lapili.
A nyní o druhém šotkovi.
Český rozhlas vysílal v 90. letech "Hovory z Lán" s tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Úvod jednoho hovoru se odehrál následovně:
Moderátor: "Pane prezidente, já jsem si všiml, že při vašich hovorech z Lán bývá přítomen, kromě vašeho tajemníka, také váš pes....", což mělo sloužit coby narážka pro pana prezidenta, aby se rozhovořil o svém kladném vztahu ke zvířatům.
Život přece jen někdy tropí hlouposti...
Autor: Petr Hora
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |