"Nafialovělý ostrov, osamělá skála v moři, něžný drahokam v prstenu Neapolského zálivu. Skalnatý břeh, rozrytý terasami, spadá k moři, všecek kadeřavý a bujný v temném listí vinné révy, pomerančovníků, citroníků a fíkovníků, v matně stříbrném listí oliv. V záplavě zeleně, která prudce sbíhá k moři, se přívětivě usmívají zlaté, červené a bílé květy, žluté a oranžové plody, které připomínají hvězdy v bezměsíčné noci, když je nebe temné a vzduch vlahý.
Na nebi, na moři i v duši - tišina, chce se ti naslouchat, jak všechno žijící zpívá mlčky modlitbu k bohu - Slunci."
Takto pohádkově viděl před sto lety ostrov Capri s jeho stejnojmenným městem Maxim Gorkij, který tu dlouhodobě pobýval v údobí 1906-1913. (Však také první český výbor z jeho Zkazek o Itálii, vydaný v r. 1922 v překladu Josefa Svátka, se jmenuje Pohádky o ostrově Capri.) Gorkij se zřejmě shodoval s o čtvrtstoletí starším slavným americkým spisovatelem psychologických románů Henry Jamesem, který Capri pokládal za nejkrásnější ostrov na světě.
Jaká je však soudobá realita "snového" ostrova, který byl v minulém století útočištěm mnoha významných osobností, jež v jeho nádherných přírodních a klimatických podmínkách hledaly příznivé prostředí pro své zdraví a klid k tvůrčí práci?
Z letošního zářijového výletu na Capri, kdy jsem byl jedním z údajně šestnácti tisíc návštěvníků, kteří v sezóně každodenně ostrov s dvanácti tisíci obyvateli navštěvují, jsem požitek z tišiny na nebi, na moři ani v duši neměl. Shodou okolností bylo před bouří, moře se dost vzdouvalo a jen taktak jsme se po přistání na Capri, kdy jsme přestoupili na menší loď a pak na lodičky s veslařem pro čtyři osoby, dostali do tolik vychvalované Modré jeskyně. Položeni na dně veslice jsme vpluli úzkou a nízkou štěrbinou do čarovné ultramarinové modři, objeli během pěti minut poměrně malou jeskyni o rozměru 54 x 30 m a výšce 15 m a vyslechli skvěle rezonující O sole mio jednoho z veslařů. Rádi jsme stanuli na poněkud pevnější palubě naší "mateřské" lodi a vydali se na objížďku ostrova. Popravdě řečeno jsou větší jeskyně na světě s podobnými efekty, kam se dá vjet s vyhlídkovou lodí a v klidu tu zářivou nádheru vnímat a fotografovat. Sám jsem si to ověřil u řeckých ostrovů a na Korsice. Ale ta modř v té na Capri je asi neopakovatelná.
Strmé skalnaté pobřeží s maličkými plážičkami je vesměs přístupné jedině z moře, stejně jako několik sídel vysoko ve skalních úžlabinách. Uprostřed skal na Cap Massuello upoutává červený dům kontroverzního italského spisovatele a publicisty Curzia Malaparteho, pocházejícího z dělnické německo-italské rodiny (vl. jm. Kurt Suckert). Letos v létě 19. července uplynulo 50 let od jeho smrti. Bizarní sídlo, k němuž se lze dostat pouze vytesaným schodištěm od moře, přístupné jen od střechy dovnitř, si dal postavit těsně před vypuknutím druhé světové války jako vyhnanec italské fašistické vlády. Od třicátých let byl levicově orientován (napsal mj. knihy o Leninovi a o technice státního převratu), a byl tudíž mussoliniovským režimem vězněn a trvale sledován. V blízkosti domu byly údajně zakopány podstatné části jeho slavného válečného románu Kaput, psaného na východní frontě, kde působil jako korespondent. Dům těsně před smrtí odkázal čínským komunistům. V roce 1956 totiž už jako člen Komunistické strany Itálie pobýval několik měsíců v Sovětském svazu a v Čínské lidové republice. Napsal o tom knihu Já v Rusku a v Číně. Číňané však dědictví nepřijali a dodnes se prý o vilu vedou dědické spory.
Naše plavba kolem skalnatého pobřeží pokračovala až na kraj ostrova k dvěma mořským útesům Faraglioni. Při návratu do centra Capri na přístaviště Marina Grande, do něhož neustále připlouvají a odplouvají lodě s turisty, jsme si prohlédli jedinou veřejnou oblázkovou pláž ostrova a po přistání se vmísili do davu návštěvníků. Ti jsou nepřetržitě distribuováni z přístavního mola malými mikrobusy, které je vyvážejí úzkou silnicí do města Capri a nejvyššího ostrovního městečka Anacapri (cca 6,5 km). Proplétajíce se početnými proudy hlučících návštěvníků a uskakujíce před nekončícím přívalem osobních aut, skútrů, autodrožek a minibusů v Anacapri, v rychlosti jsme prošli chrámem sv. Michala s půvabnou mozaikovou podlahou s biblickými náměty a zastavili se před vilou Axela Munteho San Michel.
To byl další významný obyvatel ostrova. Věhlasný švédský humanista, lékař a spisovatel, od jehož narození letos uplynulo 150 let (31. 10. 1857) na Capri žil a působil několik desítek let v předminulém a minulém století. Přistál tu poprvé jako osmnáctiletý. Byl uchvácen přírodními krásami ostrova a vyhlídkou z tehdejší vesničky Anacapri i množstvím pozůstatků z římského osídlení. Ostrov si totiž oblíbili římští císařové Augustus a Tiberius a postavili si zde svá sídla. Axel Munthe, očarovaný zároveň prostotou a vstřícností místních obyvatel, si zde posléze během pěti let podle svých plánů a s pomocí místních přátel postavil vilu San Michel, nazvanou podle chrámu a kapličky sv. Michala v Anacapri a použil do jejich základů a interiérů materiál a artefakty z ostrovních antických vykopávek. Měl to být podle jeho slov "dům otevřený slunci, větru a hlasu moře jako řecký chrám a všude světlo, plno světla." Většina místností byla orientována s výhledem na Neapolský záliv. Střídmě zařízené pokoje byly neustále zaplněny květinami, jimiž byl ostrov doslova poset. Munthe, už jako zámožný muž, tu trávil letní .měsíce a zdarma léčil místní obyvatele. Tam psal také své světoznámé autobiografické příběhy Kniha o lidech a zvířatech a Historie San Michel. Ta poslední vyšla v Čechách od 30. let minulého století pod názvem Kniha o životě a smrti ve dvanácti vydáních.
Každá pohádka a každý sen však někdy končí. Tak i okouzlení Axela Muntheho, který onemocněl šeroslepotou a nemohl tak využívat zářivého světla ve svém domě i v kouzelné capriské přírodě. Dnes výhled na moře z pietně udržovaného domu znemožňují vzrostlé stromy a svažující se plocha pod nimi je značně zpustlá. A tak jen pohled z nedalekého útesu se 777 fénickými schody, po nichž každodenně Munthe sbíhal k ranní koupeli v moři, jak o tom píše ve své knize, svědčí i dnes o kráse níže položeného města Capri. Současné Anacapri, přeplněné butiky, krámky se suvenýry, kavárnami a restauracemi i za polední siesty hlučí nekonečnými davy sem a tam proudících turistických výprav.
Po návratu do nižšího Capri, kdy jsme obdivovali virtuozitu místních řidičů, kteří se na úzké silnici míjeli doslova o centimetry, jsme si prohlédli toto středisko s maličkým Piazza Umberto, velikostí a architekturou připomínající ústřední náměstíčko v San Marinu. Procházka městem s mnoha drahými a superdrahými hotely, tu a tam s nudícími se snobskými návštěvníky u drinků na terasách, nás zavedla k obchodu s parfémy a voňavkami vyráběnými z rostlin, květů a plodů Capri. Usmívající se půvabné dívky z testerů všem ochotně nabízely řadu rozličných preparátů. Omámeni směsicí velmi působivých vůní jsme se vypotáceli na poslední úsek naší procházky - báječnou vyhlídku na Marinu Piccolo a celou západní část ostrova s dvojicí skal Faraglioni. Příchozí ulice s mnoha zákrutami směřujícími dolů k moři je pojmenována Via Krupp, podle vily zbrojařského německého magnáta Friedricha Alfréda Kruppa, postavené před druhou světovou válkou, po níž byla právem zabavena. V této části města je i několik vil významných světových filmových osobností, mj. i Sofie Lorenové, rodačky z chudičké rodiny z nedalekého Pozzuoli na břehu Neapolského zálivu. Nedávno ji však slavná herečka prodala. Často tu však pobývá americká filmová hvězda Tom Cruise, který se dnes řadí k osobnostem jako Le Corbusier, Pablo Neruda a mnohé další, které si Capri oblíbily.
O několikaletém pobytu Maxima Gorkého, který tu žil v exilu po porážce první ruské revoluce v r. 1905 a léčil si choré plíce, je známo, že na Capri vytvořil řadu významných děl, sešel se tu s Lunačarským a Bogdanovem, s nimiž založil stranickou školu a přednášel o ruské literatuře. Nejvýznamnější kontakty měl s V. I. Leninem, s nímž udržoval čilou korespondenci a který ho na ostrově několikrát navštívil. Leninova socha na Capri dodnes tyto návštěvy připomíná a svědčí o kulturnosti a politické nepředpojatosti italské veřejnosti a její společenské reprezentace.
Za zmínku o současné atmosféře stojí, že jeden z nejvýznamnějších paláců na Capri, dříve patřící venezuelskému ropnému magnátu, je na prodej za 30 milionů eur. Má o něj zájem ruský oligarcha Roman Abramovič. Nabízí ovšem jen 25 milionů tvrdé (zatím) evropské měny. Jde o nejdražší nemovitost v Itálii a desátou nejdražší na světě vůbec. Důvodem Abramovičova smlouvání je totiž skutečnost, že nemovitost nemá helioport a podle jeho tvrzení sídlo bez helioportu je jako dům bez garáže.
A tak v době podvečerního odjezdu z Capri, kdy se přeplněné město postupně vylidňovalo a hluk utichal, bylo po krátké bouři i moře klidné. Na nebi se však křižovaly blesky, propukl déšť, ale na pobřeží Ischie a Neapolského zálivu prosvítalo slunce. Pohled na vzdalující se ostrov v mlhavém oparu odpovídal představám zmíněných spisovatelů. Přírodní krásy Capri se změnily jen málo. Ale ta modlitba vzpomínaná Gorkým zní dodnes hlučně jinak - je určena bohu byznysu. Ten totiž prostupuje každodenní život na tomto ostrově. A nejen tam. Taková je běžná situace našeho rozporuplného, hektického a chaotického světa.
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |