Tento článek jsem zaslal do Literárních novin šéfredaktorovi Jakubu Patočkovi s průvodním dopisem žádajícím otištění. Článek nevyšel a odpověď jsem nedostal ani od šéfredaktora či jím pověřeného redaktora. Převážnou část svého aktivního života až do odchodu do důchodu jsem pracoval v redakcích a k povinnostem každého redaktora patřilo i odpovídat na dopisy. Literární noviny pana Patočky mi daly najevo, že právo na odpověď nemám a za odpověď nestojím. Článek jsem rozšířil a poskytl Obrysu-Kmeni, dosud jediné platformě ze všech českých médií, kde může svobodně zaznít můj hlas.
Nedávno jsem při surfování internetem objevil v Literárních novinách vydaných 16. května 2005 recenzi Vladimíra Justa Vynikající román s poněkud falešným koncem. Ve chvalozpěvu na román Věry Noskové "Bereme, co je" se Just dotýká i mého jména. Cituji:
"...i podle mé vlastní paměti stran odchodu osmašedesátníků a nástupu sjednocené básnické generace kariéristů typu Karla Sýse, Michala Černíka, Jaroslava Čejky, Josefa Peterky či Jaromíra Pelce, román končí někdy kolem roku 1972. Tehdy teprve tito bezskrupulózní cynici, kteří se sami bez nejmenšího důvodu pasovali na generační básníky, zaveleli ke zteči lukrativních postů v marasmu počínající normalizace, což barvitě líčí právě zmíněné tři kapitoly o marném dobývání pražského básnického Parnassu mladou básnířkou. Tehdy teprve měli obsazené redakce i funkce, vzájemně si vydávali, recenzovali a chválili na sjezdech knížky a mj. i znovu, jak román připomíná, 'generačně' překládali Rimbauda či Apollinaira a jezdili za nás ostatní protekčně do Paříže."
Nechci mluvit za výše uvedené básníky, osud každého z nás se odvíjel jinak, ale vím určitě, že nikdo z nich v sedmdesátých letech nezaujímal žádný lukrativní post a na normalizačních praktikách se nepodílel. Protože se jaksi stalo společenskou normou už sedmnáct let dávat mi vedle nálepky normalizačního básníka ještě nálepku normalizátora, kariéristy a posledního normalizačního předsedy Svazu českých spisovatelů, chci proti některým dehonestujícím a lživým tvrzením Vladimíra Justa uvést následující osobní fakta:
Když jsem v roce 1969 nastoupil do časopisu Sedmička, nepodpořil jsem písemně ani ústně souhlas se vstupem cizích vojsk, a nebyl jsem v redakci jediný. Tehdejší šéfredaktor a spisovatel Jan Ryska se za nás postavil a nebyli jsem vyhozeni. V polovině 70. let jsem dostal, ač nestraník, lukrativní nabídky vedoucího kulturní rubriky v Mladém světě, vedoucího kulturní rubriky ve Květech a zástupce šéfredaktora ve Svobodě, které jsem odmítl kvůli normalizační politice projevující se nejsilněji právě v oblasti kultury. V roce 1973 jsem na základě vymyšleného obvinění strávil několik týdnů ve vězení na Ruzyni a po propuštění jsem byl brzy znovu zatčen. Po třech dnech mi byla učiněna nabídka ke spolupráci, kterou jsem odmítl - chtěli, abych podával informace o dění v redakci. V roce 1977 jsem byl písemně pozván na slavnostní setkání umělců do Národního divadla, a když jsem zjistil, že se jedná o akci proti Chartě, jejíž znění jsem ani neznal, odešel jsem a můj podpis tedy není na podpisové listině. V roce 1977 jsem ještě s několika mladými spisovateli přijal nabídku členství ve Svazu českých spisovatelů. V letech 1969 až 1985 jsem pracoval v časopisecké a nakladatelské oblasti pro děti, která byla nejméně postižena normalizací. Členem strany jsem byl pět let, od roku 1984, a své levicové názory neskrývám ani dnes. V roce 1985 jsem přijal titul zasloužilého umělce a nezřekl se ho.
Pokud jsem tedy do roku 1985 zastával nějaké pracovní posty, pak asi na stejné úrovni jako tehdy V. Just, a spíše mnohem méně. On pracoval v Divadelním ústavu a vesele vydával knihy a vesele publikoval články a recenze - vpodstatě i on se stejným dílem podílel na normalizaci jako já. Pracoval jsem jako redaktor a vedoucí redaktor v oblasti pro děti a mládež, mimo časopisu Sluníčko bez členství v jakýchkoliv redakčních radách, vedle toho jsem vydával knížky poezie a pro děti. Nebyla ve mně a není ona ambicióznost usilovat o lukrativní posty a dělat kariéru, jak mi Just podsouvá. Avšak neviděl jsem důvod, proč bych se měl dobrovolně zříkat svého práva na uměleckou realizaci, i když jsem velmi kriticky vnímal tehdejší politiku. Ostatně ani V. Just na literární sebevražednost tehdy nepřistoupil. Stejně tak velmi kriticky vnímám i současnou politiku, a přesto se chci v této době umělecky realizovat navzdory tomu, že jsem v našich médiích zatracován.
Vladimír Just je takový baron Prášil, ale zavilý; dosud jsem totiž nebyl ani v Paříži a na sjezdech jsme si knížky navzájem ani chválit nemohli, to je opravdu prášilovské tvrzení. Co se týče Věry Noskové, vím, že po časopisech a denících občas publikovala velmi slabé verše. V pražských nakladatelstvích s nimi neuspěla a jako mnoho jiných pak svou autorskou nedostatečnost v devadesátých letech vydává za svou politickou ctnost, kterou nakonec prezentuje ve své vzpomínkové próze. Osobně jsem ji neznal, možná jsme se mohli někde potkat na nějakém setkání mladých autorů. Její román jsem nečetl, a tudíž nevím, zda v něm padlo mé jméno, anebo jej do své recenze dosadil Just jenom proto, že jsem se mu do ní hodil jako snadný terč.
Když jsem byl v červnu roce 1988 zvolen předsedou Svazu českých spisovatelů, byla to pro mne i pro mé generační kolegy výzva ke změně normalizační politiky spisovatelského svazu. Dobře jsem si uvědomoval, že minulá vedení Svazu spisovatelů nesou strašlivou vinu na likvidaci spisovatelů v 70. letech a že ani opožděná náprava tuto vinu z organizace nemůže sejmout. Na prvním zasedání výboru v září roce 1988 jsem předložil program, který se týkal návratu do literatury všech tehdy zakázaných spisovatelů. Program podpořili mí básničtí kolegové, především Jaroslav Čejka, Josef Šimon, Karel Sýs, Jiří Žáček, Josef Peterka, Jaromír Pelc a ze starších nejvíce profesor Jiří Hájek. V září roce 1988 jsme byli první z českých uměleckých organizací, která formulovala své cíle odporující normalizační politice. Osobně jsem se ihned kontaktoval s některými tehdy umlčenými spisovateli. Dále jsem se setkal s některými vedoucími pracovníky z nakladatelství a deníků, aby podpořili program jediné nedělitelné české literatury. Nejvíce jej naplnil šéfredaktor nakladatelství Práce Milan Soška, který měl už na jaře v roce 1989 v edičním plánu zařazeny knihy M. Kundery, J. Škvoreckého, A. Lustiga, A. Brouska, I. Klímy, K. Šiktance atd. Dále bych měl zmínit tehdejšího šéfredaktora Mladé fronty Jaromíra Pelce. Z deníků náš program nejvíce rozvíjelo Svobodné slovo. Můj podpis je (vedle podpisu J. Šimona, J. Čejky, J. Peterky, L. Balleka, V. Mináče, R. Chmela, J. Soloviče, L. Feldeka a M. Válka) na dopisu předsednictva československých spisovatelů protestujícím proti uvěznění V. Havla v roce 1989, jehož autorem byl básník Miroslav Válek, dopis odmítla ČTK a média zveřejnit. M. Válka jsem počátkem roku 1989 prosadil jako předsedu Svazu československých spisovatelů a stal se mi velkou oporou. U ministerstva kultury jsem se zasazoval o návrat zakázaných knih zpátky do knihoven, za spisovatelský svaz jsem jako předseda odmítl podpořit "pendrekový zákon" a zásah policie proti lednovým demonstracím v 89. roce, odmítl jsem podpořit Několik pádných vět. Spolupodílel jsem se na obnovení činnosti Pen klubu, avšak zásadní kroky pro obnovení jeho činnosti udělal už na jaře roku 1989 M. Válek a J. Čejka. Za mého vedení byla do spisovatelského svazu přijata řada diskriminovaných spisovatelů. Kontaktovali jsme všechna exilová nakladatelství s žádostí o zaslání produkce, abychom mohli provést analýzy a založit knihovnu. Od všech jsme knihy obdrželi. Byl jsem také v písemném kontaktu s páterem Opaskem ohledně delegování tzv. oficiálních spisovatelů na exilové setkání do Frankenu. Připravovaly se nové stanovy Svazu českých spisovatelů, které mimo jiné měly otevřít přijetí světonázorově odlišným spisovatelům, zamezit diskriminaci a jedinou prioritou k přijetí do SČS měla být kvalita díla. Těch kroků k nápravě bylo učiněno mnohem víc a děly se v ostrém střetu s normalizátory, ve střetu s příkazovou politikou nekompetentních, omezených, na nesmyslné příkazy jsem prostě nereagoval. To byl také důvod, proč jsme své snažení jako organizace nijak hlasitě nemedializovali. O našem programu však dobře věděli bohemisté a mnozí zahraniční publicisté. V rozhovorech poskytnutých zahraničnímu tisku jsem mimo jiné mluvil o tom, že mým cílem je prohlásit na spisovatelském sjezdu připravovaném na konec roku 1990, že není u nás zakázaných spisovatelů. Mé veřejné jednání bylo pochopitelně determinováno tehdejší dobou. Možná jsem mohl být radikálnější, odvážnější a taky halasnější, což však není v mé povaze. V rámci svých ohraničených pravomocí jsem se snažil onem nenormální stav napravovat, a stejně tak činili i mí generační básničtí kolegové. Nemám se za co stydět. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že přijde listopad 1989 a že se naše snažení vyřeší mnohem rychleji a už bez nás.
Nebyla to naše básnická generace, která se podílela na normalizačních čistkách, ale byli jsme to paradoxně my, které odepsali noví inkvizitoři v 90. letech. Mezi takové inkvizitory patří i Vladimír Just. Teprve po roce 1989 se stal tím opožděným odvážným. Tak si ze sebe chce snímat své snadné žití v normalizační době a patologickou nesmiřitelností si buduje současnou popularitu a kariéru. V tom je zásadní rozdíl mezi mnou a panem Justem - nikoho jsem neodepisoval, jak to od počátku devadesátých let praktikuje v médiích on a jeho kumpáni. Klesl tak na roveň inkvizitorů sedmdesátých let, svou ubohostí jsou si rovni.
Dovětek
Nejprve jsem chtěl k Černikovu textu připojit podrobnější vyjádření, ale nakonec jsem usoudil, že Vladimírem Justem a Věrou Noskovou není dobré se zabývat. Myslím na Komenského radu mužům, kteří se hodlají pustit do zápasu s lejnem, aby tak nečinili. Ostatně i jadrné české úsloví radí totéž.
Věra Nosková (podobně jako málo nadané kandidátky literatury v každé době) vskutku ztékala pražský a nejen pražský Parnas - způsobem jí vlastním, o jehož povaze se nebudu šířit. Činila se zdatně, ale na Parnas se mohla vyhrabat teprve poté, co se na něm uprázdnil prostor, do něhož banda cyniků jako Vladimir Just ochotně vtrhla. V jiné - ne normalizační, nýbrž normální době by takoví lidé nemohli zastávat funkce, jaké dnes uzurpují, počínaje místopředsedou vlády, ministryní národní obrany, zdravotnictví, kultury, přes vyslance, profesory, šéfredaktory, šéfy nadací a grantových komisí a bossy všeho druhu, kteří nejen žerou, nejen mlaskají, ale dávají dobrý pozor, aby ze stolu nespadl ani drobek. Kam dovedli stát, národ, kulturu... ukazuje se již dnes a ještě se ukáže. Jak pravil prezident krokadýlů - stávaly se věci, které se stát neměly. Jeho vláda k těm věcem rozhodně patří.
Fakta, která Michal Černík uvádí na svou obhajobu, jsou žel spíše přitěžující - pokud by je lidový prokurátor Just & společníci vzali v potaz, v tu ránu by nebyli jedinými spravedlivými. Dovedou se šmrdolit pouze v černobílém světě, rozděleném na ty kdo jsou s nimi (těch musí být co nejméně, aby se koláč nekrájel na příliš mnoho dílů) a kdo jsou proti. Včera ochotní přisluhovači, dnes bigotní antikomunisté. A zítra - nedej bože - naopak!
Člověk vskutku musí klesnout na úroveň blbouna nejapného (snad mi odpustí), aby zesměšňoval české básníky a překladatele. To samozřejmě nedělal ani Alexander Bach, ani komisař Dedera, ani Zdeněk Nejedlý, ani Václav Kopecký, ani Ladislav Štoll, ani Urválek, ani Antonín Novotný, to nedělal dokonce ani Emanuel Moravec a Wolfram von Wolmar!
Osobami, které to dělají, není dobré se zabývat, člověk by se potřísnil.
KAREL SÝS
Autor: MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |