Když jsem se v ROZKRÝVÁNÍ (básně z let 1974-2002, Onyx, Praha 2004) dočetl v závěru první, vynalézavě vystavěné básně k závěru, kde se Milan Dubský (ročník 1929) snaží "odhánět ten den jediný, / v němž duše umdlévá a srdce hasne", spanile vypravenou knížečku s kresbami Josefa Plška jsem na dost dlouho odložil, patrně proto, aby mne nenakazila obavou z hasnoucích dní. Ale pak se mi po ní přece jen sáhl, rozevřel někde uprostřed a potěšen četl: "Slunce juklo z oblohy,/ kos mi ihned odpoví. / Koukám kolem po světě / a už tě mám ve větě." A už mě Dubský měl. Žádný naříkač. Žádné úmorné rozkrývání, básnické háčkování, ale byť tu a tam s málo funkčními inverzemi (smutků věnce) záznamy dnů (nebo nocí) pohody (jakou je Štěstí v síti), ale i znepokojivého tázání: "Jsi pro slast, či do nepohody, / nebo jen jak si zamanem?"
Po Rozkrývání plynoucím (až na pár výjimek) ve víceméně klasicistních čtyřverších, ve sbírečce už názvem DOTEKY NELETMÉ (rovněž Onyx, Praha 2006, stejná grafická úprava Josefa Plška, kresby Romana Kelbicha) mírně provokující se Dubský rozepsal verši krystalizujícími i v jiných soustavách. Oblouky naděje, jak Dubský říká duze, vyvstávají z bouře, hromobití, nepohody (Nebe pláče. Země saje slzy), verš zabírá hloub a šíř, autorova ctižádost - celý sešitek prostupující a názvem jedné básně vypíchnutá - zní Pravda ne zdání; přitom (jak napovídá Láskybraní, variace na Prostupování z předešlé knihy) jde Dubskému o organické rozvíjení jeho možností. Za odvahu neopakovat se platí nemalou daň: zejména básním nečleněným na strofy by prospělo krácení, škrtání mouder (takovou sílu hudba mívá, / když její pramen vzešel z lásky) a vůbec méně rozplývání.
Ale zejména báseň Soud (kde dobu tvrdě soudí člověk napřed přepřísný sám na sebe) naznačuje, že tohle je autor srdce nehasnoucího. Má ještě dost práce před sebou. V básni O čem se vedla řeč měl by poslední verš - Každého se to dotýká - oddělit od předešlých mezerou: aby se zdůraznila souvislost s názvem sbírky a pointa byla ostřejší. A měl by se například vzdát zcela zbytečné licence (ke konkrétu m. konkrétnu) kvůli rýmu, nota bene když přec asonance ke konkrétnu : větu je dráždivější než rým za cenu licence.
Verš ze závěrečné básně, verš "vždycky se něco nedořekne", chápu jako slib. Těším se na Dubského další sbírku.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |