Pod tímto titulem vyšla kniha Michaela Borovičky v nakladatelství Paseka (Praha - Litomyšl 2007) s rozsahem 399 stran, doplněná řadou známých i méně známých fotografií, zachycujících přední kolaboranty tohoto období druhé světové války.
Autor vytvořil názvy kapitol, které jsou výstižné pouze v případě českého kolaboranta-velezrádce Emanuela Moravce (»Sebevrah«) a »Maršál« v případě Philippea Pétaina, proslulého »vítěze od Verdunu«, kolaborujícího šéfa vichystického tzv. francouzského státu (chef de l'état francais), usilujícího o »novou Evropu (Neues Europa)« v čele s Vůdcem a říšských kancléřem Adolfem Hitlerem, »ochráncem evropské civilizace« před sovětským židobolševismem »mongolotatarských podlidí«, řečeno v antikomunistické terminologii nacistické Třetí říše velkoněmeckého národa »nadlidí«. Nutno podotknout, že tato terminologie je i dnes velmi živá, dokonce i v českomoravské kotlině. Pouze se nemluví o »židobolševismu«, ale jenom »skromně« o bolševismu s doprovodným pohrdáním vůči Rusku a Rusům a podceňování Slovanů vůbec. Názorně se to projevuje u jednoho bývalého vojenského gymnazisty, který rád cituje nacistické výrazy jako »Es kommt der Tag« a »noc dlouhých nožů«.
Tak tedy maršál Pétain se »vyznamenal« odstraněním Francouzské republiky a hesla Velké francouzské revoluce Liberté, Égalité, Fraternité (Svoboda, Rovnost, Bratrství). Ve svém tzv. Francouzském státě z Vichy to stařičký maršál nahradil svým vlastním heslem Travail, Famille, Patrie (Práce, Rodina, Vlast), které »se postupem času změnilo v ironické tracas, famine, patrouilles (otrava, hlad, dozor)«.
Autor se zmiňuje i o dalších francouzských kolaborantech, kde uvádí především odporného Pétainova zástupce Pierra Lavala, jakož i nestoudného oportunistu admirála Francoise Darlana. Michael Borovička konstatuje, že »maršála i jeho zástupce sbližoval společný strach z bolševismu a zakořeněný antikomunismus«.
Nelze se ovšem nezmínit, že samotný autor podléhá ve své nesporně zajímavé knize vlivům antisovětismu a antikomunismu v řadě případů. Trapné je, když v souvislosti se vznikem tzv. České ligy proti bolševismu oprašuje goebbelsovskou propagandu: »Hrozba bolševismu byla tedy reálná, ale bylo zcela naivní se domnívat, že by argumentace ligy mohla mezi Čechy zabrat. Rudá armáda byla reálnou nadějí na osvobození z nacistické krutovlády, což byla jedna z hlavních příčin krachu celé akce. Strach z Rusů se nacistické propagandě z pochopitelných důvodů nepodařilo vyvolat. Na druhé straně můžeme dnes s odstupem času říci, že pokud někdy nacistická propaganda používala aspoň z části pravdivých argumentů, byly to právě tyto. Krvavý bolševický spár nad Hradčany z proslulého plakátu s nápisem Zachvátí-li Tě, zahyneš byl reakcí na cestu Edvarda Beneše do Moskvy na sklonku roku 1943 a na jeho podpis smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci. Pocházel zřejmě z dílny Emanuela Moravce, jehož nacisté důvěrně informovali o uskutečnění tohoto diplomatického aktu. Varování se bohužel za několik let stalo smutnou realitou«. Autor knihy si zde vlastně protiřečí. Českému historikovi či publicistovi nemůže být dost dobře omluvou jeho relativní mládí (narozen v r. 1951), v důsledku čehož nemohl zažít atmosféru druhé světové války, kdy všichni Češi - nejenom komunisté a levicově orientovaní občané, ale i pravicově orientovaní lidé, s výjimkou nepočetných českých kolaborantů - očekávali od příchodu Rudé armády osvobození, záchranu před genocidou, která byla plánována vůči Čechům německými nacisty. Bez našeho osvobození Rudou armádou, která sehrála pod Stalinovým velením (ať se to komu líbí či nelíbí) rozhodující roli v porážce nacistického Německa, by se nenarodil ani český autor recenzované knihy, ani současní čeští politikové typu Topolánka, Cyrila Svobody či Kalouska, dávající ostentativně najevo svůj antisovětismus a antikomunismus.
Kapitola o velezrádném rozbíječi Československé republiky Jozefu Tisovi (či snad Tiszóvi), který v letech 1939-1945 představoval prezidenta tzv. Slovenského štátu z milosti Adolfa Hitlera, je nazvána »Mučedník«. Tiso však ve skutečnosti nebyl žádným mučedníkem, nýbrž zrádcem slovenského národa. Proti slovenským vlastencům si za Slovenského národního povstání v roce 1944 pozval na pomoc Hlinkově gardě německo-nacistické hordy hrdlořezů, které pak vlastnoručně vyznamenával v dobytém centru SNP Banské Bystrici. Klerofašistický režim kněze-politika Tisa se aktivně podílel rovněž na holocaustu slovenských židů. Borovička přiznává, »že rozpor mezi kněžským posláním a jeho skutky politika byl tak očividný a propastný«. Tisovi luďáčtí pohrobci pokrytecky uctívají tohoto antisemitu, antikomunistu a čechofoba. »Dnes má Tisův kult zejména u zahraničních Slováků často fantastickou až bizarní podobu, která již nemá nic společného s realitou. Úsilí o jeho blahořečení a později svatořečení jsou míněny naprosto vážně.« Co k tomu dodat? Snad jen to, že nynější náměstek Boží ve Vatikáně, pocházející z řad Hitlerjugend, by to Tisovi mohl zařídit.
Nesporným informativním přínosem pro českého čtenáře budou kapitoly o norském kolaborantovi Vidkunu Quislingovi (»Intelektuál«) a o belgickém hitlerčíkovi Léonu Degrellovi (»Exulant«). Degrelle - kterého by si Adolf Hitler přál za svého syna - »esesák, rasista a hlavní nepřítel 'méněcenných' Slovanů« a zrádce Belgie zemřel ve španělském exilu v Malaze v r. 1994 ve věku 88 let.
Kniha obsahuje též kapitolu »Zajatec« o někdejším sovětském generálu Andreji Andrejeviči Vlasovovi, jehož tzv. Ruské osvobozenecké armádě v německých službách proti vlastní zemi byly některými českými historiky a publicisty po převratu 1989 připisovány údajné »zásluhy« o pražské protiněmecké povstání v květnu 1945. Vlasov a další zrádní generálové byli počátkem srpna 1946 v Moskvě odsouzeni k trestu smrti oběšením. Borovička k tomu konstatuje: »Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že Vlasovův experiment (rozvrátit v Hitlerových službách Sovětský svaz - pozn. J. P.) neměl vůbec žádný smysl, žádný výsledek, ale není to tak docela pravda. Generál Reinhard Gehlen... vybudoval z větší části ze své vlastní iniciativy velice efektivní síť protikomunistických tajných agentů po celém Sovětském svazu. Po porážce Německa předal organizaci jako celek americké CIA. Studená válka právě začínala, a tak to vůbec nebyla špatná akvizice (cynický výrok českého publicisty podtržen mnou - J. P.).« Neměl by Michael Borovička mezi kolaboranty raději zařadit generála Gehlena místo polního maršála Friedricha Pauluse? Paulus jako voják připravoval útočný plán Barbarossa proti SSSR, ale jako voják velící 6. armádě ve stalingradské bitvě dokázal poté vyvodit logické závěry proti Hitlerovu hazardování s německým národem. Sám Borovička musí přiznávat, že Paulus »nebyl kolaborantem v pravém slova smyslu«, ale prý »nikdy nepochopil, že mírové a sjednocené Německo, které bylo jeho ideálem, nelze vybudovat ve spojenectví se sovětskými komunisty.« Paulus žil v Drážďanech v NDR. Zemřel 1. února 1957. Borovička napsal: »Paulusovým ideálem opravdu bylo silné, uznávané, jednotné Německo, což byla v Evropě rozdělené do dvou mocenských bloků holá utopie, jejíhož naplnění se Paulusova generace již nedožila.« Avšak myslím si, že Paulusovi by se asi vůbec nelíbilo pozdější kolonizátorské pohlcení Německé demokratické republiky západním Německem.
A závěrem k otázce Hitler a kolaboranti Borovička konstatoval, že Hitler »se kolaborantskou garniturou v Evropě vážněji vůbec nezabýval. Většinou těmi Quislingy, Vlasovy, Degrelly, Musserty, Lavaly, Pétainy, Moravci či Tisy pohrdal. Využíval je ad hoc, když se mu to právě hodilo.«
Autor: JOSEF POLÁČEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |