Na zebrovém přechodu v pražském Jižním Městě jsem dal zavčas mávnutím ruky řidičům na vědomí, že míním stihnout přijíždějící autobus číslo 213. První vůz - kdybych neuskočil - by mne svou vysokou rychlostí zbavil života.
Druhého řidiče jsem považoval za milosrdnějšího; ukázal mi však zdvižený ukazováček a šlápl na plyn.
Měl jsem namále!
Zprvu jsem nevěděl, co si mám myslet, pak jsem pochopil - vždyť příklady táhnou.
V prostorách zahrady Úřadu vlády letos její vládce v Den dětí před dětmi prohlásil, že rodina byla, je a bude základem státu; rozesmál mne - po masírovací volební kampani, v níž rodina a manželství hrály nejdůležitější roli, šlo nejspíše o žert.
Na interpelaci poslance, že nevěří báchorkám o propuštění zmíněné osoby, že musela z politických důvodů kdysi opustit Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě, aby následně studovala na vysoké škole v Ostravě, slyším následnou opravu, že šlo o propuštění z armády.
Šlo tedy o předcházející bohabojnou lež.
Občas zaslechnu od jmenovaného ordnerské výkřiky, dozvídám se o jeho křepčení na bývalých hrobech v Národním památníku na Žižkově a zase ticho po pěšině.
Nic se neděje, nevychovanec se otřepe a jede se dál. Kára, na níž se vezou zloději, privatizátoři a tuneláři se všem dohromady, docela poctivým lidem, hromově vysmívá.
Jak dlouho ještě budu žít v zemi, kterou vedou lidé pochybných mravních a morálních kvalit?
Dneska jsem četl slova na piedestalu pomníku Antonína Švehly v Praze 10-Hostivaři: "Demokracie není nic jiného než pořádek! Dávejte o volbách pozor, koho si zvolíte do čela, bude vám vládnout!"
A nalézám odpověď na všechny otázky, které mi běhají hlavou: v čele té vítězné strany s přeběhlíky stojí nevychovanec; co tedy ještě chtít více?
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |